O konci světa

Je normální den, máte svoje starosti, hledíte si svých úkolů, možná občas fantazírujete o neuvěřitelných věcech, ale dneska ne, dnes máte dost jiné práce. A najednou se to stane. Uslyšíte a pak uvidíte něco, co nelze srovnat s ničím, co kdo kdy slyšel a viděl, a přichází to odněkud, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Polije vás hrůza, máte pudový strach z neznámého, ale někdo se zachová bojovně, objeví se hrdinové a to neznámé něco statečně zaženou. Na nějaký čas nastane vzrušení, kdo u toho nebyl závidí, protože si to ani nedovede pořádně představit. Hrdinové jsou oslavováni a časem se o události začnou vyprávět historky, přehnané příběhy a hrdinský čin se stane součástí předávané mytologie a jednou třeba i námětem do sci-fi. To je jedna možnost.

Druhou mi připomíná jedna povídka (od Flannery O'Connorové?), kterou jsem kdysi četl. Malý indiánský chlapec a jeho vrásčitý děd stojí na útesu nad mořem a vidí něco, co ještě nikdo nikdy nespatřil. Stojí a pozorují tečku na horizontu, která se zvětšuje. Z tečky se vyklube anglická loď, která se blíží ke břehu. Malý indiánský hoch je zvědavý, fascinovaně zírá, ale starému beze slova ukápne slza, protože moc dobře ví, že tím fantastickým zjevením právě začíná konec světa.

Na povídku jsem si po letech vzpomněl, když jsem si tuhle prohlížel fotky neznámého amazonského kmene. Vyfotografovaným indiánům bych moc přál, aby si po generace předávali příběh, kterému časem nikdo už ani nebude věřit. Ale obávám se, že kmenoví šamani též moc dobře chápou, že konec jejich světa právě začal.