O Sloviu

Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!

Přeskočili jste předchozí řádky, protože jste četli, jak se to na internetu sluší a patří? Tedy kurzoricky, kdy oči šmejdí po klíčových slovech nesoucích zásadní obsah? Co to má být zase za blbost? Ano, co nám nejde nejde při učení se cizím jazykům, to nám jde při rychločtení internetových stránek. Stačí málo faktických znalostí, užití zkušeností a imaginace a máme slušné procento porozumění textu. Na internetu není čas, musíme kliknout dál, proto omrkneme situaci, vyzobeme pár sloves s hlavním obsahem zprávy a jdeme dál. V cizí řeči naopak často nemáme sílu zdvihnout nohy z bahna gramatických pravidel, pro porozumění detailu nejsme schopni pozvednout zrak a přehlédnout širé pole celého textu a sklidit to nejpodstatnější. Takže znovu, zpomal, dopřej si ten čas a začti se slovio od slovia:

Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!

Dobré, ne? Když se chce, tak to jde. Na tomto principu je zkonstruován panslavický jazyk Slovio, nové slovanské esperanto, které má ve zjednodušené podobě z každého slovanského jazyka něco a jemuž by mohli rozumět, jak se píše, Slované od Prahy po Vladivostok, od Petrohradu do Varny. Uvidíme, jak se konstruktu kanadského Slováka Marka Hučka bude do budoucna dařit, ale což o to, pravidla jsou jednoduchá a praktické by to bylo, že...

O NICH

Tuatam je potěšen diskuzí, která se rozproudila pod záznamem a grafikou o komunistech. Dá se říct, že v něco takového i doufal. Tedy - že to povede (alespoň v rámci možností Tuatamu) ke kladení ošklivých otázek, k potřebě odpovědět si na ně a zaujmout k nim postoj. Zaujmout postoj je totiž něco jiného, než namalovat lajnu, která nás oddělí od nepříjemností, jimiž se líně nechceme zabývat. Netřeba říkat, co je těžší.

Tuatam taky přemýšlí, zda výzvu k odchodu z těchto stránek ještě nerozšířit. Například o všechny ty národovce, Putinovy agenty (patří už mezi ně náš prezident nebo ještě ne?), rychlé řidiče, pomalé chodce (sejde na tom), zkrátka o všechny, co nám tak lezou na nervy. Tuatam jim pracovně říká ONI.

Nejenom z komentářů zde, ale i z dalších debat a z doslechu se zdá, že lze lehce najít viníky naší současné nespokojenosti, oné vpravdě Havlovské blbé nálady. Ano, jsou to ONI! (Kárl Gott by řekl ilumináti, ale kdepák, ONI jsou jiné povahy) ONI - tedy všichni, kdo nejsou JÁ (MY).

Jan Pokorný se kdysi v nějakém svém rozhlasovém komentáři zamýšlel nad tím, že když naši hokejoví reprezentanti získají zlatou medaili, tak jsme vyhráli (MY), zatímco když na ně zbude bramborová, tak prohráli (ONI). Ale ONI, to nejsou jen (naši) neúspěšní sportovci. Mezi NĚ patří v první řadě politici (všech úrovní), o tom není pochyb, koukáme na ně na radnicích i v televizi denně. Pak jsou to jistě i bezohlední automobilisté, potkáváme je na každém kroku (kilometru). A supermarkety, co nám prodávají odpadky místo potravin. Taky jsou to různí podvodní podnikatelé, příslušníci menšin a vůbec, však víme, všichni ti gauneři. Ale jak se máme bránit? Kdo NÁS před NIMI ochrání? Policisté? Soudci? Kdepák, to jsou stejní ONI jako všichni ostatní, v televizi to dávají furt.

A jsme u všeobecného zmaru. A tedy u extrémní volby (komunisti) nebo nevolby (rezignace a víkend v nákupním centru). MY jsme totiž lepší než ONI, případně bychom v JEJICH situaci rozhodně byli (ostatně na tomto principu stojí sledovanost zpráv i oblíbenost pořadů a soutěží, v nichž se někdo ztrapňuje, dopřávají nám totiž sladký pocit "vícecennosti"). Ale copak se politiků (všech úrovní) od Listopadu neobměnili stovky a tisíce? Copak jich nepochází spousta i z NÁS? A kam se poděli všichni ti zběsilí pošuci, když jsem zůstal uvězněný na dálnici v několikahodinové zácpě a čas trávil se samými sympatickými lidmi z ostatních aut?

ONI jsou MY a MY jsme ONI, jinak to není možné (jak píše vfk v jednom komentáři). Koukání na zprávy je jako pohled do kouzelného zrcadla, které neukazuje JE, nýbrž odráží hlavně to špatné z NÁS, z každého z nás. Mysleme na to. Avšak uvědomme si také, že je to sice ošklivý pohled, ale pouze na půlku obrazu. Není pravda, že to dobré aby pohledal. ONO existuje, jen je třeba nebýt líný a taky se poohlédnout malinko jinde, než jsme zvyklí.

O mladém svatomartinském

Dnešní večer jsem strávil v křesle s notebookem na klíně u neodkladného pracovního úkolu. To nebývalo. Taková blbost, co je v pátek večer neodkladné, že... No, otevřel jsem si aspoň láhev svatomartinského, abych si tolik nepřipouštěl klokot páteční noci pod okny. Později, když už jsem byl u věcí nenáročných na soustředění, mě napadlo, že si pustím hudbu, svatomartinské je dobré, pochvaloval jsem si, tak co třeba nějakou, kterou jsem už léta do přehrávače nezaložil.

Prošel jsem regál s cédéčky ze všech stran a nemohl nic vybrat, když vtom padl můj pohled na obal vskutku nečekaný. Tyjo, kde se tu vzala ta Madonna!? Vzal jsem krabičku do ruky a přistihl se, jak se rozhlížím, i když vím, že jsem tu sám a nikdo mě nevidí. Pustím si k svatomartinskému Madonnu, pomyslel jsem si, aniž bych se před sebou vůbec zastyděl, to je rozhodně něco, co jsem dlouho v přehrávači neměl, jestli vůbec. Zapnul jsem jsem cédéčko, time goes by / so slowly / time goes by / so slowly, diskotéka začala.

Hm, ...a co vůbec dávají v televizi? Dvojka nám od té doby, co ji zdigitalizovali, pořádně nejde, cvak, tady je nějaká vražda, cvak, tyjo, Sex a město - to ještě frčí? Ztlumil jsem Madonnu, dolil poslední půlsklenku svatomartinského a zesílil Sex. Hlavní hrdinky po třicítce jely na víkend pro osamnělé a čelily generačnímu střetu s dívkami po dvacítce, název dílu se jim dokonce posmíval jako "dětem po dvacítce". Vypnul jsem Sex a zesílil Madonnu, tyjo, kolik už té Madonně vůbec je? Vypnul jsem Madonnu. Hm, co jsem to vlastně chtěl?

Ach ano, někde tu přece bylo ještě jedno mladé svatomartinské...

Být komunistou

Tuatam ví, že se to smí..., že si to mnoho lidí přeje... a že už mnozí zapomněli, jaké to bylo..., Tuatam si myslí, že se to mělo zakázat..., ale je mu jasné, že to dost dobře nešlo. O čem je řeč? O tom, jak snadné opět je... být komunistou.

Tuatam si myslí, že přes to všechno a právě proto je nutné na každém kroku nahlas upozorňovat, že to stále ještě není v pořádku..., že přes všechnu legalitu je to stále ještě nehoráznost..., na kterou je potřeba viditelně ukazovat, a že je jednoduše sprosté... být komunistou!

Tak proto ta grafika vpravo nahoře.

Koho volí Apple?

Na stránkách společnosti Apple uveřejňují každý týden krátké video s nějakým tipem či fíglem, jak si usnadnit či zrychlit práci v operačním systému Leopard. Tento týden ukazují, co umí jejich nový multi touch track-pad, když člověk používá více prstů... Aha!? Na sekundu se tu mihne titulní stránka internetových New York Times a na ní? Vrátíme si to, ještě mžouráme na rozmazaná písmena... ano, přeci, to je slavný veterán John McCain! Volí tedy Apple McCaina? A volí Microsoft Obamu? A Jan Tleskač? ;)

Divočák běží o život

Film Divočák tvůrčí skupiny Bratři víte v čem nezastírá, že je divadelní hrou převedenou na filmové plátno. Autorem předlohy je Jaroslav Kalda. Většina scén se odehrává v místnosti a v exteriérech bylo natočeno jen minimum záběrů, které slouží spíše k předělům v posloupnosti vyprávění.

