O rauchfašismu

Lidové noviny věnují poměrně dost prostoru názoru Václava Klause k připravovanému protikuřáckému zákonu. Ještě bude legrace sledovat debatu k němu a vůbec uvedení takového zákona, který dřív nebo později bezpochyby v platnost vstoupí, do české praxe.

Od Nového roku platí podobný, a na spolkové poměry velmi nekompromisní, zákon v Bavorsku. O disciplíně, která jej už měsíc provází, pochopitelně vůbec nemá smysl v Tuatamu psát. Znamená to však i naprostou absenci námitek? Kdepak. V hospodě u piva padá spousta alternativních návrhů, od ponechání původního statu quo, přes nařízení o čistotě vzduchu, kterou by si pod hrozbou sankce hlídala každá restaurace sama, až po různá dělení, stavební úpravy a podobné hlouposti. Bavorští přátelé-kuřáci cestou od piva na mráz a zpět brblají a mluví o strašidle "rauchfašismu", které obchází Evropou a nezastaví se jen u kouření. Očekávají, a já s nimi, že další na řadě je alkohol (jako takový) a dokládají to některými současnými trendy. Začíná být například společensky nepřípustné, abyste si dali v restauraci k obědu sklenici piva. To pak vypadáte skoro jako pijan, který nevynechá jedinou příležitost se napít a alkoholizovat. A to mluvíme o Bavorsku, které, kdyby mohlo soutěžit samostatně, ve spotřebě piva porazí Česko na hlavu. Současně se díky tomu očekávají i zbytečné odklady ve společenské akceptaci konopných drog.

Na zákaz kouření v restauracích jasný názor vlastně nemám. Je mi to jedno. I když některé oblíbené hospody si, pravda, bez té mlhy pod stropem vůbec nedokážu představit. Když jsme ale byli v rockovém klubu, kde vystupovalo několik kapel, viděl jsem, jak se po produkci jedné z nich veškeré publikum jako jeden muž sebralo a odešlo kouřit před klub. Na to si teď pravidelně stěžují sousedé a mí skeptičtí bavorští přátelé v důsledku očekávají úřední uzavření klubu. Tady už něco nehraje. Zdá se, že část společenské kultury, která je i nám velmi blízká, se brzy ocitne v ohrožení.

Takže? Za prvé: z postoje Václava Klause k věci možná nelze příliš vyvozovat o jeho prezidentskokandidátských kvalitách. A za druhé: následující kapele trvalo dvě hlučné písně, než přilákala posluchače zpět do sálu.

O vykáceném lese

Kamarád kácí les. A místní venkované na něj nadávají. Ten les tady byl přece odjakživa, jak to teď bude vypadat? Nojo, hlavně, že si přijde na peníze.

Během devatenáctého století se zemědělství natolik zefektivnilo, že uvolněná pracovní síla se mohla stěhovat z venkova do měst a začít se živit prodejem vlastní práce. A dědeček kamarádova dědečka se rozhodl, že na poli, které už není tak nutné obdělávat, založí les. Věděl, že to nebude dobrý les, že stromy budou slabé a nezdravé. Kamarád to ví od svého dědečka, který, když byl kamarád malý kluk, s ním po tom lese chodil a všechno mu vyprávěl. Tak, jak se to sám dozvěděl od svého dědečka. Vyprávěl, že les není dobrý, ale že jeho bodličí během let zakyselí půdu zvyklou živit po staletí jen obilí a trávu. A že až bude starý, bude třeba jej pokácet. Vyprávěl mu, že teprve druhý les vyrostlý na této půdě bude silný a statný a z jeho dřeva půjde i stavět domy. Ale to já už tu nebudu, vyprávěl kamarádovi dědeček, to měla být tvoje práce.

Kamarád svůj les restituoval. A přišel čas ho pokácet. Stromy jsou špatné, uvnitř kmene shnilé, dřevo se prodává levně a koupí se za ně kvalitní mladé stromky. V létě je kamarád bude se ženou, dcerkou a synkem sázet. A synek, až bude dědkem, řekne vnoučatům, že si jednou z toho dřeva budou moct postavit dobrý dům. Jsou i jiné cykly než letní dovolené a olympiády.

Józek z bahen

Už se o tom, že Poláci objevili Jožina z bažin, hodně psalo (třeba v Lidovkách nebo Mladé frontě), ale stejně je to skvělé. Tu píseň všichni známe a to video, právě i s těmi titulky, je prostě bomba.

