O Ježíškovi

Poslední týden před svátky byl na naší fakultě současně i posledním týdnem výukovým, po vánocích a Novém roce už následují „jen“ zápočty a zkoušky. A všichni očekávali spíše takové adventní tempo a vůbec větší pohodu. Využil jsem toho v několika seminářích k uskutečnění malého průzkumu:

Dobrých šedesát procent (z asi sedmdesáti lidí) v dětství toužilo po tom zahlédnout Ježíška, jak přináší k vánočnímu stromku dárky. A z nich přibližně polovina se pokusila ho rovnou načapat. Metody měli různé: číhali po tmě u okna, schovávali se za závěsem, ve skříni, obelstili rodiče a špehovali klíčovou dírkou... Jeden dokonce zkoušel i totéž, co kdysi já - schoval se do postele pod přikrývku, kterou naaranžoval tak, aby vypadala jako ustlaná. Avšak ani on, ani já jsme Ježíška nepřelstili, vždycky si počkal, až nás to přestane bavit nebo až se budeme muset jít vyčůrat. Ani nikdo z ostatních nebyl šikovnější a tak jsme se nedozvěděli, jak Ježíšek vypadá a jak vůbec všechny ty hračky unese.

Kdyby se vám to letos přeci jen povedlo a Ježíška přistihli nebo (a to by bylo terno...) ho i vyfotili, napište to do komentářů nebo rovnou pošlete fotky, vystavíme je tu. A kdyby ne, nebuďte smutní, za rok bude zase příležitost... Přeju vám ale, aby se u vás zastavil. To, že vás navštívil, poznáte snadno a přejte si, aby pobyl co nejdéle. Šťastné a veselé!

Le calendrier nouveau est arrivé!

Nový kalendář Classic Hero je tu! Letos včas… podotkne jedovatě cynik. A má pravdu. Vloni se produkce záhadně zkomplikovala a představitel ledna nevisel nakonec snad ani čtrnáct dnů. A to byl velký průšvih, protože kalendář aktů Classic Hero je ryzím produktem našich mužských eg.

Vydávání kalendáře má již několikaletou tradici, ale verze na rok 2008 je, co se týče oněch eg, opravdu velmi nadutá. Do dvanácti měsíců se cpe patnáct modelů a v tomto ohledu je nový kalendář přímo kolbištěm, na kterém se budeme v rok trvajícím vyčerpávajícím turnaji utkávat o přízeň zasněných pohledů žen a dívek. Modelové-grafici, kteří mají na starosti design a výrobu, přišli s takřka revolučním řešením. Byť na jedné spirále, přesto odděleně bude viset dvanáct měsíců následujícího roku a jejich patnáct patronů (počítáte správně, na titulním listě totiž jeden chybí, ...že by fotograf?). Majitelky kalendáře si tak budou moci vybrat, na koho se ten který měsíc, týden či den (nahlas to nikdo nikomu nepřeje, ale co si budeme povídat… a přiznejme si - i to se může stát) budou chtít dívat.

Kromě mimořádné hojnosti modelů bylo i samotné focení kalendáře mimořadné. Pro mě to byl snad nejmachističtější večírek roku. Patnáct mužů fotilo akty na kalendář, i když rok má jen dvanáct měsíců. K tomu kotel guláše, sud piva a fotbal promítaný na stěnu (ano, řeč je o slavném postupu národního mužstva na Euro '08 a první blýsknutí fotoaparátu odstartovalo i slavnostní ohňostroj nad Letnou). A to vše jen proto, aby pak mohli kalendář rozdávat ženským a ony mohly vzdychnout jako já teď: „Vítej, hrdino!“

Anglie ve Studánkách

Tuhle jsme jeli lyžovat na Hochficht. Mimochodem – tohle středisko doporučuji každému, kdo nechce až do Alp, už někdy lyžoval v některém českém zimovisku a nemá to sem tak daleko. Hochficht je kopec na rakouské straně Šumavy a museli jsme cestou k němu objet Lipno. Hranice jsme přejeli ve Vyšším Brodě, resp. ve Studánkách. Přechod je to malý, ale tvrdit, že přes něj jezdí jen hornorakouští sedláci nakupovat do Vyšáku trpaslíky nebo padělky, by možná bylo přehnané.

Musím přiznat, že jsem při příjezdu k přechodu trochu zazmatkoval. Zamířil jsem k vzdálenější budce při levém okraji vozovky a až po dvou sekundách mi došlo, že patří protisměru. Zajel jsem zpět doprava a zastavil u správné kukaně. Ano, tušíte správně, kukaň je vpravo od vás coby řidiče. Přemýšlím... asi jsem se s tím ještě nesetkal. Ještě nikdy jsem se při předkládání dokladů nešponoval z okna spolujezdce, aby mi chybělo pár centimetrů k policistově předloktí ledabyle opřenému o rám okna. Naštěstí jsme jeli dva, takže předávku vyřídila spolujezdkyně.

