Před pár dny jsem v jedné předměstské trafice kupoval narozeninové blahopřání. Mělo být bez předepsaného textu. Při placení mi padl pohled na tvář, kterou jsem už dlouho neviděl. Byl to Val Kilmer jako Jim Morrison ve filmu The Doors na dvd od Blesku. Ten film jsem viděl v jednadevadesátém jako gymnazista a byl to tehdy i Stoneův film či Formanův slavný muzikál, co naformovalo moje kuturní a hodnotová měřítka na dlouhá následující léta adolescence a mladé dospělosti. Za čtyři pětky jsem si The Doors koupil.
Včera po fotbale jsem si film pustil, abych se na něj podíval okem dvakrát starším než posledně. Je to řemeslně skvělý film. Skvělá muzika, jakpak by ne. Pseudointelektuální plácání a citace na začátku filmu k nesnesení. Filmový Morrison, evidentní magor, mi však byl i dnes přes svou nesympatičnost sympatický, byť jsem se s ním už tolik neidentifikoval. Šel si za svým (ehm... za čím vlastně?) a bral ze všeho plnými náručemi (až mi bylo té Ryanové líto... nebo to byla jen moje závist?). A byl skutečný Warhol taky takový pošuk jako ten filmový?
Nakonec jsem se dostal do té správné nálady a byl jak Morrison s indiánem na poušti. Pozoroval jsem sebe sama, jak se dívám v kině na film a co si při tom myslím. Zkusil jsem to i obráceně - a nebyl se svým dnešním sebou nakonec až tak nespokojený. Moje tehdejší hrany už dnes nejsou tak ostré, ale jsou, utěšuji se, stále znatelné. Přesto bývaly časy, kdy bych nešel do hospody na fotbal Němců s Turky. Kdy bych si byl nekoupil nic s logem Blesku. A kdy by mě bylo ani nenapadlo kupovat předražená blahopřání v trafice. Aspoň, že ten text do něj jsem si ještě vymyslel sám.
Odkládám film. Další promítání Morrisona bude, až se dostaví krize středního věku. To bude teprv rock'n'roll!
Včera po fotbale jsem si film pustil, abych se na něj podíval okem dvakrát starším než posledně. Je to řemeslně skvělý film. Skvělá muzika, jakpak by ne. Pseudointelektuální plácání a citace na začátku filmu k nesnesení. Filmový Morrison, evidentní magor, mi však byl i dnes přes svou nesympatičnost sympatický, byť jsem se s ním už tolik neidentifikoval. Šel si za svým (ehm... za čím vlastně?) a bral ze všeho plnými náručemi (až mi bylo té Ryanové líto... nebo to byla jen moje závist?). A byl skutečný Warhol taky takový pošuk jako ten filmový?
Nakonec jsem se dostal do té správné nálady a byl jak Morrison s indiánem na poušti. Pozoroval jsem sebe sama, jak se dívám v kině na film a co si při tom myslím. Zkusil jsem to i obráceně - a nebyl se svým dnešním sebou nakonec až tak nespokojený. Moje tehdejší hrany už dnes nejsou tak ostré, ale jsou, utěšuji se, stále znatelné. Přesto bývaly časy, kdy bych nešel do hospody na fotbal Němců s Turky. Kdy bych si byl nekoupil nic s logem Blesku. A kdy by mě bylo ani nenapadlo kupovat předražená blahopřání v trafice. Aspoň, že ten text do něj jsem si ještě vymyslel sám.
Odkládám film. Další promítání Morrisona bude, až se dostaví krize středního věku. To bude teprv rock'n'roll!
Žádné komentáře:
Okomentovat