Rámec příběhu tvoří jeden stejný výstřel, přesto však rána z kulovnice na počátku filmu není úplně tatáž jako na konci. Střela na domnělého divočáka odstartuje cyklický příběh. Hned v úvodu může diváka mást, že potemnělou ulicí za dramatické hudby kráčí pryč ze záběru postavy, které se později už neobjeví. Pak ale Jenda Koza v podání Františka Pechy nejistě zaparkuje terénní vůz (v jeho situaci by si málokdo počínal sebejistěji) a v bytě Evžena Šoukala (Petr Pištěk) se pozvolna rozbíhá filmové drama. Střídmý interiér trefně ilustruje minimalisticky pojaté filmové ztvárnění původní jednoaktovky a hned dvě věci vzbudí další očekávání diváka: Evženův komentář po probuzení slibuje dobrý humor a obraz Mony Lisy na stěně téměř staromládenecky zařízené kuchyně naznačí, že ne všechny věci v příběhu budou z našeho světa. Stejně jako hodiny na vedlejší stěně.

Dramatický dialog mezi Jendou a Evženem postupně odkrývá charaktery postav i některé netušené okolnosti jako naznačenou nevěru Evžena s Jendovou ženou Helenou nebo Jendovy nekrofilní sklony. Úvodní výstřel, Jendovo rozrušení, Evženův sen a poodhalení vztahů mezi postavami vytvoří zajímavou dramatickou kolizi. Divákovo uspokojení nad tím, jak jasný a odhadnutelný je další vývoj, ukončuje ale první obrat v cyklickém filmovém vyprávění, tedy jak magická scéna, kdy Jenda ulehá do Evženovy postele a v jiné podobě se opakuje historie, tak příchod pošťáka Vomáčky (Vítězslav Havlena). Na to, jak důležitou postavou pošťák je, však působí příliš civilně až přízemně. Situační humor je sice výtečný, ale překrývá magickou povahu pošťákovy role.

Zhruba ve dvou třetinách filmu se vyjasní věci, které divák tuší, o to víc by však mělo být znát, že máme co do činění s mysteriózním dramatem spíše než s detektivkou. Klíčovou osobou se stává Vomáčka, který svými zásahy vyvolává další návraty v událostech. Zdá se, že tragédiím se podařilo zabránit, ale historie se v nových verzích opakuje a nepřipouští žádné významné změny. Zůstává nejasné, jestli si je vůbec někdo přál. Postavy Jendy a Evžena neprodělají během příběhu velké změny, po ničem netouží, nic si nevyčítají ani neodpouštějí. Zůstávají pasivními loutkami a ani zásah magie v podání pošťáka Vomáčky na tom nemohl nic změnit. Režisér Ondřej Němec vyprávění v závěru zrychluje, ale přílišná zkratkovitost nakonec komplikuje vyznění filmu a mate divákovu orientaci v jinak přehledné a dobře vybudované dramatické konstrukci příběhu. Dialogy jsou chytré a vtipné, zábavná je i moravská ukotvenost postav (nářeční prvky, popíjení slivovice). Nejjistější herecký výkon předvedl ve scénářem dané nejaktivnější roli pošťáka Vitězslav Havlena (jinak též hlavní kameraman). A Tuatam si nemůže odpustit závěrečné klišé: přeje tvůrčí skupině Bratři víte v čem i sobě, aby brzy přišli s dalším vydařeným dílem. ;-)

****
čtyři z pěti ;)

O sdružení Metropolis

I do Tuatamu už doputoval odkaz na soubor fotografií občanského sdružení Metropolis, které se v Třebíči a na Vysočině angažuje v otázkách dopravní infrastruktury. Obrázky ze slavnostního otevření nákupního centra hovoří samy za sebe, ke komentáři lze jen dodat: škarohlídy by možná ani nepřekvapilo, kdyby v ten den na místě strážníci pokutovali "neukázněné" chodce. Zajímavé stránky sdružení naleznete zde.

¿¡ɐɥɐ

(؛ ˙˙˙íʌıp ılíʌɥɔ ǝs ťɐ 'ěuǝɔáɹqo lıɐɯ ʇɐsdɐu nɯoʞěu ǝʇsnʞz ǝlɐ 'áɯǝu oʇ íʇıžnʎʌ éʞɔıʇʞɐɹd ˙ɐpuɐɹs oʇ ǝɾ ǝlɐ 'ʞǝʌědsířd ʇɐpıřd ıs ʞɐɾ 'qosůdz ýupɐus ıɯlǝʌ ɐuʌoɹz ǝɾ oʇoʇ ǝž 'ılʇíɯɐu ʎq ıřǝƃƃolq íʌopʌɐɹdo (-: ¡ɔıu ¿¡ʇɐuǝɯɐuz áɯ oʇ oɔ

O stojanu pod notebook

Pracujete často s notebookem a míváte při tom, jak říká náš kamarád Jarek, myší nemoc? - ztuhlou šíji ze strnulé polohy? Bylo by alespoň malinkou úlevou mít obrazovku výš? A přijde vám nehorázné dát za jednoduché čínské stojany pod notebook několik stovek až tisíců?

Vyrobte si svůj!

Potřebujete nějakou obyčejnou desku jako stabilní základnu, dětský stojan na knížky za 60 Kč, dva krátké vruty, kterými stojan přišroubujete k desce (v něm už dírky jsou, ale desku možná bude nutné předvrtat) a nějakou tlustou měkčí pásku, kterou se hlavičky vrutů přelepí, aby se notebooku sedělo pohodlně. Ještě bude nejspíš třeba trochu zkrátit a seříznout podpěru, kterou se nastavuje sklon stojanu.

A je to. Dvacet minut kutilské práce. Stojan je vzdušný (to kvůli chlazení), stabilní a výškově stavitelný. A levný. A hlavně váš! Teď už nezbývá, než začít opravdu pracovat... Ehm... nebo je třeba ještě někde něco přišroubovat, poklidit a tak? ;)

Mimořádná filmová událost v Třebíči

Výjimečnou filmovou i společenskou událost si užili hosté v sobotu 4. října v klubu Hájek v Třebíči, kde se konal Večer přespříliš náročného diváka. Tak organizátoři nazvali akci věnovanou nezávislému filmovému umění. Pořadatelé – umělecká skupina Bratři víte v čem..., kteří po nepříliš známém debutovém filmu Více čásla, více! zaujali před několika lety především mysteriózně laděným tragickým snímkem Smaženice, přicházejí letos s novým filmem Divočák, který měl během komponovaného večera svou premiéru.

Stejně jako při poslední akci Bratrů víte v čem... i sobotním večerem výborně provázel ve svém humoru velmi nekompromisní Petr Eber. Náhoda tomu chtěla, že německé jméno Eber v českém jazyce znamená kanec. Moderátor neopomněl podotknout, že s básníkem Karlem Jaromírem Erbenem a především s celebritou Markem Ebenem nemá v žádném případě nic společného, s čímž každý, kdo Ebera slyšel poprvé, po několika minutách souhlasil.

Bratři víte v čem... koncipovali večer jako ohlédnutí za svou mnohaletou uměleckou tvorbou a připomněli publiku své dosavadní filmy i některé se svým seskupením volněji či těsněji svázané umělce. Kromě ukázek ze starších filmů se přátelé nezávislého umění dočkali i skvěle parodovaných předávání uměleckých cen. Mezi jednotlivými body programu nadchla svými výstupy mladá a velmi talentovaná performerka, herečka a zpěvačka Tereza Rovenská.

Po předávacím večeru, během něhož Bratři víte v čem... dokázali, že největší legraci si umí udělat nejen z ostatních, ale především sami ze sebe, byl divákům konečně představen i nejnovější počin Bratrů – morbidně tajemné komorní drama Divočák, jehož recenzi přinese Tuatam v některém z dalších záznamů. Po filmovém představení, které bylo odměněno dlouhými a hlasitými ovacemi, následovala poslední a taktéž velmi očekávaná část večera – pohoštění a občerstvování se silným pivem.

Nezávislé filmařské seskupení Bratři víte v čem... opět ukázalo, jak živé je na Třebíčsku vskutku nezávislé filmové umění, které se obejde bez finančních podpor města i státu, pro než jsou ale naprosto nepostradatelné nadšení a iniciativa všech zainteresovaných umělců a přátel ;).

Další fotografie z Večera přespříliš náročného diváka z dílny VFK naleznete zde.

O souboji, který se nekonal

Jen jsem vykročil z domu, už jsem ho viděl. I on mne zahlédl. Sice jen koutkem oka, ale přesně zaměřil mou trajektorii. Tykadla se mu zlověstně zhoupla. Věděl jsem, že je zle. V hlavě jsem rychle počítal, jak jít, abych se mu vyhnul, ne, dělat, že ho nevidím, je trapnější než přímý pohled do očí říkající jasné: ne! Už se vyznám. Když člověk bydlí u pěší zóny, rychle se naučí rozpoznávat, kdy projde bez zásahu a kdy bude konfrontace nezbytná. Prakticky denně, většinou i několikrát, si člověka vezmou do hledáčku a spustí dávku proseb, otázek, nabídek... punkáči chtějí cigáro, ožralové drobné, naháněči mobilních operátorů - ti bývají neškodní, většinou oslovují holky nebo si hází míčkem, taky sem tam někdo, koho okradli a nemá na vlak, pak ještě různí podezřelí vybírači na dětské domovy a kdovíco ještě. Člověk si ale vytvoří i pravidelné zastávky – u zpěváka s kytarou, kterého kdysi rekonstrukce ulice posunula od hospody k hamburgrárně a který už se nevrátil zpět, nebo u prodavače časopisu lidí v nouzi. Mladík s tykadly už došel až ke mně. Vida, on je to světlušák, Anetin posel. Pozdravil jsem a zastavil. Souboj pohledů se dnes nekoná.

