Velikonoce jsou svátky daleko obtížněji obchodovatelné a konzumovatelné než Vánoce. Křesťanský význam spojený s obětováním se Krista už málokomu něco říká a lidové zvyky oslavující příchod jara a plodnosti se vytrácejí. Co zbývá? Tradiční příležitost ožrat se už během dopoledne?
Vinařské košty, které se v čase kolem Velikonoc konávají, dávají jednu příležitost navíc. Jsou samozřejmě událostí sezónní, ale jejich význam musíme vnímat i v kontextu oslav příchodu jara, tepla a slunce. A pochopitelně - jen málo degustátorů důsledně vyplivuje a vylévá právě ochutnaná vína, většině ostatních to prostě přijde líto nespolknout doušky těch skvělých vín a tak se také stane, že leckdo se z těžké koštovací práce unaví ještě před obědem. Ale je to únava přeci jen jiná, než jakou člověk vídá na Velikonoční pondělí.
Nejinak tomu bylo i o Velikonoční neděli v kulturním domě v Šatově u Znojma. Největší bitvu svedli návštěvníci mezi sebou už o deváté ráno o nejvýše oceněné vzorky, vítěze a šampiony výstavy. Další souboje už musel vyhrát každý sám nad sebou. A tak jste mohli vidět vítěze, kteří ochutnali spoustu vín a s katalogem plným poznámek spokojeně odcházeli domů, nebo poražené s červenými nosy, jak se nemohou trefit do dveří cestou na toaletu. ;-)
Největšími vítězi se ale stali organizátoři 25. výstavy vín moravských podoblastí s mezinárodní účastí 2008, jak zní celý název akce. Ke koštu zařídili třeba zabijačkové hody plné dobrot za doslova pár korun. A teď ke zlaté medaili: známá vloni na 24. výstavě ztratila fotoaparát. Letos jí ho u vchodu vrátili s omluvou, že se podívali na fotky, to aby zjistili, komu patřil. Představte si to...
Není to dlouho, co si Češi málem zvolili za největší postavu svých dějin fiktivní postavu. Zábavná událost, jakých skvěle vymyšlený koncept národního génia za léta přinesl spoustu. Všem se nám ten cimrmanovský humor tak nějak líbí, je náš a skvěle mu rozumíme. Co však cimrmanovský mýtus vypovídá o nás samých není úplně jasné do chvíle, kdy ho zkusíte vysvětlit cizinci, třeba Němci nebo Angličanovi. Co je tak světoborného na smyšlené smolařské a přesto geniální postavě s německým jménem, která měla žít za starého Rakouska? Zkuste to a budete koukat, jak proniknete do vlastní národní povahy, když ji najednou máte formulovat. A nejspíš se setkáte jen s pobavenými úsměvy.
Rakušané však, ti jsou naši, ti českému cimrmanovství rozumějí. Mají i svého podobného hrdinu. Na rozdíl od Cimrmana skutečně existoval a má pro změnu české jméno. Jmenoval se Joseph Kyselak, čti [kýzelak], a byl by krásnou cimrmanovskou postavou. A dnes ho zná každý opravdový sprejer.
Joseph Kyselak se narodil ve Vídni na sklonku roku 1799. Vychodil gymnázium a zapsal se na filozofii. Brzy s ní zase přestal a postupně vystřídal několik praktikantských a úřednických míst. Až v roce 1825 podniká svou první pěší cestu. V následujících letech během dovolených chodí po krajinách monarchie a o svých zážitcích sepisuje cestopisnou knížku. Umírá bez ženy a dětí na choleru v roce 1831. Kromě těchto pár základních a v archivech dohledatelných biografických údajů se toho o něm mnoho neví.
A co s tím mají společného sprejeři a grafiťáci? Kyselak měl zvláštní zálibu, totiž že jako jeden z prvních v moderní době se během svých cest všude možně zvěčňoval svým podpisem, který vždy vyvedl černou barvou a krásným písmem. Seznam zachovalých podpisů mimo jiné zahrnuje i podpisy z let 1828 v Teplicích a 1829 v Brně. Důvod či příčina této mánie nejsou známy, ale je jasné, že na svou dobu to byl koníček velmi zvlaštní. Tímto, ale také dobou, ve které žil, a svým jménem (naši v kyseláku nakládali zelí), absurditou konání i zarputilou sebestředností získává Joseph Kyselak rozhodně naše sympatie a jsme hrdi na jeho české jméno :-). Legenda říká, že si Kyselak vysloužil i audienci u císaře Františka I., který si nechtěl nechat počmárat celé mocnářství Kyselakovým příjmením. Kyselak prý ovšem mezi svými četnými omluvami a sliby obratně využil nepozornosti císaře i služebnictva a po svém odchodu přichystal císaři Josefu II. překvapení v podobě podpisu na stěně paláce...
