Tip Tuatamu

Také patříte k těm, kteří nejen k práci nenáročné na soustředění rádi poslouchají rádio? A též patříte k těm, kteří nemohou český éter už ani vystát? Radiožurnál dobrý, ale hudba k nesnesení, rocková rádia jsou přes den samá reklama. Co zbývá? Internetová rádia nebo playlisty a mixy uložené v počítači. Všechno už jste slyšeli... Dostal jsem nedávno od známého tip: na www.last.fm se hrají věci podobné těm, které zadáte. U prvoligových světových stars se překvapení nekonají, ale uvedete-li nějaké méně zprofanované oblíbence (rád zadávám Davea Matthewse), od druhé písně uslyšíte hudbu, která je fajn a přitom ji člověk nezná... Ale i možnosti last.fm jsou omezené, na Moravanku mi vybral Anetu a Kabát.. ;-)

O Dubčekovi

V Bratislavě na reprezentativním místě - na plácku mezi někdejším pálffyovským hradem a monstrbudovou Národní rady stojí pomník Alexandra Dubčeka. Stojí na něm: slovenský státník. Chápu, každou mladou národní státnost je nutno opírat o nějaké národní velikány. Snad se ale jednou ten pomník stane dobrým cílem nějakých mladých slovenských buřičů, kteří budou revoltovat proti národovecké blbosti svých otců. Státník? A co udělal pro Slovensko? A pro Československo?

Kdy jindy, než ne letos a v těchto dnech je třeba se ptát: jaké opravdu státnické skutky učinil ten smutný muž, který je symbolem Pražského jara? Po jedenadvaceti letech, v roce 1989 se bývalý komunistický tajemník dočkal generálního pardonu. Za naději, kterou během Jara 68 oběma národům v Československu, nikoliv jen Slovákům, nabízel. Po čtyřiceti letech je nejvyšší čas na svrhnutí všech dubčekovských pomníků! Za zradu spáchanou v poklidu pár dní po okupaci na spoluobčanech, kteří mu věřili a v ulicích ho bránili. Ukvapené stavění pomníků divným hrdinům jenom zakládá na příští průšvihy.

O jednom srpnovém výročí

Před padesáti lety, jednoho dne koncem léta chtěl belgický výtvarník Pierre Culliford alias Peyo po příteli u společné snídaně, aby mu podal baňatou slánku. Neřekl však slánku, ale jen tak vesele znějící slovíčko schtroumpf, po mnoha letech do češtiny přeložené jako Šmoula. Za dva měsíce, v říjnu 1958 byl na světě první sešit s komiksem o modrých trpaslících. Geniální nápady se rodí z banalit, jen si všimnout těch správných.

O dramatu v kabince

Venku zrovna prší, ale je to déšť letní, tedy lehký, přátelský, který svlaží, potěší, ale neublíží. Déšť zahrádkářský.

Začátek pozdního léta je nejlepším obdobím pro podobné, tedy lehké sympatické příběhy, které svlaží, povzbudí, vyvolají úsměv, ale žádný posměšek (dnes nebuďme machisté...). A jeden takový příběh nabízí následující video z kabinky obchodního domu, skoro jako podle klasické výstavby (lehčího) dramatu: vstup do situace, kolize, zápas, erotické napětí, několik bojových scén, náznak řešení, plané naděje, zoufalství, cesta k vítězství a happy end. K tomu pohledné dívky a spousta smíchu. Páral by řekl - válka s mnohozvířetem, ale tak vážné to zase není... a opravdoví čtenáři opravdových pánských magazínů vědí, odkud vítr vane... ;-) Opravdové dámy nechť prominou...

O Tomáši Etzlerovi

Tuatam se na čínskou olympiádu trochu mračí, ale zároveň přeje všem sportovcům nejlepší výkony v olympijských soutěžích, Čína-Nečína. Tvář se ale rozjasní, jakmile se ve zpravodajství ČT objeví Tomáš Etzler s nějakou zajímavou reportáží. Etzler je skvělý a každé jeho vystoupení je velikým dramatem. Jako když v kabaretu přichází na scénu žonglér. Na obrazovce vyskočí dvě okna a vedle moderátora v pražském studiu se objeví Etzler někde v Asii, toho času tedy v Pekingu. Světla zhasnou a diváci jsou napjatí. Žonglér Etzler se soustředí, nehne brvou, upřeně hledí do kamery. Moderátor vyslovuje dotaz, napětí stoupá a žonglér zahajuje vystoupení. Prudce, živě, přesvědčivě a přesvědčeně referuje Etzler, žongluje se slovy, koncentruje svoje bytí jen do svého výstupu, vyhazuje slova a zase je chytá, divák se soustředí, občas mu unikne, kam Etzler nějaké slovíčko vyhodil a kdy mu spadne zpět, ano, už padá, všichni mají strach, že Etzler ztratí kontrolu a všechna slova mu popadají na nohy, ale žonglér balancuje, chytá a zase vyhazuje, divák nedýchá, studené ruce se potí, ale to už žonglér shromažďuje všechna slova bezpečně ve svých rukou a chytá i ta poslední: „Tomáš Etzler, Peking.“ Všichni s úlevou vydechnou, žonglér se ani nestačí uklonit a už ho vypnou. Tuatam zdraví do Asie Tomáše Etzlera!

U pokladny

Za rohem v Prioru je supermarket a v něm u pokladny sedává uvolněně vyhlížející mladík s plastovou čelenkou ve vlasech. Dnes jsme se S. stáli ve frontě u jeho pokladny, před námi stařenka, za námi Vietnamec. Cosi jsme řešili a nevšimli si, že stařenka je už odbavená, vtom na nás pokladní zavolal: „Tak có, rodinkó, na nákupech? Jak jste na tóm?“
„Co si myslí...“ zavrčel jsem pobouřeně a zamračil se. Za mnou položil malý Vietnamec svůj košík na pokladní pult. Pokračoval jsem v duchu - ...chodíme sem dost často na to, aby si z nás dělal srandu, chování k zákazníkům ho asi moc neučili... - tak nějak jsem uvažoval, když mi to došlo. Vietnamec vyrovnával věci z košíku na pás. Určitě nás pokladní vyhodnotil tak, že si to může dovolit. Ano, vlastně jsem potěšený, pokladní poznal, že jsme v pohodě, žádní nafrnění a strozí zákazníci, nejspíš nás považuje za mladé sympaťáky. Platil jsem, usmíval se a odpovídal na vtípky. Měl jsem z nás dobrý pocit.
Rozloučili jsme se a odcházeli. „Tak có, šéfiku, copak tam všechno mámé?“ zaslechl jsem ještě mezi dveřmi pokladního.