„Tady nejste v Anglií!“ volal na nás policista.
„My né, ale vy evidentně anó.“ hulákal jsem na něj přes spolujezdkyni do kukaně.
„Hmm, takže dokladý prosím. Kam jedeté?“
„Na Hochficht.“
„Co tam budete dělát?“ To přece bylo jasné...
„Lyžovát!“
„A odkud jedeté?“ Prostě se nudil a chtěl se vybavovat.
„Z Buďéjc,“ snažili jsme se předstírat Jihočechy, protože už nás to přestávalo bavit...

Nejspíš to zabralo, protože nás pustil, a pak mi došlo, jak mu asi musí být. Za týden půjde na vánoce domů a po Novém roce kdovíkam k dopravce na silnice zastavovat auta. Už jsem nebyl naštvaný.

A lyžování bylo super.

Rváááčka v Saloonu!

A ještě jedna zpráva, tentokrát nikoliv jako z pohádky, ale jako z Divokého západu, přišla z Třebíče. Starosta coby správný sheriff popíjel v sobotu 8. prosince nad ránem v Saloonu (rozuměj v non stop herně toho jména). Těžko říct, čím si popudil opodál sedícího cowboye, ten však bez sebemenšího respektu vulgárně (a jasně) řekl, co si o sheriffovi myslí. Sheriff měl ale komplice, který byl ochoten ho bránit a na slovní napadení sheriffa odpověděl ránou pěstí. Došlo ke rvačce (v 6.30 ráno), při níž musela zasahovat policie. Hmm..., smekám svůj cowboy hat. Ale před kým vlastně...?

Třebíč na špici

Lidé odjinud se často podiví, když zjistí, že Třebíč má takřka čtyřicet tisíc obyvatel. Tolik většinou nečekají. Město se nachází hluboko v údolí a jen občas si nahoře někdo všimne, že v ďolíku u řeky se krčí město. A taky z toho ďolíku není vidět za okraj, málokdo ve městě zná svět za obzorem a všechny novinky tam přicházejí se zpožděním anebo zkreslené. Třebíčané sami celé té situaci říkají Třebíčkov.

A taky do Třebíče nevede žádná kloudná silnice. A obchvaty a průtahy ve městě vesměs nevyhovovaly už v momentě slavnostního přestřižení pásky. A průmyslová zóna se rozkládá přesně na opačné straně, než vede silnice od dálnice. A když už v jiných městech stály na důležitých křižovatkách kruhové objezdy, zkusili jeden postavit i v Třebíči. Pokus nevyšel, ale naštěstí stojí na místě, kde příliš nevadí, a od dalších se raději ustoupilo. A když se zjistilo, že se objezd nepovedl, už tenkrát tehdejší starosta a dnešní místostarosta v novinách prostě oznámil: řidiči si zvyknou!

A jsme zase u nich. Tenhle chlapík a pár dalších způsobili situaci, díky které se Třebíčané (snad poprvé) stávají velkým příkladem ostatním občanům a možná i nebezpečím pro hulváty na jiných radnicích. Nejsou letargičtí, nenadávají jen tak v hospodě a nemávají rukou. Jdou to říct na náměstí nahlas. Svou včerejší demonstrací pinkli balón zpět na radnici. Starosta a místostarostové nakonec nejspíš odstoupí, nic jiného jim nezbude. V možnostech, které Třebíčkov dovoluje, sice nezpůsobili žádnou katastrofu, město udržují celkem normálně v chodu a o případné korupci rozhodne soud. Ale onen pověstný efekt akvária, který je znám hlavně u poslanců, ten způsobil, že představitelé města prostě zmagořili a ve svém jednání ztratili všechnu soudnost. Hlavně proto by měli jít. Doufejme jen, že se mezitím zase neobjeví něco jako prodej nebo záměna mimin...

O chlebu

Vedle naší fakulty je pekárna a rád si v ní kupuji jeden tmavý hutný voňavý chléb. Když se v té pekárně nadělovala jména, stál asi můj oblíbenec někde vzadu a přišel na řadu až když už pekařům docházely nápady. Anebo, a to je taky možné, do něj vkládají všechen svůj um a ten chléb završuje řadu jiných a vyvyšuje se nad ně. Má totiž (opravdu!) na polici na jmenovce napsáno: triumf. Dá se tak říct, že si v naší pekárně na rohu pravidelně kupuji svůj triumf.

