Výstava skončila

Výstava fotografií na třebíčském Podklášterském mostě skončila stejně rychle, jako se objevila. Všimli jste si? Zase – anonymové a šimlové jsou v těchto věcech vždy neuvěřitelně pohotoví. Ale i přesto, že autorka některé věci při přípravě výstavy naivně podcenila, může začít přijímat gratulace. Rozčeřila vody třebíčského poklidu parádní akcí slušné estetické úrovně, revoltovala proti šimlům, pobouřila mravnost a upoutala mnoho pozornosti. Vše, jak se sluší a patří.

Zbývá jen doufat, že se celý přestupek bude řešit v mezích zdravého rozumu. Zaplať pánbůh, zatím se do celé akce nemíchali třebíčští lokálpolitici. Pokud by se měl zdravý rozum Třebíči (a fotografce Hasíkové) opět vyhnout, žádné strachy, na pokutu se složíme! Pokud by si však cestu našel, nestálo by za to se též složit, most si na týden pronajmout a obrazy na něj vrátit? Nikoliv kvůli prodlužování dobrodružství, ale prostě jen tak, protože tam ty fotky byly pěkné a zdaleka ne všichni si je stihli prohlédnout..? Kdepak. Beru zpět. Takhle se chová šosák, ne aktivistický umělec.

Fotografie na mostě

Street art je pouliční počin, který je přímo vázán na veřejný prostor a za cíl si klade komunikaci s ulicí, jejím ruchem a kolemjdoucími, kteří jsou mu vystaveni, aniž by ho vyhledali. Street art by měl chodce překvapit, pobavit a svým sdělením přimět k malému zamyšlení nebo i k reakci. Dobrý street art je chytrý, pomíjivý a veřejný prostor obohacuje a zpestřuje.

I když se jako street art označují častěji menší díla, jsou takovým činem i velkoformátové fotomontáže, které fotografka Michaela Hasíková (skryta tmou očím kamer a strážníků) umístila na zábradlí Podklášterského mostu v Třebíči. Obrazy zachycují z jedné strany mužský a z druhé ženský pár. Postavy jsou pojaty jako torza, anonymní těla, která se postupně svlékají a uprostřed mostu v intimním kontaktu setkávájí. Dvojice představují homosexuální a lesbický pár, z nichž ten mužský je, co se týče barvy pleti, smíšený. Fotografie jsou opatrně provokativní, neurazí, přesto překvapí svou otevřeností. Kromě těchto obsahů skrývají postavy i komunikaci domácího prostředí s velkým světem. Zatímco tmavovlasé dívky jsou, jak novinám prozradila fotografka, zdejší, černý a bílý muž stáli autorce modelem v Londýně.

Z ohlasů v tisku (MFD, Deník) je znát, že redakce by asi rády, aby fotografie pobuřovaly o něco více, ale zdá se, že starším jsou spíše lhostejné, zatímco mladší je jednoznačně vítají. I Tuatam je velmi vítá a doufá, že fotografie na Podkláštěrském mostě vydrží déle než tři dny, jak očekává autorka pouliční výstavy. A také jí přeje, aby obrazy nestrhli vandalové či šiml, kterého by napadlo, že byly instalovány ilegálně, ohrožují dopravu, kazí mládež a kdovíco ještě...
*****
pět z pěti ;)

O slavném vítězství nad Valony

V Ostravě už je tma a mlha. Sedíme ve dvacáté řadě, několik metrů pod střechou vítkovické arény, a sledujeme druhý Davis Cupový zápas proti Belgii. Několik gamů nám trvalo, než jsme nafoukli podlouhlé plácací balónky, které se na podobných akcích rozdávají, aby diváci nemuseli tleskat. Dalších pár her jsme se bavili tím, jak ty věci (nemám páru, jak se jim česky říká) plácají, jak mění tón, když se přimáčknou a že nejlepší je s nimi o sebe podélně co největší silou švihnout. Pán vlevo pode mnou neříkal nic, ale ostentativně si zacpává pravé ucho. Tak jo.

Návyk z hokejových zápasů: "Jdu pro pivo chceš taky?" Pravda, po té cestě do Ostravy (+ tři hodiny procházek po zablokované dálnici) si je zasloužíme. Vlastně jsme do slezské metropole dorazili s tím, že dnes už jen Stodolní až do rána a zítra nudná čtyřhra. To, že jsme stihli Štěpánka, byl malý zázrak. Z chodeb se do haly pouštělo jen po lichých gamech, kdy si hráči krátce sedají, a nejdelší shodu tenisté samozřejmě sehráli, když jsem čekal u dveří s těmi pivy.

