O Landově Národním

Komerční nacionalismus, falešný patos, předstíraná hloubka a povrchní užívání nebo zneužívání symbolů jako ctnost, církev, stát i jmen zesnulých autorů – tak nějak charakterizuje známý hudebník Petr Váša tvorbu Daniela Landy a vyjadřuje nechuť nad uvedením Landovy hry Tajemství zlatého draka v brněnském Národním divadle. S Vášovou nechutí nesouhlasí brněnský (spolu)nakladatel Petr Minařík. Zajímavé, jak živo je poslední dobou kolem této osoby. A jak mrtvo kolem úrovně jeho tvorby, tu asi nějak není o čem diskutovat. Kdo chce Vášovi vyjádřit svou spolunechuť, může zde. Počítejte ale s problémy (zaviněnými nejspíš nějakými vetřelci).

O Jožinovi v Sopotech

Stáli jsme na schodech a zpívali Jožina z bažin. Jako koledníci, kteří si chtějí vykoledovat, aby je pustili do klubu. Být vpuštěn do nějakého podniku v polských Sopotech není totiž jen tak.
Sopoty jsou město uprostřed Trojměstí mezi Gdaňskem a Gdyní, aglomerace táhnoucí se přes padesát kilometrů podél Baltského moře na severu Polska, a platí za nafrněné letovisko polské smetánky. Polská společnost je více rozvrstvená než naše. Intelektuálové chodí jen do svých podniků, mladí manažeři jakbysmet. Dělník z gdaňských loděnic vás může vyhodit od stolu už jen kvůli tomu, že máte oválné brýle. A do nóbl klubů v Sopotech se nepouští jen tak, některé jsou jen pro lidi od filmu, jiné pro byznysmeny, gaye, uměleckou smetánku a hodně pro polskou zlatou mládež. A když gorilám u vchodu nepřipadáte dost zlatě, máte smůlu, v klubu je plno nebo nejste členy anebo tak.

My jsme zlatě rozhodně nevypadali a tak jsme na doporučení zkusili využít veliké popularity Mládkova hitu. Sopotské gorily si toho neráčili všimnout, ale od kolemstojících jsme sklízeli obdiv za bezchybnou výslovnost. Jožin je stále populární a skoro každý zná aspoň část textu. Osobně si myslím, že polští mladí přišli na něco, na co my ještě ne, totiž že cool věci nemusejí být jen v angličtině ze západu. Jožinovská vlna v Polsku spojuje retro, bláznivost interpretů i textu, sympatickou šišlavou blízkost češtiny a mladou internetovou subkulturu, která kašle na oficiální kanály šoubyznysu a šíří si svoje věci po svém.

Do několika sopotských klubů jsme se nakonec samozřejmě dostali a bylo to v nich stejně k ničemu jako ve většině ostatních diskoték kdekoliv jinde. Ani Jožina z bažin nezahráli.

Echo výstavy na mostě

Přes různá vzrušení posledních měsíců se nad Třebíčí vznáší opar z rezignované letargie, který nic jen tak nerozfouká a iniciativy typu Třebičáci, jak kdyby inspirované Petrem Cibulkou neblahé paměti, jsou bohužel hodně mimo. Naštěstí se kultuře ve městě daří letargická oblaka trochu rozhánět. Silným větrem, byť krátce trvajícím, byla i nepovolená výstava fotografií na Podklášterském mostě. Výtvarní partyzáni nedávno publikovali na YouTube záběry z přípravy celé té partyzánštiny, tak se můžeme podívat nejen, jak fotografie vznikaly, ale i jak byly pod ochranou tmy připevňovány na zábradlí mostu a vůbec...

1. část



2. část

3. část

O Andělích pana Žorže

Smutná povídka Karla Pecky Poslední štístko pana Žorže je o totalitně bezstarostném bohémském architektovi, který každé ráno na pár sekund pustí rádio, aby hned podle prvních tónů poznal, že v zemi není nic nového, že zřízení trvá, a rádio opět až do příštího rána vypnul. Proč o něm píšu?