Když jsem před chvílí šel z pekárny, oslovil mě zanedbaný muž, vysvětlil mi svou situaci a požádal o pár drobných. Představil jsem si sám sebe jako klaďase v nějaké pohádce a odpověděl mu: "Rozdělím se s vámi o svůj chléb, pane." Byť jsem v předchozím záznamu použil slovo srát, to, co mi onen pán namítl, do Tuatamu psát nebudu. Zkrátka - zle jsem pochodil, když jsem se chtěl o svůj triumf podělit.

Uhlíř uhořel v milíři! 2

Mezi zahraničními studenty naší katedry je i studentka z hornorakouského Braunau a nedávno jsme se při jedné příležitosti seznámili. „Ahoj, jmenuju se tak a tak a pocházím z Braunau. To je na Innu u německých hranic. Tam, jak se narodil Hitler.“ řekla studentka. „Ahoj, já jsem ten a ten. Původně pocházím z Třebíče…, to asi neznáš…, to je mezi Jihlavou a Brnem.“ odpověl jsem a chvíli nato, po krátké a už věcné konverzaci jsme se rozešli.

Studentka z Hitlerova rodiště Třebíč skutečně neznala, ale přesto, když se teď v duchu k našemu rozhovoru vracím, zneklidněl jsem. Od publikování posledního záznamu v Tuatamu jsem se stačil jednou vyspat a reportéři (pardon, vlastně Reportéři ČT) už přinesli další zprávy typu uhořelého uhlíře…

Dá se předpokládat, že se o Třebíči v poslední době více ví, ale nepřeceňoval bych význam zpráv z třebíčské radnice pro Netřebíčany. Přesto mi vytanuly některé otázky, na nichž bylo zarážející už to, že jsem se vážně zabýval tím, proč mě vlastně napadly. A že si na ně zkouším odpovídat. Mám se za svoje rodiště stydět? Mám se stydět za svou volbu v posledních komunálkách? Mám se stydět za spoluobčany, kterým je všechno ukradené? Mám se stydět za své zastupitele? Studentka z Braunau se za místo svého narození nestydí. Hitler nemohl za to, kde se narodil, a navíc už je to dávno. Ani studentka nemůže za to, odkud pochází, a vskutku myslím, že Hitler je jí více než ukradený.

Braunau i přes své jméno a nejslavnějšího rodáka není hnědé. Třebíči se kdysi říkalo rudá. Nestydím se za ni. Nejen, že v poslední době po zápisu částí města na seznamy Unesco se Třebíčané učí snášet vedle sebe turisty, mnohdy - řečeno s místostarostou Maškem – i barevné (totiž žluté, pardon). Třebíčanům se dostalo lekce, kterou by jim nakonec mohl leckdo v Česku závidět. Je to lekce o tom, že o své věci se má člověk starat, o tom, že není jedno, jak za něj pracují jeho zástupci, i o tom, že si nemůže jen tak nechat srát na hlavu (pardon). Je to lekce krušná a intenzivní, ale velmi přínosná.

Uhlíř uhořel v milíři!

Taky se ptáte, co je to za blbost? Kdysi jsem viděl jednu ztřeštěnou televizní pohádku, v níž hrál, tuším, Oldřich Vízner krále. Král Vízner v jedné scéně listoval čerstvým vydáním jakýchsi pohádkových novin, jejichž titulky oznamovaly místní katastrofy, které se udály. Vybavuje se mi už jen jedna: Uhlíř uhořel v milíři. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem v pátek 30. listopadu listoval internetovým vydáním Mladé fronty Dnes a všiml si zprávy, která neoznamovala žádnou skutečnou katastrofu, spíš jednu ztřeštěnou historku ze série podobných, které se v poslední době staly v Třebíči: Mluvčí nesmí mluvit.

Taky Vás napadá, co je to za blbost? A kolikpak takových pohádkových novinek ještě přečteme, než před třebíčskou radnici navezou fůru hnoje a než dav své Slavaty a Bořity vyhodí z okna do toho hnoje? Možná jěště hodně, protože vyhazování darebáků z oken se nosilo za dob králů a nikoliv dnes. Ale abychom nikomu nekřivdili, třeba to ti konšelé jak z pohádky, kde Vízner hraje krále, myslí dobře – v novinách totiž říkají, že od pásky přes ústa si slibují lepší komunikaci... Takže - nepřebývá Vám někomu doma vlečka hnoje..?

