Film Divočák tvůrčí skupiny Bratři víte v čem nezastírá, že je divadelní hrou převedenou na filmové plátno. Autorem předlohy je Jaroslav Kalda. Většina scén se odehrává v místnosti a v exteriérech bylo natočeno jen minimum záběrů, které slouží spíše k předělům v posloupnosti vyprávění. Rámec příběhu tvoří jeden stejný výstřel, přesto však rána z kulovnice na počátku filmu není úplně tatáž jako na konci. Střela na domnělého divočáka odstartuje cyklický příběh. Hned v úvodu může diváka mást, že potemnělou ulicí za dramatické hudby kráčí pryč ze záběru postavy, které se později už neobjeví. Pak ale Jenda Koza v podání Františka Pechy nejistě zaparkuje terénní vůz (v jeho situaci by si málokdo počínal sebejistěji) a v bytě Evžena Šoukala (Petr Pištěk) se pozvolna rozbíhá filmové drama. Střídmý interiér trefně ilustruje minimalisticky pojaté filmové ztvárnění původní jednoaktovky a hned dvě věci vzbudí další očekávání diváka: Evženův komentář po probuzení slibuje dobrý humor a obraz Mony Lisy na stěně téměř staromládenecky zařízené kuchyně naznačí, že ne všechny věci v příběhu budou z našeho světa. Stejně jako hodiny na vedlejší stěně.
Dramatický dialog mezi Jendou a Evženem postupně odkrývá charaktery postav i některé netušené okolnosti jako naznačenou nevěru Evžena s Jendovou ženou Helenou nebo Jendovy nekrofilní sklony. Úvodní výstřel, Jendovo rozrušení, Evženův sen a poodhalení vztahů mezi postavami vytvoří zajímavou dramatickou kolizi. Divákovo uspokojení nad tím, jak jasný a odhadnutelný je další vývoj, ukončuje ale první obrat v cyklickém filmovém vyprávění, tedy jak magická scéna, kdy Jenda ulehá do Evženovy postele a v jiné podobě se opakuje historie, tak příchod pošťáka Vomáčky (Vítězslav Havlena). Na to, jak důležitou postavou pošťák je, však působí příliš civilně až přízemně. Situační humor je sice výtečný, ale překrývá magickou povahu pošťákovy role.
Zhruba ve dvou třetinách filmu se vyjasní věci, které divák tuší, o to víc by však mělo být znát, že máme co do činění s mysteriózním dramatem spíše než s detektivkou. Klíčovou osobou se stává Vomáčka, který svými zásahy vyvolává další návraty v událostech. Zdá se, že tragédiím se podařilo zabránit, ale historie se v nových verzích opakuje a nepřipouští žádné významné změny. Zůstává nejasné, jestli si je vůbec někdo přál. Postavy Jendy a Evžena neprodělají během příběhu velké změny, po ničem netouží, nic si nevyčítají ani neodpouštějí. Zůstávají pasivními loutkami a ani zásah magie v podání pošťáka Vomáčky na tom nemohl nic změnit. Režisér Ondřej Němec vyprávění v závěru zrychluje, ale přílišná zkratkovitost nakonec komplikuje vyznění filmu a mate divákovu orientaci v jinak přehledné a dobře vybudované dramatické konstrukci příběhu. Dialogy jsou chytré a vtipné, zábavná je i moravská ukotvenost postav (nářeční prvky, popíjení slivovice). Nejjistější herecký výkon předvedl ve scénářem dané nejaktivnější roli pošťáka Vitězslav Havlena (jinak též hlavní kameraman). A Tuatam si nemůže odpustit závěrečné klišé: přeje tvůrčí skupině Bratři víte v čem i sobě, aby brzy přišli s dalším vydařeným dílem. ;-)
****čtyři z pěti ;)