Poláci nás mají rádi. Však praotci Čech a Lech byli bratři, již se v dobrém rozešli. Čeština jim připadá stejně šišlavá jako nám polština, jsme pro ně trochu jako Němci, máme tu větší pořádek a řád než oni doma, ale pořád jsme jim blízcí. Máme se líp, máme dálnice a dobré silnice, dodržujeme předpisy a trochu nám to závidí. Na druhou stranu jim dělá dobře, že zatímco my jsme se Němcům poddali, oni jsou větší bojovníci. Každý Polák uzná, že Praha je krásná, pak ale dodá, nojo, vy jste se vzdali, tak vám zůstala celá.

Rozhodně o nás vědí víc než my o nich. My máme tendenci je přehlížet, povyšovat se nad ně, a zapírat si tak aspoň trochu vlastní zaprděnost a malost. Fakt je, že jezdit normálně autem se v Polsku nedá. Ale je to země plná parádních památek, krásných měst a vstřícných otevřených lidí, kteří nás rádi vidí. Jsou živější než my, snadno a rádi se baví a je fajn se k nim na chvíli přidat.

Mám Poláky rád. Spojuje nás víc, než jen ty americké základny. Józek sice vychýlil vahadlo zájmu zas jen jedním směrem, ale polské nadšení z něj podnítilo i trochu našeho zájmu o Poláky. Jen víc takových Jožinů, jak českých, tak polských!

Třebíč není "kinderfeindlich"!

Události z regionů přinesly včera zprávu z Třebíče, kde úchyl obtěžoval chlapce jednou na ulici, jindy ve školní tělocvičně (sic!), a že policie vše vyšetřuje jako přestupek (sic!). Nechci vidět věci pořád jen černě (jako třeba - nic ve zlém – Suchého okříšský Voříšek ;), ale co se to v té Třebíči děje?

Němčina má šikovná slova kinderfreundlich nebo familienfreundlich. Znamenají vycházet vstříc, být vstřícný, zde k dětem, resp. k rodině. Hojně je nadužívají hotely a ubytovací zařízení vůbec, ale označují se tak nejen různé turistické atrakce, ale i restaurace, obce nebo města. Chtějí tím sdělit, že rodiny, rodiče s dětmi jsou velmi vítáni, že každý je ochoten a připraven se o ně postarat a nabídnout jim patřičné zázemí. Podobně fungují i složeniny s -feindlich, ty ale znamenají úplný opak - vyložené nepřátelství.

Je fakt, že Třebíč řídí představitelé nepřátelsky naladění k lidem (menschenfeindlich). Avšak i přes nešťastný mediální obraz města v poslední době - a teď všichni nahlas - Třebíč není kinderfeindlich! I přes pokus o jejich prodej na polním letišti, ouha, jejich záměnu v nemocnici, ouha, nebo obtěžování v tělocvičně. Třikrát ouha.

O Radiožurnálu

Poslouchat Radiožurnál? He? Nejsem páprda, který si před sto lety naladil Hvězdu a pak už nic, ani žádný z těch několika stále stejných telefonistů, co se vždy po nějakém pořadu na Radiožurnálu rozčilují, přesto ho občas poslouchám. Vždy v úterý a ve čtvrtek jsem cestou autem ladil na Hoffmanovy ranní poznámky. Když to šlo, sledoval jsem Motožurnál, docela jsem, vedle Česka, poslouchal Radiožurnál i přes den kvůli zpravodajství a někdy v autě mám rád Veselovského a „velké“ zprávy v šest. Co mě žralo, byla nemožná hudba, ale kdysi v Reflexu avízovaný postupný posun k novější neutrální muzice byl trochu znát.

Nová podoba Radiožurnálu se mi ale taky moc nezdá, byť podepisovat petici se kvůli tomu nechystám. Hoffman už nepoznámkuje a celé je to takové všechno a nic. Místo redaktorů z bývalé redakce BBC rozjuchaní Bílek a Výborná a hurá ohlašování písní jako je ta jediná pořád stejná odrhovačka od Enyi, Susanne Vega, zdá se, má taky jen jednu... a ten Neckář se svou kytárou, no prosím vás...