Dnes má Joseph Kyselak v Rakousku komunitu fandů, kteří vyhledávají, dokumentují a udržují Kyselakovy podpisy, již se na území starého mocnářství dochovaly. Stal se legendou, kterou se inspirují třeba i spisovatelé: za české Bogdan Trojak v povídce Kyselak, za rakouské Elisabeth Reichart v románě Dům umírajících mužů. Cimrmanům už byl Kyselak vyfouknut, ale fascinace jeho vpravdě cimrmanovským odkazem zůstává. Cimrman je výmysl, ale Kyselak, to byl borec! A kdo ví, třeba si jednou někde na výletě povšimneme zašlého charakteristického nápisu...
Vedení třebíčské radnice má pocit, že je za každou drobnost kde kým neprávem napadáno a snaží se odvrátit veřejnou pozornost hlasitým upozorňováním na nedostatky útočníků. Normální poziční boj, nic proti. Rozsoudit jednotlivé „causy“ si netroufám, ale prohlašuji, že radniční bojovníci si počínají s takovou vehementní hloupostí, že si samozřejmě ještě víc ubližují. Jako svou hlásnou troubu používají i internetový Třebíčský zpravodaj. Zdá se ale, že netuší, že jejich mediální flinta má zahnutou hlaveň. A tak ji redaktor Mgr. Milan Krčmář neustále láduje radničními pravdami a odhaleními protivníků, veškeré střelivo však bez potuchy šplíchá zpátky na sebe a do zákopů svých velitelů. Pohleďme, jaké ankety s jakými výsledky se také mohou stát municí do radniční flinty. Jestli chtěl opoziční zastupitel Heřman Třebíčský zpravodaj zrušit, nechť si uvědomí, že jeho provozováním si vedení radnice škodí ještě víc, než bez něj. Vždyť každému trochu chytrému čtenáři musí být ládovače Krčmáře někdy opravdu líto.
Hlavní postavou filmu Občan Havel je Václav Havel, to je jasné. V kině sledujeme sestřih filmových materiálů, které v hradním zákulisí v Havlově blízkosti během takřka patnácti let nasbíral Pavel Koutecký. Název filmu má naznačovat civilní pohled na postavu, jež se sama už stala symbolem jedné éry a jejíž jméno funguje jako značka této éry. Chce ukázat, že Václav Havel nebyl jen politik a prezident, ale trochu nás mate.
Normálním občanem je Václav Havel za celý film jen jednou a sice 4. 1. 1997 na žižkovské radnici, kde se žení s herečkou Veškrnovou. Spíš než s občanem nás Koutecký i Havel sám (protože právě on se po celou dobu svého prezidentování dobrovolně neustále vystavoval objektivu kamery) seznamují s Havlem člověkem, prominentní osobou, která má ale stejně jako každý z nás normální lidské vlastnosti. Nejvíce zaujmou Havlova schopnost sebereflexe, nadhled, ješitnost i ona typická nervozita a ňoumovitost. Je dobře, že se filmaři Pavel Koutecký a Miroslav Janek nesnaží volbou záběrů i jinak události komentovat.
Václav Havel nikdy nebyl obyčejným občanem, nýbrž vždy něčím mezi elitářem a prominentem (míněno v dobrém), což i on sám otevřeně konstatuje, když se vyrovnává s napadáním kvůli prodeji paláce Lucerna Chemapolu. Narodil se do prominentní rodiny. Díky nadání, vzdělání a schopnostem působil v okruhu intelektuální a umělecké elity padesátých a šedesátých let a v posledních dvou desetiletích komunistického režimu se stal prominentním disidentem. Nějakým způsobem měl vždy vliv na všechny ostatní, kteří ním buď spolupracovali či sympatizovali nebo se vůči jeho okruhu vymezovali. Změna režimu z Havla učinila symbol návratu demokracie a kontinuity s první republikou. Právě díky tomu, že Havel byl odjakživa zvyklý na pozornost ostatních, na zahraniční média i kontakt s jinými předními intelektuály, můžeme sledovat, že přes veškerou proměnu za oněch více než deset let Havel nikdy doopravdy nezpychne a nezpanští, tak jak to sledujeme dennodenně u mnoha jiných, z lidu povstalých mocipánů.