O dobrém in-line bruslení

Jedna z mála kloudných bruslostezek u nás vede z Českých Budějovic pod zámek v Hluboké nad Vltavou. Kloudná je hlavně proto, že neměří jen pár kilometrů jako spousta jiných s velkou slávou otevíraných stezek. Je též docela široká a až na některé úseky potažená solidním asfaltem. Bývá docela plná a i když vede krásným prostředím, časem se okouká. A občas po ní jezdí zemědělci a zasírají ji bahnem. Avšak důrazně protestujeme, aby po jediné kloudné bruslostezce jezdila i pásová vozidla!

To je potom načase vyrazit jinam, třeba na cyklostezku podél Dunaje nebo do Vídně na Dunajský ostrov (Donauinsel). Ostrov měří na délku kolem pětadvaceti kilometrů a lze se k němu pohodlně dostat autem, tramvají nebo metrem. Je podélně protkán sítí stezek z velmi hladkého asfaltu, spojen lávkami se stezkami na nábřežích a poset restauracemi a stánky s občerstvením. Bruslaři, cyklisté i běžci se tu rozptýlí, takže si nepřekážejí, hustěji je pouze v blízkosti mostů se zastávkami nebo stanicemi metra, dále pak už málokoho potkáte. Kulisy zde při bruslení tvoří obří řeka, parníky, výškové budovy kolem vídeňské UNO-City a zeleň. Vypravíte-li se po proudu k východnímu konci, po čase narazíte na zóny vyhrazené nudistům. Vidíte je na březích a to všude - na trávnících, u vody i před sebou na lehátkách uprostřed cest. Vyhýbáte se jim, nečumíte po nich, ale i kdyby, oni se s ničím moc nepářou, promenují se mezi oblečenými, zajdou si do letní restaurace, kde vysedávají, popíjejí burčák a klábosí. Dokonce jsme potkali nudisty i na in-line bruslích, to mi běhal mráz po zádech při představě, že takový bruslař upadne...

Když vyrazíte o některém z prvních zářijových víkendů jako my teď, můžete si kromě nudismu užít i každoroční festival Donauinselfest. V centrální části ostrova je mnoho pódií a scén, na kterých se střídá snad celý rakouský pop-rock plus nějaké zašlejší zahraniční hvězdy. Festival pořádá město Vídeň, vstup je zadarmo a jednotlivé scény sponzorují banky, rádia nebo politické strany, takže na úplně veliké stars není zase až tolik peněz. Ale i tak je skvělé bloumat mezi jednotlivými scénami, pít pivo, jíst klobásy nebo dönner a užívat si festivalovou pohodu uprostřed velkoměsta. Na in-linech se to dá zvládat do podvečera, pak už se po zemi válí moc nepořádku.

Tip Tuatamu

Také patříte k těm, kteří nejen k práci nenáročné na soustředění rádi poslouchají rádio? A též patříte k těm, kteří nemohou český éter už ani vystát? Radiožurnál dobrý, ale hudba k nesnesení, rocková rádia jsou přes den samá reklama. Co zbývá? Internetová rádia nebo playlisty a mixy uložené v počítači. Všechno už jste slyšeli... Dostal jsem nedávno od známého tip: na www.last.fm se hrají věci podobné těm, které zadáte. U prvoligových světových stars se překvapení nekonají, ale uvedete-li nějaké méně zprofanované oblíbence (rád zadávám Davea Matthewse), od druhé písně uslyšíte hudbu, která je fajn a přitom ji člověk nezná... Ale i možnosti last.fm jsou omezené, na Moravanku mi vybral Anetu a Kabát.. ;-)

O Dubčekovi

V Bratislavě na reprezentativním místě - na plácku mezi někdejším pálffyovským hradem a monstrbudovou Národní rady stojí pomník Alexandra Dubčeka. Stojí na něm: slovenský státník. Chápu, každou mladou národní státnost je nutno opírat o nějaké národní velikány. Snad se ale jednou ten pomník stane dobrým cílem nějakých mladých slovenských buřičů, kteří budou revoltovat proti národovecké blbosti svých otců. Státník? A co udělal pro Slovensko? A pro Československo?

Kdy jindy, než ne letos a v těchto dnech je třeba se ptát: jaké opravdu státnické skutky učinil ten smutný muž, který je symbolem Pražského jara? Po jedenadvaceti letech, v roce 1989 se bývalý komunistický tajemník dočkal generálního pardonu. Za naději, kterou během Jara 68 oběma národům v Československu, nikoliv jen Slovákům, nabízel. Po čtyřiceti letech je nejvyšší čas na svrhnutí všech dubčekovských pomníků! Za zradu spáchanou v poklidu pár dní po okupaci na spoluobčanech, kteří mu věřili a v ulicích ho bránili. Ukvapené stavění pomníků divným hrdinům jenom zakládá na příští průšvihy.

O jednom srpnovém výročí

Před padesáti lety, jednoho dne koncem léta chtěl belgický výtvarník Pierre Culliford alias Peyo po příteli u společné snídaně, aby mu podal baňatou slánku. Neřekl však slánku, ale jen tak vesele znějící slovíčko schtroumpf, po mnoha letech do češtiny přeložené jako Šmoula. Za dva měsíce, v říjnu 1958 byl na světě první sešit s komiksem o modrých trpaslících. Geniální nápady se rodí z banalit, jen si všimnout těch správných.

O dramatu v kabince

Venku zrovna prší, ale je to déšť letní, tedy lehký, přátelský, který svlaží, potěší, ale neublíží. Déšť zahrádkářský.

Začátek pozdního léta je nejlepším obdobím pro podobné, tedy lehké sympatické příběhy, které svlaží, povzbudí, vyvolají úsměv, ale žádný posměšek (dnes nebuďme machisté...). A jeden takový příběh nabízí následující video z kabinky obchodního domu, skoro jako podle klasické výstavby (lehčího) dramatu: vstup do situace, kolize, zápas, erotické napětí, několik bojových scén, náznak řešení, plané naděje, zoufalství, cesta k vítězství a happy end. K tomu pohledné dívky a spousta smíchu. Páral by řekl - válka s mnohozvířetem, ale tak vážné to zase není... a opravdoví čtenáři opravdových pánských magazínů vědí, odkud vítr vane... ;-) Opravdové dámy nechť prominou...

O Tomáši Etzlerovi

Tuatam se na čínskou olympiádu trochu mračí, ale zároveň přeje všem sportovcům nejlepší výkony v olympijských soutěžích, Čína-Nečína. Tvář se ale rozjasní, jakmile se ve zpravodajství ČT objeví Tomáš Etzler s nějakou zajímavou reportáží. Etzler je skvělý a každé jeho vystoupení je velikým dramatem. Jako když v kabaretu přichází na scénu žonglér. Na obrazovce vyskočí dvě okna a vedle moderátora v pražském studiu se objeví Etzler někde v Asii, toho času tedy v Pekingu. Světla zhasnou a diváci jsou napjatí. Žonglér Etzler se soustředí, nehne brvou, upřeně hledí do kamery. Moderátor vyslovuje dotaz, napětí stoupá a žonglér zahajuje vystoupení. Prudce, živě, přesvědčivě a přesvědčeně referuje Etzler, žongluje se slovy, koncentruje svoje bytí jen do svého výstupu, vyhazuje slova a zase je chytá, divák se soustředí, občas mu unikne, kam Etzler nějaké slovíčko vyhodil a kdy mu spadne zpět, ano, už padá, všichni mají strach, že Etzler ztratí kontrolu a všechna slova mu popadají na nohy, ale žonglér balancuje, chytá a zase vyhazuje, divák nedýchá, studené ruce se potí, ale to už žonglér shromažďuje všechna slova bezpečně ve svých rukou a chytá i ta poslední: „Tomáš Etzler, Peking.“ Všichni s úlevou vydechnou, žonglér se ani nestačí uklonit a už ho vypnou. Tuatam zdraví do Asie Tomáše Etzlera!