O celebritě

Nachomýtli jste se někdy do blízkosti významnější celebrity? Ale opravdu významější… Nemyslím teď takové ty naše, jak se říká, Heleny, Leony, Ilony, Ivety, Lucie či koho, a už vůbec ne nějaké lokální seriálové anebo muzikálové skorocelebritky. Myslím celebrity jak Brno, vlastně jak Londýn nebo Paříž, z nichž ta celebrity - proslulost přímo kape. Každého z nás beztak už někdy napadlo: jaký asi mají život? Můžou se vůbec jít projít? Chodí třeba nakupovat? Prdí před sebou (= před jinou celebrity, se kterou toho času zrovna něco mají)? A zvedají prkýnko?

U většiny z nich si člověk dokáže představit, co asi obnášela jejich kariéra. A věřte, že i spousta odmítačů takových celebrit, kteří to nikdy nepřiznají, má mnohdy celkem slušný přehled. A je to pokaždé stejné. My necelebrity, notabene intelektuálně založené, máme sklony životy, problémy i zásluhy celebrit znevažovat.

Co si ale počít s evidentní celebritou, o níž nemáme ani páru?










Čekající koráb a hloučky čumilů, kdopak to asi bude? Ozzy Osbourne? Mick Jagger? Nebo to princátko Harry obrážející mejdany? Pořád nejde, tak se aspoň vyfotíme s autem…










A co teď? Kdo je tohle? Sbíhají se lidi. Fotí snad úplně každý. Foť ho, vole. A kdo to je? To máš jedno, foť ho! Nějaký moderátor? To těžko. Spíš nějaký zasloužilý rocker, koukni na tu tvář. A všichni ho znají a fotí se s ním samý holky. Nebo vyžilý punkáč. Zestárlý člen Sex Pistols nebo The Clash? To by bylo smutné...









Snažil jsem se ho najít přes internet, ale bez výsledku… A tak - poznáváte ho? Kdo ho poznáte, dejte mi prosím vědět, věnuju vám nějaké to staré dobré „London Calling“ nebo tak... ;)

A teď jsem vám to odřel

„Podívejte, jak blbě jste se tu postavil. Teď jsem vám to odřel…“ Tato zvláštní věta, kterou jsme nedávno zaslechli na ulici, mě přiměla napsat do Tuatamu první pořádný příspěvek.

Bydlíme v centru jihočeského krajského města v těsné blízkosti důležité pěší zóny mezi historickým jádrem a vlakovým nádražím. Se svým bydlením jsme spokojení, proč taky ne, kam se normálně běhá: do práce, za kulturou, do hospody, na nádraží, tam my chodíme (ehm… nevěřte mi všechno).

Nemám v centru jihočeského krajského města trvalý pobyt a nesmím tak poblíž svého bydliště parkovat. Přímo před mým domem platí dokonce zákaz zastavení, který ukázněně dodržuji a porušuji jen tehdy, když čas od času něco nakládám nebo vykládám, což bývá kvůli kapele a různému cestování i několikrát do měsíce. Nedávno jsem za to našel za stěračem růžové policejní předvolání - dostal jsem je jednoho pátku ve tři odpoledne, dostavit jsem se měl toho dne do čtrnácti nula nula anebo příští týden. Na přilehlé pěší zóně panovalo tou dobou, jako každý pátek, dopravní boží dopuštění. Ale jinak je v naší ulici po většinu času vcelku klid, za tmy jen sem tam vyřvává opilec a sem tam někdo vykrádá auta - problémy, se kterými se v centrech větších měst tak nějak počítá.

Největší nebezpečí však na člověka číhá právě na samotné pěší zóně. A to většinou dopoledne a v průběhu odpoledních špiček. A to přímo pod okny krajské správy Policie. To vás tam totiž můžou i zajet. A nikdo ani nepozvedne obočí, to se vsaďte. „Podívejte, jak blbě jste se tu postavil. Teď jsem vám to odřel…“ volal řidič dodávky na řidiče jiné dodávky uprostřed porůznu postavených i popojíždějících aut, mezi nimiž se proplétali lidé spěchající z práce (na nádraží, za nákupy…).

A to jsem tehdy s pocitem do nebe volající uraženosti vzal ten růžový policejní papírek, popošel doprostřed pěšího dopuštění a demonstrativně jej roztrhal! Ehm… nebo to byla osoba blízká?

Tak jsem si...

...pomyslel, jestli každý nově založený blog musí začínat tou blbou větou, která člověka napadne jako první. Porozhlédl jsem tedy se po jiných internetových denících a koukám, že asi musí. A že ta moje věta nakonec není ani zdaleka tak blbá. Přesto ji nenapíšu. Howgh.