Na čtvrteční předávání hudebních cen Anděl za rok 2007 jsem se chtěl chvíli dívat. Člověk stejně všechny interprety zná, a jelikož se během roku snažím oné andělské scéně trochu vyhýbat, byl jsem zvědavý, co se v ní během loňska změnilo. Nejprve jsem sledoval to efektní pozadí a přemýšlel: jak a kam je promítají? Pak jsem sledoval Wanastovi vjecy (nikdy nevím, jestli napíšu všechny chyby správně špatně), jak výskají do dávno zapomenutého hitu, ale hlavně, jak moc se Kodym vůbec smí pohnout, aby mu nesletěl ten jeho přerostlý karibskopirátský širák. Na pana Žorže z Peckovy povídky jsem si vzpomněl, když vzápětí vystoupila andělská stálice Bílá se starým hitem Amy Winehouse nebo koho, ještě k tomu přeloženým do češtiny. Nečekal jsem na nic a po vzoru pana Žorže přístroj vypnul.

Až po pár dnech jsem se dozvěděl, že jsem propásl jedno nepřijetí ceny. Vzpomněl jsem si na Krajčovu pásku přes ústa (copak na to asi jako moderátor říkal). A byl jsem zvědavý, jestli Sunshine, resp. Buriánek vůbec budou mít zapotřebí se k tomu dál vyjádřovat. A nakonec ano. Samozřejmě musel Buriánek v úvodu zdůraznit, že vlastně nic říkat nechtěl. I tak však v rozhovoru pro aktuálně.cz plní funkci Žoržova rádia. Ale musí se poměřovat i s Krajčovou páskou, to je jasné, neboť Krajčo učinil z pochopitelného postoje hlasité gesto. Krajčo vždycky, když v médiích něco vykládá, působí jako takový mladý starý. Jako když nás všeobjímá třeba Jan Přeučil (aha, zase ty přerostlé klobouky). Avšak Buriánkovi akceptuji i výrazy jako fanoušek korporačních kejklí a zákulisního eskamotérství. Pan Žorž by možná řekl: u Andělů ani u Buriánků zatím nic nového.

O evropském laku

Hádejme, co mají společného pozdrav rozšířený mezi mládeží, tvar šipky na silnici, název vinařství na Znojemsku a nový lak policejního auta? Že to nedává moc smysl? Tak si nechme napovědět, je to hloupost nebo naivita? Ano, obojí je správně. Společným jmenovatelem těchto čtyř jevů jsou projevy počesku doháněného evropanství, ať už si to uvědomujeme (naivita) nebo ne (hloupost).

Kdo patří ke generacím, které nabraly nebo začaly nabírat rozum před Listopadem, už asi nikdy nepřestane každou drobnost srovnávat s původní západní Evropou. Ale kdo byl kdy dále než v sousedních zemích, ten se aspoň části svého východního mindráku zbavil. Zjistil, že Česká republika je normální evropskou zemí, jejíž některá specifika jsou však daná komunistickou minulostí. Ale co naplat, nejbližší (a nejvyleštěnější) evropanství pro nás stejně znamená Německo a Rakousko. A tak se česká mládež začala před pár lety zdravit německým pozdravem. A silničáři přemalovali šipky na silnici podle německo-rakouských tvarů. Že prý ty staré byly ošklivé. Ale kdo sleduje Tour de France, ví, že francouzské šipky nejsou o nic hezčí. Navíc se většinou nové šipky nastříkaly počesku rovnou na ty staré, tak si jejich elegantní kontury vychutnáme, až je nastříkají znovu na nový povrch. Pro tradiční rakouská venkovská vinařství se vžil název „heuriger“, což je přídavné jméno v mužském rodě znamenající „letošní“ - pro informaci, že nabízejí (nejen) letošní víno. A tak si nová soukromá vinařství na Moravě, aby přilákala bohaté rakouské venkovany, dávají do názvů nové cizí slovo, které většinou ani neumí správně napsat.

No a po šipkách a vývěsních štítech si i policisté přemalují auta. To se ví, není to tak dlouho, co na kombinaci se stříbrnou přešly policie v Německu (původně bílo-zelená kombinace) i v Rakousku (dříve bílo-červená). Mám podezření, že nový policejní lak jen slepě kopíruje módní trendy u sousedů (a skoro bych se vsadil, že za nějaký čas s podobným nápadem vyrukují i Slováci) a vysvětlení o evropské tradici v modrých policejních autech, o návratu k modré na volhách esenbé (co to je probůh za tradici!?) nebo o lepší pozdější prodejnosti stříbrných aut místo bílých (ano i to už zaznělo) jsou podle mě blbosti. Budeme zase o něco evropštější. Navrch huj, vespod počesku. Čus.