U pokladny

Za rohem v Prioru je supermarket a v něm u pokladny sedává uvolněně vyhlížející mladík s plastovou čelenkou ve vlasech. Dnes jsme se S. stáli ve frontě u jeho pokladny, před námi stařenka, za námi Vietnamec. Cosi jsme řešili a nevšimli si, že stařenka je už odbavená, vtom na nás pokladní zavolal: „Tak có, rodinkó, na nákupech? Jak jste na tóm?“
„Co si myslí...“ zavrčel jsem pobouřeně a zamračil se. Za mnou položil malý Vietnamec svůj košík na pokladní pult. Pokračoval jsem v duchu - ...chodíme sem dost často na to, aby si z nás dělal srandu, chování k zákazníkům ho asi moc neučili... - tak nějak jsem uvažoval, když mi to došlo. Vietnamec vyrovnával věci z košíku na pás. Určitě nás pokladní vyhodnotil tak, že si to může dovolit. Ano, vlastně jsem potěšený, pokladní poznal, že jsme v pohodě, žádní nafrnění a strozí zákazníci, nejspíš nás považuje za mladé sympaťáky. Platil jsem, usmíval se a odpovídal na vtípky. Měl jsem z nás dobrý pocit.
Rozloučili jsme se a odcházeli. „Tak có, šéfiku, copak tam všechno mámé?“ zaslechl jsem ještě mezi dveřmi pokladního.

O Hiramu Bullockovi

Předevčírem zemřel vynikající americký kytarista Hiram Bullock, který byl dobře zabydlený i v Česku. Nezapomenu, jak vlastně ještě nedávno v Mártysu balancoval při hraní nekonečného sóla a chůzi mezi pivy na barovém pultu, kdy opravdu hrozilo, že mi spadne za krk. Bullock bude leckomu velmi chybět, hrál snad s každým světovým hudebníkem, na kterého si lze vzpomenout. A v té velmi dobré společnosti se nacházejí třeba i Monkey Business nebo Richard Müller.

Vitaj?

Minulý týden nás deštivé počasí vyhnalo ze Slovenského ráje. Když jsme při odjezdu přejížděli potůčky, které si začaly krátit cestu přes silnici, ještě jsme ani netušili, jaká pohroma nás na východě Slovenska vystřídá, jako v onom známém rčení o potopě... Měli jsme ještě pár dní, tak jsme vyrazili na Slovácko jako do úkrytu schovat se do útěšného přítmí vinných sklípků.

Nejen známá velká propagace vín a vinařské turistiky u nás, ale i další zdroje obrázků, lákadel a představ způsobily, že jsme přesně věděli, co chtít a očekávat: špacírovat, nechat se zlákat otevřenými vraty, pozdravit, okoštovat, poklábosit a nějakou tu dobrotu si nakoupit.

Začali jsme na katalogově snad nejfotografovanějším místě - v Petrovských Plžích s tradičními modrými sokly. Značené stezky, perfektní informační cedule. Ale přesto (nebo právě proto) - spíš opuštěný Hobitín a mrtvý skanzen. Žádné otevřené a vstřícné místo, vrata zaryglovaná, nikde nikdo. Ale nesmíme křivdit výjimce, u předposledního sklepa seděl u piva (sic!) vinař, který nás oslovil, pozval a od něhož jsme si odnášeli výborné rulandské.

Avšak ani jinde to nebylo jiné! Jako turisté můžeme obtěžkáni skvělými prospekty putovat krajinou, obdivovat krásu mírných svahů, fotit úhledné řady vinohradů a sklípků, postát u opravených barokních kapliček, ale vrata a dveře, již cestou mineme, budou zavřená. Genius loci tohoto kraje se asi přestěhoval z polních cest a dlouhých návsí na obrázky propagačních materiálů.

O hlasitém "nevadí!"

Aby tu přibylo trochu kontroverze, přičemž ale nechce ztrácet ctěné čtenáře jiného názoru, rozhodl se Tuatam nahlas říct, že v úterý podepsaná radarová smlouva mu nevadí. Odpůrci jsou totiž příliš hluční a celkově ne moc důvěryhodní. A J. X. Doležal? Ač ho máme rádi, dělá radaru spíš medvědí službu. Hlasů, které nejsou pacifisticky protiradarové a celkově a priori protiamerické, je pomálu a Tuatam chce být jedním z nich.

Navečer Tuatam nahlédl, jak o celé věci píší jinde, a všiml si, že třeba NY Times hned v úvodu zprávy o podpisu smlouvy považují za důležité zdůraznit, že Česko je teritorium dříve okupované sovětskou armádou. Zpráva přináší spoustu informací o naší zemi ve vztahu k radarové debatě. Číst je, jak jsou redukované jen na nutné informační jádro, má podobný účinek jako odstoupení od mozaiky, kdy místo miliónu detailů bez valného smyslu najednou spatříte hlavní kontury důležitých tvarů.

Další podobný efekt nastane po přečtení bezprostředních reakcí v Rusku (třeba v Komsomolské pravdě ;), které ono před časem ještě okupované území stále nechce nechat na pokoji. Tuatam ví prd o strategických otázkách. Ale protože se Rusko vůči nám chovalo v dějinách víckrát nefér a protože Tuatam má vůbec větší strach z Ruska, a koneckonců i z toho Íránu, než ze Spojených států, myslí si, že Rusko by si mělo trhnout nohou a Česko by mělo vyjít Američanům vstříc. Dluží jim to.

O kontejnerování

Kontejnerujete? Že ne? A dovedete si to představit? Nebo se teď ptáte, co je to za blbost? Než skončil semestr, zkusil jsem se na to samé dotázat několika studentů, kteří se však místo odpovědi akorát zamračili. Netušili přesně, kam otázkou mířím, až terpv po chvíli dohadování jedna dredatá studentka (jaké klišé) špitla, že by se to slušelo a patřilo – kontejnerovat.

Vaše asociace nejspíš plynou správným směrem, kontejnerování souvisí s popelnicemi a – jídlem. Potkana za krkem? Pche! iPod v uších? Bejvávalo. iPhone v kapse a na nohách crocsy? Kdepak, než stačíte být in, už jste zase out. Ale nosíte si jídlo z kontejnerů? Tak teď jste ti praví démoni. Slušný člověk už svůj slušný sociální status dokazuje i tím, že jí, co supermarkety v rámci výměn zásob ještě za čerstva likvidují. Tím, že bojuje proti mentalitě, jež vyhazuje věci, které ještě mohou sloužit nebo i nakrmit.

Možná nám to přijde zvláštní, ale je to tak. Kontejnerování se netýká jen lidí v nouzi. Zčásti je to i způsob obživy mladých alternativců, z něhož se časem stala móda konzumentů, kteří už neví coby. Jak pronáší Hrušínský nejstarší v jednom z těch takzvaných laskavých filmů – dům mám, auto mám, co ještě nemám? Ano, jídlo z kontejneru ještě nemám! Trend kontejnerování, který vznikl v USA, se už šíří i v Británii, Francii nebo Německu. A jak známo, co se objeví ve Spolkové republice, dorazí zanedlouho (v poslední fázi svého vývoje) i k nám. Takže, milí kontejnereři, kapesní svítilny a igelitky s sebou a sejdeme se o půlnoci za kauflandem. Odneseme si nějaké to ovoce a nakonec možná i toho potkana za krkem.

O Jimu Morrisonovi na trafikantských pultech

Před pár dny jsem v jedné předměstské trafice kupoval narozeninové blahopřání. Mělo být bez předepsaného textu. Při placení mi padl pohled na tvář, kterou jsem už dlouho neviděl. Byl to Val Kilmer jako Jim Morrison ve filmu The Doors na dvd od Blesku. Ten film jsem viděl v jednadevadesátém jako gymnazista a byl to tehdy i Stoneův film či Formanův slavný muzikál, co naformovalo moje kuturní a hodnotová měřítka na dlouhá následující léta adolescence a mladé dospělosti. Za čtyři pětky jsem si The Doors koupil.

Včera po fotbale jsem si film pustil, abych se na něj podíval okem dvakrát starším než posledně. Je to řemeslně skvělý film. Skvělá muzika, jakpak by ne. Pseudointelektuální plácání a citace na začátku filmu k nesnesení. Filmový Morrison, evidentní magor, mi však byl i dnes přes svou nesympatičnost sympatický, byť jsem se s ním už tolik neidentifikoval. Šel si za svým (ehm... za čím vlastně?) a bral ze všeho plnými náručemi (až mi bylo té Ryanové líto... nebo to byla jen moje závist?). A byl skutečný Warhol taky takový pošuk jako ten filmový?

Nakonec jsem se dostal do té správné nálady a byl jak Morrison s indiánem na poušti. Pozoroval jsem sebe sama, jak se dívám v kině na film a co si při tom myslím. Zkusil jsem to i obráceně - a nebyl se svým dnešním sebou nakonec až tak nespokojený. Moje tehdejší hrany už dnes nejsou tak ostré, ale jsou, utěšuji se, stále znatelné. Přesto bývaly časy, kdy bych nešel do hospody na fotbal Němců s Turky. Kdy bych si byl nekoupil nic s logem Blesku. A kdy by mě bylo ani nenapadlo kupovat předražená blahopřání v trafice. Aspoň, že ten text do něj jsem si ještě vymyslel sám.