Co si budeme povídat, Radiožurnál znovicírovat potřeboval, to bezpochyby. A Tachecí taky svoje změny pěkně a vytrvale vysvětluje a obhajuje. Avšak víc než „zimpulzovat“ nebo „zfrekventovat“ zasloužil Radiožurnál zpřehlednit a hlavně - vyměnit playlisty. Ale možná, že ne, že vedle ostatních profilových stanic ČRo z něj má být taková nenapadnutelná holka pro všechno... Stejně jsem si Tachecí vždycky pletl s Bobošíkovou.

O Masných krámech

Počátkem prosince byla po dlouhé době s velkým rámusem znovu otevřena nejznámější českobudějovická hospoda. Nedokážu přesně odhadnout, jak je to ve skutečnosti s jejím věhlasem, kdo však kdy byl v Budějovicích na vojně, řekne, že do Krámů na pivo chodil, a v průvodcích Lonely Planet jsou zmíněny též.

Ale tak tradiční hospodou Masné krámy zase nejsou. A schválně o nich píšu jako o hospodě, protože lepší restaurací nikdy nebyly a ani dnes nejsou. Ona známá a několikrát přestavovaná, původně však gotická stavba z doby Karla IV. byla po druhé světové válce v tak katastrofálním stavu, že se uvažovalo o jejím zbourání. Nakonec po další přestavbě v roce 1953 ze slepence obchůdků udělali hospodu. Za svou slávu vděčí pivu.

Nicméně v letech před povodněmi v létě 2002 byly Krámy nechutným pajzlem a nezasloužily si fungovat. Byla to zaplivaná pivnice s nerudnými číšníky, špinavými sklenicemi, podmíráky a – hajzlbábou, která měla před záchody vyskládané natrhané papíry a za každou návštěvu, host nehost, vybírala drobné. Při svém posledním popíjení jsem utratil za toaletu snad stejně jako za piva.

Masné krámy byly rekonstruovány dobře a všechno vybavení (dubové dřevo, kůže, kov) se podřídilo geniu loci a hospodské tradici. Dostatečně moderní a designové, přesto decentní, důstojné a vůbec - jako dřív.

Nejdřív k pivu. Ať si říká kdo chce, co chce, mně budvar chutná a zatím na dvou místech jsem pil bezkonkurenčně nejlahodnější: ve vídeňském Prátru u Kolaříků ve Schweizerhausu a v Masných krámech. Zlatavá barva, hustá pěna, správný poměr pivní hořkosti a budvarské sladkosti, vůně po kvasinkách. Avšak jeden nešvar Krámům zůstal – pivo dostanete s dobře centimetrovou podmírou.

Nabídka v jídelním lístku nezapře spíš hospodského než nóbl restauračního ducha, neboť vesměs všechny pokrmy jsou pěkně od masa. Proto jsem se při své první návštěvě po letech rozhodl pro dršťkovou polévku a svíčkovou na smetaně „Klasika“, zatímco moje spolustolovnice si vybrala čočkovou a kuřecí steak „Mediterán“ (sušená rajčata, olivy, Grana Padano). Držťkovka byla silná s výraznou chutí a pořádnými kusy masa. Čočková polévka hustá a poctivá. A svíčková byla opravdu „klasika“, ale v tom nejlepším smyslu. Hutná, ale lehká, přitom zeleninově plná a nasládlá jak má být. Knedlík normální, žádná domácí práce, maso libové. „Mediterán“ byl dobře kořeněný, chuť kvalitních ingrediencí vyrovnaná a maso se rozpadalo na jazyku. Grilovaná zelenina chutnala dobře, ale ničím zvláštním neoslovila, prostě hlavně cibule, trocha papriky, chyběla třeba cuketa.

I číšníci v Masných krámech jsou hospodsky lidoví a laxně vstřícní, nevnucovali se pořád s natrénovanými úsměvy a věčným ptaním se na další přání. Pivo vrácené k dotočení přinesli prostě se slovem: „Prosím“. Nad hlavami nám přitom běžel na značkových elcédéčkách tenis bez zvuku, protože v lokále vyhrávalo rádio.

Masné krámy jsou prostě takovou solidní hospodou s vynikajícím pivem a slušnou kuchyní a nejen pro rakouské a německé důchodce nebo holandské turisty zde funguje i obchůdek se suvenýry. To aby bylo jasno, že se nenacházíte jen tak v obyčejné restauraci. Ostatně ten masnokrámský půllitr je hezký, ale zatím si ho nekoupím, půllitry se přece dostávají nebo kradou.
****
Shodli jsme se na pomyslných čtyřech hvězdičkách z pěti.