Seděli jsme ve dvacáté řadě, usrkávali ostravar a já koukal, jak jsou lavice za základní čárou prázdné, když fanoušci tenisu volí prezidenta. Přemýšlel jsem o Štěpánkových návrhářských vlohách. Pořád tak nějak nevím, co si o jeho tradičním úboru myslet. Že se tenista obleče do národní vlajky, to by mě nepřekvapilo - aniž bych se chtěl někoho dotknout- třeba u slovenských reprezentantů nebo u toho času č. 3 v ATP Srba Djokoviče. Ale máme to my ještě zapotřebí? Aspoň byl Štěpánek z dvacáté řady dobře poznat. "Co myslíš, může vůbec tenisová federace uznat prapor za oblečení na mezinárodní zápas?" obrátil jsem se na přítelkyni, která zrovna plácala nafukovacími plácadly. "Vždyť je jak chytrá horákyně, nahej není, a zabalenej v praporu... tak voblečenej taky ne..." Pochopil jsem, že uvažuji zbytečně, protože se na mě podívala a řekla: "Tady je to na nic, to sme mohli rovnou zůstat na pokoji u televize. Jdeme dolů." A mně došlo, jak je ten tenis vlastně daleko a jak mi uniká.

Nikoho jsme se neptali a sedli si ke kurtu hned za příbuzné a přátele belgického týmu (u českých nebylo místo). Měl jsem červené triko, tak jsme k nim jakoby patřili. V tu ránu jsme se stali součástí zápasu. Hráčům bylo vidět do obličeje, slyšeli jsme každé slovo jejich nadávek, každý špatný úder, prožívali každý míč. Na chvíli jsem si ještě vzpomněl na Štěpánkův úbor, když belgičtí fanoušci sem tam po vyhraném míči provolávali: "À la France!" Tu bylo jasné, proč by se valonský hráč do belgické vlajky asi neoblékl. Se zatajeným dechem jsme sledovali utkání až do vítězného konce.

V sobotu byla v Ostravě mlha. Česká reprezentace chtěla mít vítězství v kapse co nejdřív a tak na čtyřhru nasadila znovu své dva nejlepší hráče. Brali jsme to jako satisfakci za promeškaného Berdycha v pátek. Bez váhání jsme se posadili na svá místa k Belgičanům. Zápas nakonec trval téměř čtyři a půl hodiny a čeští reprezentanti slavně zvítězili tři ku dvěma na sety v nečekaně vyrovnaném zápase. Ve Stodolní o tom večer neměl nikdo ani páru.

V neděli jsme potřebovali hodně čerstvého vzduchu. V Ostravě byla celý víkend inverze a tak jsme si vyšlápli (skoro až) na Lysou horu, opalovali si tváře, představovali si [fridek], jak se jak med rozpouští v té míse mléka pod námi a vzpomínali na včerejší slavné vítězství nad Valony...

Pomáhat a chránit? Něco chybí

Říká se, že kdo je dobrý a kašle na společenské uznání či velké bohatství, dělá ve vědě. Kdo je dobrý a stojí o peníze i společenské postavení, dělá byznys. A kdo chce být důležitý a třeba i bohatý, ale až tak na to nemá, realizuje se v politice. Anebo v policii - trojkaři, kteří nejsou moc schopní, ale o to víc ctižádostiví, realizují svoje ambice u policie (dříve i u vojáků). Je to jen taková neuctivá glosa z minulých časů? Nemůžu si pomoct, ale právě takový dojem z policie ve mně stále zůstává. Schválně píšu dojem, i když jsem se už setkal s různými policisty: od prima chlapů až po evidentní blbce.

Vzpomněl jsem si na to tuhle, když mi kamarád v hospodě věnoval kartičku s nabídkou práce u policie. "Dali nám to v práci, ať to všude rozdáváme, tak tady máte... na... na... Chceš taky? Na..." říkal, usmíval se a rozdával kartičky jak žetony v kasinu kolem celého stolu. Policii lidé po hromadných odchodech citelně chybí, s tím se každý z nás setkává takřka dennodenně. Podle toho, co onen kamarád vypráví o svém oddělení, v dřívějších vlnách odešlo hodně esenbáků, estébáků a jiných starých struktur, ale povážlivé množství jich u policie stále zůstávalo. A ti si teď spočítali, že přišel i jejich čas. Odpovídá tomu i graf zveřejněný tiskovým odborem MV. Druhou velkou skupinou, která opustila polici, jsou mladší policisté (i to naznačuje graf), podle kamaráda ti schopní, o které by se policie v budoucnu měla opírat. Ti si údajně zhodnotili, jak policie vnitřně funguje ve své organizovanosti a jestli s tím lze vůbec někdy něco udělat, spočítali si, kolik ještě mají trpělivosti a vůbec, jaké se jim rýsují perspektivy, a došli k závěru, že je nejvyšší čas se službou skončit. I kamarád už si to spočítal.