Odkládám film. Další promítání Morrisona bude, až se dostaví krize středního věku. To bude teprv rock'n'roll!

O odpuštění nevinným

Právě jsem si u Turků za rohem koupil první kebab od potupného nedělního fotbalového zápasu. Ti hoši v naší porážce, pokud vím, prsty neměli... ;)

O fotbalové hodině nula

Upozornění: psáno za citového vypětí.
Čechové prohráli. Po zásluze. Čechové jsou dobří fotbalisté, ale žádní bojovníci. Možná je o přestávce náčelník Brückner krmil klobásami, aby se v druhém poločase opět nemohli ani hnout. Čechové na rozdíl od Turků nemají válečné zahnuté šavle. Ve srovnání s bojovníky Turky (ale i Portugalci), Čechové asi ani svou hymnu (společnou píseň za společnou věc!) neuměli. Evidentně nevěděli, jestli prvně šumí bory nebo hučí vody, pardon, výjimka se týká dvou, kteří duchem ční nad ostatními - Čecha a Kollera, ti jediní zpívali (společnou píseň za společnou věc!). A nakonec - během čtvrt hodinky si Čechové zajistili skvělou evropskou ostudu. Starý indián vedl způli staré a způli nedorostlé mužstvo do bitev, ve kterých prvně vládla chytrost a odhodlanost a potom týmová bojovnost a výdrž. Toho druhého se však Čechům nedostávalo (po kolikáté už?).

Náčelník Brückner se nakonec bude loučit po brücknerovsku. Nelze mu upřít zásluhy, lze mu však leccos vyčíst. Ale hlavně - Brückner prostě ztělesňuje jakýs takýs mezinárodní úspěch i letošní průšvih českého fotbalu jakož i jeho nemocnou domácí prožranost. To je role náčelníků. Je dobře, že Brückner odchází, je však třeba totéž žádat i od představitelů fotbalového svazu. Je (po kolikáté už?) nejvyšší čas se rychlým úklonem rozloučit s celou generací, která doposud zaštiťovala českou ligovou hrůzu i vposled evropskou čtvrthodinkovou ostudu. Příležitost k velkému úklidu ve fotbalovém týpý. V českém fotbale je třeba vyhlásit novou hodinu nula.

O konci světa

Je normální den, máte svoje starosti, hledíte si svých úkolů, možná občas fantazírujete o neuvěřitelných věcech, ale dneska ne, dnes máte dost jiné práce. A najednou se to stane. Uslyšíte a pak uvidíte něco, co nelze srovnat s ničím, co kdo kdy slyšel a viděl, a přichází to odněkud, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Polije vás hrůza, máte pudový strach z neznámého, ale někdo se zachová bojovně, objeví se hrdinové a to neznámé něco statečně zaženou. Na nějaký čas nastane vzrušení, kdo u toho nebyl závidí, protože si to ani nedovede pořádně představit. Hrdinové jsou oslavováni a časem se o události začnou vyprávět historky, přehnané příběhy a hrdinský čin se stane součástí předávané mytologie a jednou třeba i námětem do sci-fi. To je jedna možnost.

Druhou mi připomíná jedna povídka (od Flannery O'Connorové?), kterou jsem kdysi četl. Malý indiánský chlapec a jeho vrásčitý děd stojí na útesu nad mořem a vidí něco, co ještě nikdo nikdy nespatřil. Stojí a pozorují tečku na horizontu, která se zvětšuje. Z tečky se vyklube anglická loď, která se blíží ke břehu. Malý indiánský hoch je zvědavý, fascinovaně zírá, ale starému beze slova ukápne slza, protože moc dobře ví, že tím fantastickým zjevením právě začíná konec světa.

Na povídku jsem si po letech vzpomněl, když jsem si tuhle prohlížel fotky neznámého amazonského kmene. Vyfotografovaným indiánům bych moc přál, aby si po generace předávali příběh, kterému časem nikdo už ani nebude věřit. Ale obávám se, že kmenoví šamani též moc dobře chápou, že konec jejich světa právě začal.

Mančaft

Zakažte v televizi Prima slovo mančaft a uslyšíte, jaké zavládne v éteru udivené ticho... ;)

Zámostí 2008: jízda na setrvačník

12. Zámostí je za námi. Bylo to dobré Zámostí, neboť nejlepší na tomto třebíčské festivalu je, že vůbec je. Co chce Tuatam touto takřka werichovsky přemoudřelou větou vlastně říct?

Pořadatelé zorganizovali festival dobře. Vše fungovalo, jak mělo, hajzlíků mohlo být víc, ale to se dá říct pokaždé, nakonec ani ty fronty na pivo nebyly tak hrozné.

Jenže jak se poslední dobou stalo pravidlem, nejzajímavější momenty bylo třeba hledat vzadu na malé scéně nebo na dvorku Travellers' Hostelu... Program hlavního pódia nabídl spíše slabší výběr z interpretů obrážejících letošní tuzemské festivaly. Z očekávaného normálu vystoupili asi pouze američtí Pro-Pain, kteří ukázali jiným rádoby tvrdkařům, jak hrát metal uvěřitelně, a Mňága, která politá živou vodou, vyrazila si letos ještě honem užít pódiové popularity.

Povzbudivě však působí některé nové trendy na hlavním pódiu. Ubylo programátorů s notebooky a přibylo živé hudby a deklamovaných textů. Gipsy a hlavně Bow Wave pootevřeli třebíčskému Zámostí dvířka do míst, v nichž dnes žije mladá kultura, jež by napříště zasloužila více festivalového prostoru. Vrcholem zajímavé druhé scény se stal podle očekávání Xavier Baumaxa a na výstavu Open performance se letos podařilo získat až na některé fotografie vcelku kvalitní výtvarná díla.

Přesto dvanáctý ročník festivalu ukázal, že Zámostí jede na setrvačník, který už notně zpomaluje. Slovo kulturní v podtitulu festivalového plakátu už, nebýt výstavy a pár filmů, ztrácí opodstatnění. Blikající kolotoče nikomu nechyběly, avšak tatam je barevně oživená židovská čtvrť s vystoupeními pouličních umělců, fuč jsou představení v synagoze a Koubci v přilehlých hospodách. Zámostí letos zhublo na sotva průměrný lokální festival, který ztrácí na své výjimečnosti.

Stále však platí, že Zámostí přináší do trochu zatuchlého údolí řeky Jihlavy svěží vzduch. A má narozdíl od lidových ožíraček typu pivních slavností přednostní právo na existenci. Kdyby se organizační tým omladil nebo aspoň znovu nadechl, kdyby se někde opět objevila chuť vystoupit z kolejí a vybojovat v Třebíči mimořádnou kulturní akci, všichni bychom znovu rádi přišli ze zájmu a chuti, nikoliv jen z pocitu, že na takový festival se v Třebíči musí hlavně proto, že vůbec je. Vousatý pronašeč mouder by dodal něco jako - když už to Zámostí je, tak má koukat, aby bylo pořádně.

Zámostí a počasí? Překvapení se opět nekoná

Skeptické scénáře neustále varují před nevypočitatelností počasí a přírodních jevů vůbec, přesto nejspíš stále existují cykly, které se zatím žádným směrem nevychýlily. Třeba taková motocyklová velká cena v Brně se koná už asi třicet let za jasného a horkého počasí. A takový festival Zámostí v Třebíči nás každý rok nechává do poslední chvíle ve strašné nejistotě.

Počasí se chystá na festival každý rok stejně jako jeho návštěvníci. Po týdnu krásného počasí několik dní prší. Všechny nás to vyleká. Pak se na jeden den počasí umoudří, všichni napjatě sledujeme předpovědi a máme silnou tendenci si je idealizovat. Letos ne, letos to na déšť nevypadá. Ale je to každý rok stejné. Honí se mraky, sem tam sprchne, sem tam vykoukne modrá obloha, organizátoři se chystají objednat slámu, terén pomalu promoká, a tak se to střídá až do pátku do šesti hodin. Člověk pak, připraven na všechno, teple se obleče, nazuje boty, které může zničit, a stejně si není do půlnoci, než to začne být jedno, jistý, jestli nezmokne. Zpravidla to straší, sem tam spadne kapka, ale nakonec se to dá přežít. Jestlipak mají pořadatelé spočítáno, kolik stovek návštěvníků ta tradiční nejistota vždy na poslední chvíli odradí?

A co letos? Jako vždy. Nejistota trvá a na sandále to nevypadá. Předpovědi jsou nejisté a tak si z nich bereme to lepší. Letos ne, letos pršet nebude. Vezmu si pevné boty, nepromokavou bundu a nejspíš pršet nebude. Běda ale, když vyrazím jen v tričku a kristuskách.

Tak ahoj zítra. Pláštěnky s sebou a jsme v suchu!

