O celebritě

Nachomýtli jste se někdy do blízkosti významnější celebrity? Ale opravdu významější… Nemyslím teď takové ty naše, jak se říká, Heleny, Leony, Ilony, Ivety, Lucie či koho, a už vůbec ne nějaké lokální seriálové anebo muzikálové skorocelebritky. Myslím celebrity jak Brno, vlastně jak Londýn nebo Paříž, z nichž ta celebrity - proslulost přímo kape. Každého z nás beztak už někdy napadlo: jaký asi mají život? Můžou se vůbec jít projít? Chodí třeba nakupovat? Prdí před sebou (= před jinou celebrity, se kterou toho času zrovna něco mají)? A zvedají prkýnko?

U většiny z nich si člověk dokáže představit, co asi obnášela jejich kariéra. A věřte, že i spousta odmítačů takových celebrit, kteří to nikdy nepřiznají, má mnohdy celkem slušný přehled. A je to pokaždé stejné. My necelebrity, notabene intelektuálně založené, máme sklony životy, problémy i zásluhy celebrit znevažovat.

Co si ale počít s evidentní celebritou, o níž nemáme ani páru?










Čekající koráb a hloučky čumilů, kdopak to asi bude? Ozzy Osbourne? Mick Jagger? Nebo to princátko Harry obrážející mejdany? Pořád nejde, tak se aspoň vyfotíme s autem…










A co teď? Kdo je tohle? Sbíhají se lidi. Fotí snad úplně každý. Foť ho, vole. A kdo to je? To máš jedno, foť ho! Nějaký moderátor? To těžko. Spíš nějaký zasloužilý rocker, koukni na tu tvář. A všichni ho znají a fotí se s ním samý holky. Nebo vyžilý punkáč. Zestárlý člen Sex Pistols nebo The Clash? To by bylo smutné...









Snažil jsem se ho najít přes internet, ale bez výsledku… A tak - poznáváte ho? Kdo ho poznáte, dejte mi prosím vědět, věnuju vám nějaké to staré dobré „London Calling“ nebo tak... ;)

A teď jsem vám to odřel

„Podívejte, jak blbě jste se tu postavil. Teď jsem vám to odřel…“ Tato zvláštní věta, kterou jsme nedávno zaslechli na ulici, mě přiměla napsat do Tuatamu první pořádný příspěvek.

Bydlíme v centru jihočeského krajského města v těsné blízkosti důležité pěší zóny mezi historickým jádrem a vlakovým nádražím. Se svým bydlením jsme spokojení, proč taky ne, kam se normálně běhá: do práce, za kulturou, do hospody, na nádraží, tam my chodíme (ehm… nevěřte mi všechno).

Nemám v centru jihočeského krajského města trvalý pobyt a nesmím tak poblíž svého bydliště parkovat. Přímo před mým domem platí dokonce zákaz zastavení, který ukázněně dodržuji a porušuji jen tehdy, když čas od času něco nakládám nebo vykládám, což bývá kvůli kapele a různému cestování i několikrát do měsíce. Nedávno jsem za to našel za stěračem růžové policejní předvolání - dostal jsem je jednoho pátku ve tři odpoledne, dostavit jsem se měl toho dne do čtrnácti nula nula anebo příští týden. Na přilehlé pěší zóně panovalo tou dobou, jako každý pátek, dopravní boží dopuštění. Ale jinak je v naší ulici po většinu času vcelku klid, za tmy jen sem tam vyřvává opilec a sem tam někdo vykrádá auta - problémy, se kterými se v centrech větších měst tak nějak počítá.

Největší nebezpečí však na člověka číhá právě na samotné pěší zóně. A to většinou dopoledne a v průběhu odpoledních špiček. A to přímo pod okny krajské správy Policie. To vás tam totiž můžou i zajet. A nikdo ani nepozvedne obočí, to se vsaďte. „Podívejte, jak blbě jste se tu postavil. Teď jsem vám to odřel…“ volal řidič dodávky na řidiče jiné dodávky uprostřed porůznu postavených i popojíždějících aut, mezi nimiž se proplétali lidé spěchající z práce (na nádraží, za nákupy…).

A to jsem tehdy s pocitem do nebe volající uraženosti vzal ten růžový policejní papírek, popošel doprostřed pěšího dopuštění a demonstrativně jej roztrhal! Ehm… nebo to byla osoba blízká?

Tak jsem si...

...pomyslel, jestli každý nově založený blog musí začínat tou blbou větou, která člověka napadne jako první. Porozhlédl jsem tedy se po jiných internetových denících a koukám, že asi musí. A že ta moje věta nakonec není ani zdaleka tak blbá. Přesto ji nenapíšu. Howgh.