pondělí 27. dubna 2009

O carském rozchodu

Když prý car rozkázal stavět železnici, zeptali se ho investoři a stavitelé, jestli má být ruská dráha stejná jako anglická a evropská. "Nět," rozhodl prý car, "ruské koleje budou o carský chuj širší!" A tak i poté, co se Königsberg stal Kaliningradem, byly německé koleje přestavěny podle carské míry. Ruské vlaky jsou staré, obrovské, prostorné a pohodlné. Jsou taky nečekaně čisté (obyčejné spoje bývají bez toalet) stejně jako nádraží, v nichž se čas (ke zmatení cizích cestovatelů) řídí centrem říše. Všechny odjezdy i hodiny ukazují moskevský čas. V Kalinigradské oblasti je možná maximální rychlost vlaků kolem šedesáti kilometrů v hodině, neboť stav kolejí vyšší rychlost nedovoluje. Trať, která vede z dnešního Polska podél pobřeží Kaliningradského zálivu, je jedinou železnicí, která zůstala bez jakékoliv údržby ještě z předválečných pruských časů a vlaky se na ní neuvěřitelně vlečou. Rusové ji ze strategických důvodů nepřestavěli a tak má ještě standardní rozchod. O celých osm a půl centimetrů užší než ten carský.

čtvrtek 16. dubna 2009

O zemi, ve které jsem ještě nebyl

Před několika dny jsem žádal o vízum k návštěvě Ruské federace. Přišel jsem před devátou k bubenečské budově konzulárního oddělení ruské ambasády a zařadil se do fronty. Fronta je silné slovo, tedy přistoupil jsem ke shluku lidí cpoucích se přede dveřmi. Většina z nich mluvila rusky. Hm, to je přece jasný, pomyslel jsem si. Uvědomil jsem si, jak rychle jsem za těch pár let, co jsme v EU i Schengenu, těmto nepříjemným procedurám stačil odvyknout. Vznikl ve mně pocit frontového ohrožení, znáte to, takové to sledování, jestli se někdo necpe dopředu až příliš, nervozita s každým dalším příchozím, který by mohl ohrozit naši pozici.

Za prosklenými dveřmi postával starší muž v obleku a jeho obličej odrážel mix laxnosti a povýšenosti. Nojo, typické, napadlo mě. Muž od času otevřel dveře a - "He..?", zeptal se čekajících, co chtějí. Většina odpovídala rusky. Něco pasport, zachytil jsem několikrát. "Víza, pažálsta" mumlal jsem já. Muž dveře zase zavřel. Občas ve velmi zdlouhavých intervalech prostředníčkem ukázal na někoho z nás a vyvoleného líným pohybem ruky vybídl ke vstupu do budovy. Ostatní se pořád cpali. Mou frontovou podrážděnost stupňovali ještě vyvolenější, kteří nás obešli, a muže nějak přesvědčili, aby je pustil dovnitř. Typické, uvědom si kde jsi, řekl jsem si a začal kriticky, s přibývajícím časem stále víc, soudit způsoby země, ve které jsem ještě nikdy nebyl.

Po dlouhé době muž vyvolil mě. Za dveřmi jsem měl projít bezpečnostním rámem. Chystal jsem se sundat opasek, ale muž říkal, že to není nutné. Přitom na něj ukazoval a říkal: "Prabléma, prabléma." Vím, nejsem blbej, odpověděl jsem v duchu muži. Opasek, suvenýr z londýnského Camden Town je v celé šířce posázený kovovými cvoky. Chtěl jsem ho tedy znovu sundat. "Ně nádo," není třeba, huláká ten chlap. "Prabléma, prabléma," dodává však tišeji a spiklenecky na mě mrká. Tak je blbej on? Způsoby té země, ve které jsem ještě nikdy nebyl, jsem v ten moment nadobro odsoudil. Stojím, nevím, co mám dělat, dívám se na pásek a spatřuji, jak mám rozepnutý zip u kalhot, až jsou vidět trenýrky. "Prabléma," diskrétně říká mrkající muž. Najednou mi bylo před celou tou zemí stydno.