Opijáda v Třebíči

Mezi zvratky a rozšlapanými kelímky jsem musel kličkovat v ulicích, když jsem šel včera do restaurace na oběd. Třebíč totiž na víkend pronajala a oplotila část svého náměstí, zaplatila si za vstup a v té ohradě se pak opíjela pivem. Vlastně ne, Třebíč pivo oslavovala. A cestu z ohrady domů si pak co pár metrů značila.

Jaký mají slavnosti piva zrovna v Třebíči smysl, mi nebylo nikdy moc jasné. Ale jak se zdá z doprovodných řečí, konají se možná z frustrace, že Třebíč sama pivovar nemá už 36 let. Chléb a hry. Na jídle jsem si stejně pochutnal.

O jízdence

Minulý týden jsem na dráze kupoval skupinovou jízdenku do Augsburku. Nerudná můra z ČD za umatlanou přepážkou se mě zeptala na pár věcí a po chvíli mi bez pozdravu s pohledem u stropu podala jízdenku a jedenáct kontrolních lístků.

Před chvílí jsem byl kupovat skupinový lístek zpět. Zákaznické centrum německých drah bylo zařízené podle nejnovějších designových trendů, plné skleněných ploch, displejů a plochých obrazovek, kde se upravení a uhlazení pracovníci věnovali zákazníkům. Uvolnilo se místo u milé opálené dámy, která se na mě hned usmívala. Řekl jsem ji, co potřebuji a pak to začalo. Nemohla v počítači najít cíl naší cesty. Bylo nutné cestu rozdělit podle jednotlivých přestupů. Chvíle programování. Potřebovala jméno vedoucího skupiny. Chvíle programování. Ke skupinovému lístku musíme mít rezervaci. Bude-li mít náš vlak zpoždění a pojedeme-li jiným, nebude nám jízdenka platit. Pokud včas zjistíme, že náš vlak bude mít zpoždění, můžeme si na servisní přepážce vyřídit mimořádné uznání jízdenky i pro jiný spoj. Jízdenky se tiskly natřikrát, vždy pro vedoucího a jednotlivé cestující, každá na list A4, z něhož se odtrhla. Zbytek putoval do bedny na papír určený k recyklaci. Dáma se mile usmála, popřála nám šťastnou cestu a podala mi třicetšest jízdenek v elegantní obálce z lakovaného papíru. Koupě lístku trvala 26 minut (je pátek odpoledne a lidé ve frontě vraždili pohledem). A co ještě? Ano, myslíte si správně, bylo to sice složitější a zdlouhavější, ale zato dražší. Holt, ani v Německu není všechno ze zlata. I když se to třpytí, až oči přechází.

Douška: Už tři dny je tu vedro a červený opar a v novinách píší, že vítr z Afriky s sebou nese jemný saharský písek. Blíží se bouřka, to bude špíny na autech. ;)

O kebabu

Mám strach o svůj kebab. Oblíbil jsem si ho během let strávených v německy mluvícím zahraničí (pochopitelně nemohl tak úplně konkurovat durynské grilované klobáse), ale od té doby se ostentativně vyhýbám všem gyrosům, které se ve stáncích dělají u nás. Otrávená brigádnice v čínském fastfoodu vám ho udělá do mizerného chleba a zalije kečupem. Vím prd, jak přesně a jestli vůbec se odlišuje gyros a kebab, kromě toho, že gyros je z hovězího a kebab je skopové nebo jehněčí. Ale opravdový döner kebab obsahuje v ideálních poměrech všechno, co mám rád. Jméno pochází z turečtiny, kde znamená otáčející se grilované maso. Marinované a kořeněné kusy masa jsou napíchnuté na špízu a otáčejí se před žhavým grilem. Miluju kebab. Akorát se vždycky pobryndám.

Přes naše západo- a severočeská lázeňská města se turecká kebabová gastronomie plíživě šíří i po naší zemi. Doplížila se už i k nám za roh na pěší zónu, kde si odvážný německo-turecký podnikatel otevřel skvělou kebabovou provozovnu. Jakoby chtěl vyhlásit válku přímo naproti stojícímu McDonaldu. Ale zatímco v přeplněném krámě naproti jsem ještě nikdy nebyl, kebab si kupuji nejméně jednou do týdne. Už jsme tam, napadlo mě, nikoliv globální fastfood, ale turecký kebab možná reprezentuje naši západnost víc než americký radar.

Turecký prodavač se zvedne ze židle, usmívá se, moc nemluví, jen sem tam mu ujede německé slovíčko, obslouží mě a jde si zase sednout. Deformován svou profesí, mluvím s ním zřetelně česky a přitom ukazuji na jednotlivé věci. „Jeden döner prosím.“ „Ok.“ odpoví Turek a usmívá se. „S sebou.“ syčím na něj, usmívám se a mířím prstem na igelitový sáček, aby věděl jak se u nás říká zum Mitnehmen. „...a pálivý“ místo scharf. „So, bitte.“ řekne, usmívá se a podává mi můj oběd. ...to bude práce, povzdechne si moje deformace.

Odcházím za roh a těším se, jak budu bryndat, protože doma je to jedno. Ale vždycky mě pronásleduje obava, jestli to není naposled. Mám strach, že se turečtí kebabáři za nějaký čas s úsměvem zvednou, sbalí krám a s nepořízenou odjedou. Že zářivá výkrmna naproti nebo brigádnice s přemaštěným smažákem v housce nám budou milejší. Že tam ještě nejsme.

Kultura pánských šaten

Co má společného třebíčské Městské kulturní středisko a plechová skříňka na modráky? De facto nic, to je jasné. Stejně jasné je i to, že za loňským přejmenováním Kulturního, vzdělávacího a informačního střediska na Městské kulturní středisko najdeme, jako téměř vždy v takových věcech, přehnané osobní ambice a spory. Budiž, zkratka KVIZ byla sice nápaditá, ale nevypovídala mnoho o tom, co se za ní skrývá. Zkratka MKS je sice úplně obyčejná, ale zato jasná. Grafické zpracování staronového názvu si netroufnu úplně odsoudit, i když mi připadá nemoderní. Připomíná mi totiž něco malinko jiného než písmeno M (nebo co...). Viděli jste už pořádnou chlapskou skříňku někde na šatně ve fabrice dokořán otevřenou? A všimli jste si těch obrázků na vnitřní straně dvířek? ;-)

O zákaznících a pánech

Ona fráze o zákaznících a pánech je tak otřepaná, že otřepanějších už mnoho není. Ale co je na ní pravdy? Dokážeme se vůbec my, kteří se občas proměňujeme v zákazníky, chovat jako opravdové panstvo?

Setkal jsem se s tím vždy v Rakousku, naposledy minulý týden, v jednom tamním, spíše dražším supermarketu. Pro naše potřeby ho pojmenujme třeba levna. V levně fungovala jen jedna pokladna a turecká pokladní měla co dělat, aby stíhala odbavovat narůstající zástup zákazníků. Trpělivosti ve frontě ubývalo, (mužští) zákazníci začali přešlapovat a rozhlížet se jak kohouti na hnoji. Jakmile jim trpělivost došla úplně, proměnili se v podmračené pány a začali porůznu na celý supermarket vykřikovat: [kchase], [kchase]! No kónečně... – bručelo potom samozvané panstvo, když přiběhla druhá Turkyně a otevřela další pokladnu.

Přiznávám, že na jedné straně obdivuji nekompromisnost rakouských zákazníků, na druhé mi však bylo oněch mladých prodavaček trochu líto. Nechci paušalizovat, ale jak jsem to párkrát zažil, rakouské zákaznictvo ve frontě u pokladny zpanštělo vždy, když u pokladny seděla mladá pokladní nějakého imigrantského původu. Ještě nikdy jsem neviděl, že by si trouflo na urostlou matrónu mluvící místním dialektem. Ale stejně, dokážete si to představit u nás?

Ano, pokud máte dojem, že se chci vypsat z nějaké vlastní dotčenosti, máte naprostou pravdu. Měl jsem jeden svůj oblíbený česko-belgický obchod, který před časem převzala, přestavěla a do svých barev přemalovala právě Levna. Jako mávnutím proutku se z těch samých milých a usměvavých prodavaček staly protivné neochotné můry a z oblíbeného obchodu nepřívětivé drahé místo, kde jste jako zákazník jen trpěn.