Zůstávají u policie tedy už jen takoví, o kterých se píše v úvodu? Možná. Když si čtu nové nálepky na zelených pruzích policejních aut, napadá mě - co mi jen v tom hesle chybí? Chápu, slogan "Pomáhat a chránit" koresponduje s dalšími sděleními v rámci nezbytné náborové kampaně. V té se oslovují adepti, kteří vždycky chtěli pomáhat a chránit. A ministr vnitra při prezentaci kampaně řekl: "Reforma policie má zásadní cíl - moderní policii, která bude otevřená a vstřícná a lidé ji budou vnímat jako tu, která pomáhá a chrání." Aha - ten minulý a ten budoucí čas leccos napovídají. Policie tím sděluje: v současné době moc nepomáháme ani nechráníme. Náborový slogan lze vnímat jako součást infinitivní vazby, které chybí pomocné nebo způsobové sloveso: chtěli jsme... chtěli bychom... měli bychom... nesmíme... budeme... nebo snad - sami potřebujeme pomáhat a chránit. Při míjení policejní felicie doplňme si každý sám. A držme policii palce, ať sežene, koho tolik potřebuje.

O prezidentovi

Internetový blog je jednoduché a efektní médium. A je taky nezodpovědné? Samozřejmě. Blogger si může vytrubovat, co chce, a nikomu za to není zodpovědný. Mohou si to dovolit i nejčtenější a nejvlivnější bloggeři na světě. Mohou troubit a nepotřebují k tomu nezávislé zdroje, analýzy nebo argumenty.

A tak i Tuatam jako jeden z vůbec nejnevlivnějších teď trochu zatroubí. Tuatam je spokojený a klidný, když se rozhlédne po (střední) Evropě a pak se podívá, kdo se chce stát českým prezidentem. Mezi kandidáty není žádný nacionalista, populista, komouš, průmyslový nebo mediální magnát ani jednoduchý blb. Tuatam má proti jednomu kandidátovi tisíc výhrad a proti druhému žádnou. Proti druhému nemá, kde by je vzal. Druhý kandidát jak deus ex machina z velkého světa přichází efektní, pohotový, houževnatý a ohebný, nejasný a rozmazaný. Ale klobouk dolů před ním. Přesto Tuatam po dlouhé úvaze volí za hlavu státu kandidáta tisíce výhrad. Tajně, psst.

O Popeleční středě

Dnes je den přijetí popelce. Měli bychom se kát, vyznat ze svých hříchů a doufat, že nám bude odpuštěno. Uf, to bude práce až nad hlavu... Na Popeleční středu si sypeme na hlavu popel a začíná půst, je čas se uskromnit a vzdát se požitků. Uf, to bude práce...

Co to může v praxi nepraktikujícího znamenat? Zdrženlivost a činění dobra? Darovat almužnu? Dát punkáčům na pěší zóně bůra na cigáro? Nejíst? Jíst málo? Vzdát se masa z velkochovu a zůstat o rajčatech bez chuti z Maroka? Odepřít si večer pět piv a poslat dvacku na charitu? Nepít tolik kávy? Znamená to nesnídat? Nenakupovat zbytečnosti? Vzdát se novin, Respektu, Reflexu, Hosta a Muzikusu? Banánků v čokoládě? Zdržet se konzumu? Odložit nákup jarního oblečení? Budu ten parfém do Velikonoc potřebovat? Nejet už na hory? Nejezdit autem k poštovní schránce? (ukradeno z Bohové musí být šílení) Jezdit víc mhd a pouštět potřebné sednout? Nespěchat? Nejet v pátek na Davis Cup? Usmířit se s nepřáteli? I s třebíčskou radnicí? Být milý k blízkým i cizím? Dát zápočty a zkoušky zadarmo? Modlit se a myslet pozitivně? Netroubit na silnici na kretény? Uf to bude...

Špatný duchovní by se mi vysmál. Dobrý by možná řekl - opravdu vážné zamyšlení je už krůčkem správným směrem. Přeji příjemný půst! Na Velikonoce to doženeme! Zase špatně, už cítím ten pohlavek. Uf... ;-)

O fanoušcích tenisu

Předseda vlády neměl v neděli v ČT stání a ujel Václavu Moravci ze studia rovnou na brněnské výstaviště na Fed Cup. Netrvalo mu to ani 80 minut, fanouškovi... Pak se nám za to omlouval neomlouval a oháněl se nějakým vzorečkem nevzorečkem.

Alespoň nám tentokrát tolik nehrozil, jako v září při té české Davis Cupové záchraně spolu s ministrem vnitra. To při každém dobrém míči, a vůbec - furt lezly ze spodního okraje do obrazovky hlavy a pěstičky a hrozily a hrozily. Tu nám, tu Štěpánkovi alias hrajícímu praporu.