O NICH

Tuatam je potěšen diskuzí, která se rozproudila pod záznamem a grafikou o komunistech. Dá se říct, že v něco takového i doufal. Tedy - že to povede (alespoň v rámci možností Tuatamu) ke kladení ošklivých otázek, k potřebě odpovědět si na ně a zaujmout k nim postoj. Zaujmout postoj je totiž něco jiného, než namalovat lajnu, která nás oddělí od nepříjemností, jimiž se líně nechceme zabývat. Netřeba říkat, co je těžší.

Tuatam taky přemýšlí, zda výzvu k odchodu z těchto stránek ještě nerozšířit. Například o všechny ty národovce, Putinovy agenty (patří už mezi ně náš prezident nebo ještě ne?), rychlé řidiče, pomalé chodce (sejde na tom), zkrátka o všechny, co nám tak lezou na nervy. Tuatam jim pracovně říká ONI.

Nejenom z komentářů zde, ale i z dalších debat a z doslechu se zdá, že lze lehce najít viníky naší současné nespokojenosti, oné vpravdě Havlovské blbé nálady. Ano, jsou to ONI! (Kárl Gott by řekl ilumináti, ale kdepák, ONI jsou jiné povahy) ONI - tedy všichni, kdo nejsou JÁ (MY).

Jan Pokorný se kdysi v nějakém svém rozhlasovém komentáři zamýšlel nad tím, že když naši hokejoví reprezentanti získají zlatou medaili, tak jsme vyhráli (MY), zatímco když na ně zbude bramborová, tak prohráli (ONI). Ale ONI, to nejsou jen (naši) neúspěšní sportovci. Mezi NĚ patří v první řadě politici (všech úrovní), o tom není pochyb, koukáme na ně na radnicích i v televizi denně. Pak jsou to jistě i bezohlední automobilisté, potkáváme je na každém kroku (kilometru). A supermarkety, co nám prodávají odpadky místo potravin. Taky jsou to různí podvodní podnikatelé, příslušníci menšin a vůbec, však víme, všichni ti gauneři. Ale jak se máme bránit? Kdo NÁS před NIMI ochrání? Policisté? Soudci? Kdepák, to jsou stejní ONI jako všichni ostatní, v televizi to dávají furt.

A jsme u všeobecného zmaru. A tedy u extrémní volby (komunisti) nebo nevolby (rezignace a víkend v nákupním centru). MY jsme totiž lepší než ONI, případně bychom v JEJICH situaci rozhodně byli (ostatně na tomto principu stojí sledovanost zpráv i oblíbenost pořadů a soutěží, v nichž se někdo ztrapňuje, dopřávají nám totiž sladký pocit "vícecennosti"). Ale copak se politiků (všech úrovní) od Listopadu neobměnili stovky a tisíce? Copak jich nepochází spousta i z NÁS? A kam se poděli všichni ti zběsilí pošuci, když jsem zůstal uvězněný na dálnici v několikahodinové zácpě a čas trávil se samými sympatickými lidmi z ostatních aut?

ONI jsou MY a MY jsme ONI, jinak to není možné (jak píše vfk v jednom komentáři). Koukání na zprávy je jako pohled do kouzelného zrcadla, které neukazuje JE, nýbrž odráží hlavně to špatné z NÁS, z každého z nás. Mysleme na to. Avšak uvědomme si také, že je to sice ošklivý pohled, ale pouze na půlku obrazu. Není pravda, že to dobré aby pohledal. ONO existuje, jen je třeba nebýt líný a taky se poohlédnout malinko jinde, než jsme zvyklí.

O mladém svatomartinském

Dnešní večer jsem strávil v křesle s notebookem na klíně u neodkladného pracovního úkolu. To nebývalo. Taková blbost, co je v pátek večer neodkladné, že... No, otevřel jsem si aspoň láhev svatomartinského, abych si tolik nepřipouštěl klokot páteční noci pod okny. Později, když už jsem byl u věcí nenáročných na soustředění, mě napadlo, že si pustím hudbu, svatomartinské je dobré, pochvaloval jsem si, tak co třeba nějakou, kterou jsem už léta do přehrávače nezaložil.

Prošel jsem regál s cédéčky ze všech stran a nemohl nic vybrat, když vtom padl můj pohled na obal vskutku nečekaný. Tyjo, kde se tu vzala ta Madonna!? Vzal jsem krabičku do ruky a přistihl se, jak se rozhlížím, i když vím, že jsem tu sám a nikdo mě nevidí. Pustím si k svatomartinskému Madonnu, pomyslel jsem si, aniž bych se před sebou vůbec zastyděl, to je rozhodně něco, co jsem dlouho v přehrávači neměl, jestli vůbec. Zapnul jsem jsem cédéčko, time goes by / so slowly / time goes by / so slowly, diskotéka začala.

Hm, ...a co vůbec dávají v televizi? Dvojka nám od té doby, co ji zdigitalizovali, pořádně nejde, cvak, tady je nějaká vražda, cvak, tyjo, Sex a město - to ještě frčí? Ztlumil jsem Madonnu, dolil poslední půlsklenku svatomartinského a zesílil Sex. Hlavní hrdinky po třicítce jely na víkend pro osamnělé a čelily generačnímu střetu s dívkami po dvacítce, název dílu se jim dokonce posmíval jako "dětem po dvacítce". Vypnul jsem Sex a zesílil Madonnu, tyjo, kolik už té Madonně vůbec je? Vypnul jsem Madonnu. Hm, co jsem to vlastně chtěl?

Ach ano, někde tu přece bylo ještě jedno mladé svatomartinské...

Být komunistou

Tuatam ví, že se to smí..., že si to mnoho lidí přeje... a že už mnozí zapomněli, jaké to bylo..., Tuatam si myslí, že se to mělo zakázat..., ale je mu jasné, že to dost dobře nešlo. O čem je řeč? O tom, jak snadné opět je... být komunistou.

Tuatam si myslí, že přes to všechno a právě proto je nutné na každém kroku nahlas upozorňovat, že to stále ještě není v pořádku..., že přes všechnu legalitu je to stále ještě nehoráznost..., na kterou je potřeba viditelně ukazovat, a že je jednoduše sprosté... být komunistou!

Tak proto ta grafika vpravo nahoře.

Koho volí Apple?

Na stránkách společnosti Apple uveřejňují každý týden krátké video s nějakým tipem či fíglem, jak si usnadnit či zrychlit práci v operačním systému Leopard. Tento týden ukazují, co umí jejich nový multi touch track-pad, když člověk používá více prstů... Aha!? Na sekundu se tu mihne titulní stránka internetových New York Times a na ní? Vrátíme si to, ještě mžouráme na rozmazaná písmena... ano, přeci, to je slavný veterán John McCain! Volí tedy Apple McCaina? A volí Microsoft Obamu? A Jan Tleskač? ;)