Jednou jsem kdesi četl, že veškerá moc v našem státě není v rukou policie, armády, soudu, prezidenta, parlamentu atd., ale v rukou naondulovaných žen za přepážkami. Kdekoliv: na poště, na úřadě u pultu s masem, tam se stále ještě koncentruje velká moc nad ostatními, tam se ještě často rozhoduje o tom, co je a co není důležité. V naší levně jsem se rozhodl aplikovat a rozvinout rakouskou zákaznicko-panskou metodu. Nenechat si nic líbit a vracet nejméně stejnou mincí. A rozšířil jsem působnost i na restaurace a úřady. Ale ono se to snadno píše a hůře důsledně dodržuje, když je člověk široko daleko jediný, kdo si chce připadat jako pán. Když všichni včetně ostatních spoluzákazníků jsou proti vám. Až příště v Rakousku uvidím, jak se zákazníci neurvale dožadují pozornosti, všechny je pozvu ke spanilé jízdě po Česku, kde to ještě voní opravdovým bojem a kde si budou moct troufnout nejen na mladé imigrantské dcerky. Možná ani nedostanou hned přes držku.

O Landově Národním

Komerční nacionalismus, falešný patos, předstíraná hloubka a povrchní užívání nebo zneužívání symbolů jako ctnost, církev, stát i jmen zesnulých autorů – tak nějak charakterizuje známý hudebník Petr Váša tvorbu Daniela Landy a vyjadřuje nechuť nad uvedením Landovy hry Tajemství zlatého draka v brněnském Národním divadle. S Vášovou nechutí nesouhlasí brněnský (spolu)nakladatel Petr Minařík. Zajímavé, jak živo je poslední dobou kolem této osoby. A jak mrtvo kolem úrovně jeho tvorby, tu asi nějak není o čem diskutovat. Kdo chce Vášovi vyjádřit svou spolunechuť, může zde. Počítejte ale s problémy (zaviněnými nejspíš nějakými vetřelci).

O Jožinovi v Sopotech

Stáli jsme na schodech a zpívali Jožina z bažin. Jako koledníci, kteří si chtějí vykoledovat, aby je pustili do klubu. Být vpuštěn do nějakého podniku v polských Sopotech není totiž jen tak.
Sopoty jsou město uprostřed Trojměstí mezi Gdaňskem a Gdyní, aglomerace táhnoucí se přes padesát kilometrů podél Baltského moře na severu Polska, a platí za nafrněné letovisko polské smetánky. Polská společnost je více rozvrstvená než naše. Intelektuálové chodí jen do svých podniků, mladí manažeři jakbysmet. Dělník z gdaňských loděnic vás může vyhodit od stolu už jen kvůli tomu, že máte oválné brýle. A do nóbl klubů v Sopotech se nepouští jen tak, některé jsou jen pro lidi od filmu, jiné pro byznysmeny, gaye, uměleckou smetánku a hodně pro polskou zlatou mládež. A když gorilám u vchodu nepřipadáte dost zlatě, máte smůlu, v klubu je plno nebo nejste členy anebo tak.

My jsme zlatě rozhodně nevypadali a tak jsme na doporučení zkusili využít veliké popularity Mládkova hitu. Sopotské gorily si toho neráčili všimnout, ale od kolemstojících jsme sklízeli obdiv za bezchybnou výslovnost. Jožin je stále populární a skoro každý zná aspoň část textu. Osobně si myslím, že polští mladí přišli na něco, na co my ještě ne, totiž že cool věci nemusejí být jen v angličtině ze západu. Jožinovská vlna v Polsku spojuje retro, bláznivost interpretů i textu, sympatickou šišlavou blízkost češtiny a mladou internetovou subkulturu, která kašle na oficiální kanály šoubyznysu a šíří si svoje věci po svém.

Do několika sopotských klubů jsme se nakonec samozřejmě dostali a bylo to v nich stejně k ničemu jako ve většině ostatních diskoték kdekoliv jinde. Ani Jožina z bažin nezahráli.

Echo výstavy na mostě

Přes různá vzrušení posledních měsíců se nad Třebíčí vznáší opar z rezignované letargie, který nic jen tak nerozfouká a iniciativy typu Třebičáci, jak kdyby inspirované Petrem Cibulkou neblahé paměti, jsou bohužel hodně mimo. Naštěstí se kultuře ve městě daří letargická oblaka trochu rozhánět. Silným větrem, byť krátce trvajícím, byla i nepovolená výstava fotografií na Podklášterském mostě. Výtvarní partyzáni nedávno publikovali na YouTube záběry z přípravy celé té partyzánštiny, tak se můžeme podívat nejen, jak fotografie vznikaly, ale i jak byly pod ochranou tmy připevňovány na zábradlí mostu a vůbec...

1. část



2. část

3. část

O Andělích pana Žorže

Smutná povídka Karla Pecky Poslední štístko pana Žorže je o totalitně bezstarostném bohémském architektovi, který každé ráno na pár sekund pustí rádio, aby hned podle prvních tónů poznal, že v zemi není nic nového, že zřízení trvá, a rádio opět až do příštího rána vypnul. Proč o něm píšu?

Na čtvrteční předávání hudebních cen Anděl za rok 2007 jsem se chtěl chvíli dívat. Člověk stejně všechny interprety zná, a jelikož se během roku snažím oné andělské scéně trochu vyhýbat, byl jsem zvědavý, co se v ní během loňska změnilo. Nejprve jsem sledoval to efektní pozadí a přemýšlel: jak a kam je promítají? Pak jsem sledoval Wanastovi vjecy (nikdy nevím, jestli napíšu všechny chyby správně špatně), jak výskají do dávno zapomenutého hitu, ale hlavně, jak moc se Kodym vůbec smí pohnout, aby mu nesletěl ten jeho přerostlý karibskopirátský širák. Na pana Žorže z Peckovy povídky jsem si vzpomněl, když vzápětí vystoupila andělská stálice Bílá se starým hitem Amy Winehouse nebo koho, ještě k tomu přeloženým do češtiny. Nečekal jsem na nic a po vzoru pana Žorže přístroj vypnul.

Až po pár dnech jsem se dozvěděl, že jsem propásl jedno nepřijetí ceny. Vzpomněl jsem si na Krajčovu pásku přes ústa (copak na to asi jako moderátor říkal). A byl jsem zvědavý, jestli Sunshine, resp. Buriánek vůbec budou mít zapotřebí se k tomu dál vyjádřovat. A nakonec ano. Samozřejmě musel Buriánek v úvodu zdůraznit, že vlastně nic říkat nechtěl. I tak však v rozhovoru pro aktuálně.cz plní funkci Žoržova rádia. Ale musí se poměřovat i s Krajčovou páskou, to je jasné, neboť Krajčo učinil z pochopitelného postoje hlasité gesto. Krajčo vždycky, když v médiích něco vykládá, působí jako takový mladý starý. Jako když nás všeobjímá třeba Jan Přeučil (aha, zase ty přerostlé klobouky). Avšak Buriánkovi akceptuji i výrazy jako fanoušek korporačních kejklí a zákulisního eskamotérství. Pan Žorž by možná řekl: u Andělů ani u Buriánků zatím nic nového.

O evropském laku

Hádejme, co mají společného pozdrav rozšířený mezi mládeží, tvar šipky na silnici, název vinařství na Znojemsku a nový lak policejního auta? Že to nedává moc smysl? Tak si nechme napovědět, je to hloupost nebo naivita? Ano, obojí je správně. Společným jmenovatelem těchto čtyř jevů jsou projevy počesku doháněného evropanství, ať už si to uvědomujeme (naivita) nebo ne (hloupost).

Kdo patří ke generacím, které nabraly nebo začaly nabírat rozum před Listopadem, už asi nikdy nepřestane každou drobnost srovnávat s původní západní Evropou. Ale kdo byl kdy dále než v sousedních zemích, ten se aspoň části svého východního mindráku zbavil. Zjistil, že Česká republika je normální evropskou zemí, jejíž některá specifika jsou však daná komunistickou minulostí. Ale co naplat, nejbližší (a nejvyleštěnější) evropanství pro nás stejně znamená Německo a Rakousko. A tak se česká mládež začala před pár lety zdravit německým pozdravem. A silničáři přemalovali šipky na silnici podle německo-rakouských tvarů. Že prý ty staré byly ošklivé. Ale kdo sleduje Tour de France, ví, že francouzské šipky nejsou o nic hezčí. Navíc se většinou nové šipky nastříkaly počesku rovnou na ty staré, tak si jejich elegantní kontury vychutnáme, až je nastříkají znovu na nový povrch. Pro tradiční rakouská venkovská vinařství se vžil název „heuriger“, což je přídavné jméno v mužském rodě znamenající „letošní“ - pro informaci, že nabízejí (nejen) letošní víno. A tak si nová soukromá vinařství na Moravě, aby přilákala bohaté rakouské venkovany, dávají do názvů nové cizí slovo, které většinou ani neumí správně napsat.

No a po šipkách a vývěsních štítech si i policisté přemalují auta. To se ví, není to tak dlouho, co na kombinaci se stříbrnou přešly policie v Německu (původně bílo-zelená kombinace) i v Rakousku (dříve bílo-červená). Mám podezření, že nový policejní lak jen slepě kopíruje módní trendy u sousedů (a skoro bych se vsadil, že za nějaký čas s podobným nápadem vyrukují i Slováci) a vysvětlení o evropské tradici v modrých policejních autech, o návratu k modré na volhách esenbé (co to je probůh za tradici!?) nebo o lepší pozdější prodejnosti stříbrných aut místo bílých (ano i to už zaznělo) jsou podle mě blbosti. Budeme zase o něco evropštější. Navrch huj, vespod počesku. Čus.

