O wimbledonském trávníku

Čeští tenisté bohužel opět nepostoupili do čtvrtfinále Wimbledonu. Škoda. Wimbledon je mezi tenisty jeden z nejoblíbenějších grandslamů. Prý pro svou tradici, bílé úbory (jak anglické), skvělou organizaci a perfektní trávník (jak se říká: sekat, válcovat, kropit, sekat, válcovat, kropit a když to tak děláš tři sta let, máš anglický trávník). Letos přibyla zatahovací střecha, která má uchránit pažit a sportovce před deštěm (ach, jak anglické; i když podle statistik prý nepravdivé klišé).

Před nějakým časem jsme s přítelkyní v Londýně plánovali odpoledne. Oba rádi hrajeme tenis, tak padl návrh: "pojeďme se dotknout wimbledonské trávy." Sedli jsme na "rouru" a vyrazili na jihozápadní předměstí Londýna. V areálu "Celoanglického klubu" je skvělá prodejna suvenýrů a parádní muzeum, chodí tam holografický McEnroe a vystavují tam Lendlovy boty a raketu, co má dvě rukojeti. Nicméně my bychom chtěli aspoň spatřit ten trávník.

Z muzea jsme tedy šli směrem k centrkurtu, u kterého nás zarazil natažený špagát. Za ním na terase se chechtal hlouček zaměstnanců klubu ve slušivých uniformách (jak anglické), když už jsme u těch klišé (jsou nutná kvůli pointě), samé anglické tváře, žádní gastarbajtři z východu nebo jihu, všichni jako Wayne Roony nebo Bob a Dave, oválné zarudlé obličeje, vlasy ustupující z čela na půlcentimetrový sestřih.

Podlezli jsme špagát a stoupali k nim. "Dobrý den, je prosím možné nahlédnout na stadion?" Samozřejmě, že ne, to normálně nejde. "Víte, my hrozně rádi hrajeme tenis a..." Pořád to nešlo, zkusili jsme věhlas našeho hlavního města, vsadil bych se, že všichni z nich už se v něm někdy potáceli ožralí: "Přijeli jsme až z Prahy a jen bychom se vyfotili..."

Jeden Roony poodstoupil, přišel k nám a říká: " To nejde, přišli bychom o práci." Pak však přistoupil ještě blíž a zamumlal: "Pět liber a pojďte se mnou..." Ach, za cenu dvou piv, jak neanglické. Nabídku jsme přijali bez smlouvání.

O plastinátech v Modřicích

Výstavu preparovaných mrtvol, která pobývala před časem v Praze a nyní je k vidění v Brně, provází občas na internetu banner, na němž stojí: "...poznání nebo zvrhlost?" Ano, skandalizace této výstavy je skvělou marketingovou strategií. Výstavu už léta provází zuřivá debata, která se potácí od strany ke straně právě mezi těmito mantinely. Autor Tuatamu měl možnost přesně před deseti lety ve Vídni nahlédnout na "Körperwelten", předchůdkyni současné výstavy a na jednu z prvních, které si plastinátor Gunter Von Hagens troufnul uspořádat, a už tehdy v tak morbidně a cynicky smýšlejícím městě jako je Vídeň výstava vyvolávala vášnivé emoce.

Od té doby nebožtíci v různých polohách několikrát objeli svět, dorazili až do Brna a Tuatam se rozhodl veřejně přimknout k jedné straně názorového rozptylu "poznání - zvrhlost". Výstava přináší zajímavé objevování lidské anatomie. Představovat skutečná mrtvá těla v různých sportovních a jiných "oživlých" pozicích je však nedůstojné. Primárním smyslem výstavy Bodies je výdělek, poznání je až na dalším místě, to je podle Tuatamu nemorální. Lidé, jejichž těla slouží jako exponáty, byli podle informací důvěryhodných médií nejspíš čínští političtí vězni. To je skandální. Vystavovat jejich vypreparovaná těla v zábavně-obchodním centru u dálnice za účelem zisku je nechutné a jít se na ně mezi nákupy oblečení a návštěvou multikina podívat je vyloženě zvrhlé. Basta.