Jistě, svého mimořádného postavení si je Havel vědom a přijal je už i za své: „Jsem prezidentem pravdy, ne lži.“ říká zcela vážně v debatě v okruhu poradců, před druhým zvolením prezidentem zase konstatuje, že svou práci chápe jako službu zemi…, přesto je stále schopen velmi přesné a vtipné reflexe sebe sama. Toto uvažování a pochybování nad sebou je spolu s vnější proměnou Havla i jeho okolí, které zastupuje i proměnu celé země, tím nejzajímavějším z celého filmu. Dokument začíná u Havla, prezidenta ve svetru a v mraku kouře a končí u Havla, světové intelektuální celebrity. I této proměny si je Havel ve svém uvažování „nahlas“ dobře vědom.
Jako civilní prezident je spojen hlavně se svou první ženou Olgou Havlovou. Pak přichází část filmu věnovaná vnitřní politice, sestavování vlády, která je zajímavá spíše pro současnost, protože si většinu aktérů ještě pamatujeme, ale pro budoucnost bude tato pasáž nejspíš nudná (kdo si za dalších dvacet třicet let vzpomene na Jana Kalvodu, Josefa Luxe nebo nějak více i na Miloše Zemana?).
Teprve s Dagmar Veškrnovou přichází Havel světoobčan. Tu s Rolling Stones, tu s Clintonem, Bushem, Chirakem… Z limuzíny vystupuje Havel ve světlém saku, vyskakují psi, přichází vysoká blondýna Veškrnová v širokém elegantním klobouku. Vedle Clintona vypadá Havel jako malý popleta, ale detail z letadla, kde si Havel prochází projev v angličtině, prozrazuje, jak se věci ve skutečnosti mají, to když Havel zmiňuje, že počmárané projevy plné poznámek k výslovnosti daroval s věnováním Georgi Bushovi.
Václav Havel přes veškerý svůj humor, své sympatie i osobnostní kvality vystupuje ve filmu jako panovník obklopený vousatými poradci a dvorním umělcem (Šípek). Jediným skutečným soupeřem, vůči němuž se Havel musí neustále vyhrazovat je Václav Klaus. Jistě, Klaus je arogantní ješita, ale dělá stranickou, ministerskou, premiérskou i osobní politiku, kterou Havel nikdy dělat nemusel. Klaus se nelísá a nemaže Havlovi med kolem pusy jako Zeman ani neprokazuje dostatečný respekt Havlovu majestátu jako všichni ostatní. Celé je to o to pikantnější, že film vstoupil do kin zrovna v době, kdy Klaus obhajoval své prezidentství a spousta vět, které ve filmu zazněly, dostaly momentálně nečekaný a leckdy vtipný kontext, který ale časem pomine.
Film Občan Havel ukazuje jeden úhel pohledu na nedávnou českou lokální politiku a poodhaluje mimořádnou osobnost Václava Havla, jeho vyzrálost a morální kvality ze zákulisního lidského pohledu. Je určený – tady a teď – současnému českému publiku. Ukazuje málo Havla jako státníka, nevěnuje se vaření zákulisní polévky zahraniční politiky, dělení státu, vstupu do EU apod. Doufejme, že natočeného materiálu zbývá ještě tolik, že se můžeme dalších filmů dokumentujících Havla a zákulisí jeho politiky z větším odstupem a nadhledem ještě dočkat.
Vinařské košty, které se v čase kolem Velikonoc konávají, dávají jednu příležitost navíc. Jsou samozřejmě událostí sezónní, ale jejich význam musíme vnímat i v kontextu oslav příchodu jara, tepla a slunce. A pochopitelně - jen málo degustátorů důsledně vyplivuje a vylévá právě ochutnaná vína, většině ostatních to prostě přijde líto nespolknout doušky těch skvělých vín a tak se také stane, že leckdo se z těžké koštovací práce unaví ještě před obědem. Ale je to únava přeci jen jiná, než jakou člověk vídá na Velikonoční pondělí.
Nejinak tomu bylo i o Velikonoční neděli v kulturním domě v Šatově u Znojma. Největší bitvu svedli návštěvníci mezi sebou už o deváté ráno o nejvýše oceněné vzorky, vítěze a šampiony výstavy. Další souboje už musel vyhrát každý sám nad sebou. A tak jste mohli vidět vítěze, kteří ochutnali spoustu vín a s katalogem plným poznámek spokojeně odcházeli domů, nebo poražené s červenými nosy, jak se nemohou trefit do dveří cestou na toaletu. ;-)