O velikonočním koštu

Velikonoce jsou svátky daleko obtížněji obchodovatelné a konzumovatelné než Vánoce. Křesťanský význam spojený s obětováním se Krista už málokomu něco říká a lidové zvyky oslavující příchod jara a plodnosti se vytrácejí. Co zbývá? Tradiční příležitost ožrat se už během dopoledne?

Vinařské košty, které se v čase kolem Velikonoc konávají, dávají jednu příležitost navíc. Jsou samozřejmě událostí sezónní, ale jejich význam musíme vnímat i v kontextu oslav příchodu jara, tepla a slunce. A pochopitelně - jen málo degustátorů důsledně vyplivuje a vylévá právě ochutnaná vína, většině ostatních to prostě přijde líto nespolknout doušky těch skvělých vín a tak se také stane, že leckdo se z těžké koštovací práce unaví ještě před obědem. Ale je to únava přeci jen jiná, než jakou člověk vídá na Velikonoční pondělí.

Nejinak tomu bylo i o Velikonoční neděli v kulturním domě v Šatově u Znojma. Největší bitvu svedli návštěvníci mezi sebou už o deváté ráno o nejvýše oceněné vzorky, vítěze a šampiony výstavy. Další souboje už musel vyhrát každý sám nad sebou. A tak jste mohli vidět vítěze, kteří ochutnali spoustu vín a s katalogem plným poznámek spokojeně odcházeli domů, nebo poražené s červenými nosy, jak se nemohou trefit do dveří cestou na toaletu. ;-)

Největšími vítězi se ale stali organizátoři 25. výstavy vín moravských podoblastí s mezinárodní účastí 2008, jak zní celý název akce. Ke koštu zařídili třeba zabijačkové hody plné dobrot za doslova pár korun. A teď ke zlaté medaili: známá vloni na 24. výstavě ztratila fotoaparát. Letos jí ho u vchodu vrátili s omluvou, že se podívali na fotky, to aby zjistili, komu patřil. Představte si to...

Kyselak

Není to dlouho, co si Češi málem zvolili za největší postavu svých dějin fiktivní postavu. Zábavná událost, jakých skvěle vymyšlený koncept národního génia za léta přinesl spoustu. Všem se nám ten cimrmanovský humor tak nějak líbí, je náš a skvěle mu rozumíme. Co však cimrmanovský mýtus vypovídá o nás samých není úplně jasné do chvíle, kdy ho zkusíte vysvětlit cizinci, třeba Němci nebo Angličanovi. Co je tak světoborného na smyšlené smolařské a přesto geniální postavě s německým jménem, která měla žít za starého Rakouska? Zkuste to a budete koukat, jak proniknete do vlastní národní povahy, když ji najednou máte formulovat. A nejspíš se setkáte jen s pobavenými úsměvy.

Rakušané však, ti jsou naši, ti českému cimrmanovství rozumějí. Mají i svého podobného hrdinu. Na rozdíl od Cimrmana skutečně existoval a má pro změnu české jméno. Jmenoval se Joseph Kyselak, čti [kýzelak], a byl by krásnou cimrmanovskou postavou. A dnes ho zná každý opravdový sprejer.

Joseph Kyselak se narodil ve Vídni na sklonku roku 1799. Vychodil gymnázium a zapsal se na filozofii. Brzy s ní zase přestal a postupně vystřídal několik praktikantských a úřednických míst. Až v roce 1825 podniká svou první pěší cestu. V následujících letech během dovolených chodí po krajinách monarchie a o svých zážitcích sepisuje cestopisnou knížku. Umírá bez ženy a dětí na choleru v roce 1831. Kromě těchto pár základních a v archivech dohledatelných biografických údajů se toho o něm mnoho neví.

A co s tím mají společného sprejeři a grafiťáci? Kyselak měl zvláštní zálibu, totiž že jako jeden z prvních v moderní době se během svých cest všude možně zvěčňoval svým podpisem, který vždy vyvedl černou barvou a krásným písmem. Seznam zachovalých podpisů mimo jiné zahrnuje i podpisy z let 1828 v Teplicích a 1829 v Brně. Důvod či příčina této mánie nejsou známy, ale je jasné, že na svou dobu to byl koníček velmi zvlaštní. Tímto, ale také dobou, ve které žil, a svým jménem (naši v kyseláku nakládali zelí), absurditou konání i zarputilou sebestředností získává Joseph Kyselak rozhodně naše sympatie a jsme hrdi na jeho české jméno :-). Legenda říká, že si Kyselak vysloužil i audienci u císaře Františka I., který si nechtěl nechat počmárat celé mocnářství Kyselakovým příjmením. Kyselak prý ovšem mezi svými četnými omluvami a sliby obratně využil nepozornosti císaře i služebnictva a po svém odchodu přichystal císaři Josefu II. překvapení v podobě podpisu na stěně paláce...

Dnes má Joseph Kyselak v Rakousku komunitu fandů, kteří vyhledávají, dokumentují a udržují Kyselakovy podpisy, již se na území starého mocnářství dochovaly. Stal se legendou, kterou se inspirují třeba i spisovatelé: za české Bogdan Trojak v povídce Kyselak, za rakouské Elisabeth Reichart v románě Dům umírajících mužů. Cimrmanům už byl Kyselak vyfouknut, ale fascinace jeho vpravdě cimrmanovským odkazem zůstává. Cimrman je výmysl, ale Kyselak, to byl borec! A kdo ví, třeba si jednou někde na výletě povšimneme zašlého charakteristického nápisu...

O zpravodajské flintě

Vedení třebíčské radnice má pocit, že je za každou drobnost kde kým neprávem napadáno a snaží se odvrátit veřejnou pozornost hlasitým upozorňováním na nedostatky útočníků. Normální poziční boj, nic proti. Rozsoudit jednotlivé „causy“ si netroufám, ale prohlašuji, že radniční bojovníci si počínají s takovou vehementní hloupostí, že si samozřejmě ještě víc ubližují. Jako svou hlásnou troubu používají i internetový Třebíčský zpravodaj. Zdá se ale, že netuší, že jejich mediální flinta má zahnutou hlaveň. A tak ji redaktor Mgr. Milan Krčmář neustále láduje radničními pravdami a odhaleními protivníků, veškeré střelivo však bez potuchy šplíchá zpátky na sebe a do zákopů svých velitelů.
Pohleďme, jaké ankety s jakými výsledky se také mohou stát municí do radniční flinty. Jestli chtěl opoziční zastupitel Heřman Třebíčský zpravodaj zrušit, nechť si uvědomí, že jeho provozováním si vedení radnice škodí ještě víc, než bez něj. Vždyť každému trochu chytrému čtenáři musí být ládovače Krčmáře někdy opravdu líto.

Člověk a prezident

Hlavní postavou filmu Občan Havel je Václav Havel, to je jasné. V kině sledujeme sestřih filmových materiálů, které v hradním zákulisí v Havlově blízkosti během takřka patnácti let nasbíral Pavel Koutecký. Název filmu má naznačovat civilní pohled na postavu, jež se sama už stala symbolem jedné éry a jejíž jméno funguje jako značka této éry. Chce ukázat, že Václav Havel nebyl jen politik a prezident, ale trochu nás mate.

Normálním občanem je Václav Havel za celý film jen jednou a sice 4. 1. 1997 na žižkovské radnici, kde se žení s herečkou Veškrnovou. Spíš než s občanem nás Koutecký i Havel sám (protože právě on se po celou dobu svého prezidentování dobrovolně neustále vystavoval objektivu kamery) seznamují s Havlem člověkem, prominentní osobou, která má ale stejně jako každý z nás normální lidské vlastnosti. Nejvíce zaujmou Havlova schopnost sebereflexe, nadhled, ješitnost i ona typická nervozita a ňoumovitost. Je dobře, že se filmaři Pavel Koutecký a Miroslav Janek nesnaží volbou záběrů i jinak události komentovat.

Václav Havel nikdy nebyl obyčejným občanem, nýbrž vždy něčím mezi elitářem a prominentem (míněno v dobrém), což i on sám otevřeně konstatuje, když se vyrovnává s napadáním kvůli prodeji paláce Lucerna Chemapolu. Narodil se do prominentní rodiny. Díky nadání, vzdělání a schopnostem působil v okruhu intelektuální a umělecké elity padesátých a šedesátých let a v posledních dvou desetiletích komunistického režimu se stal prominentním disidentem. Nějakým způsobem měl vždy vliv na všechny ostatní, kteří ním buď spolupracovali či sympatizovali nebo se vůči jeho okruhu vymezovali. Změna režimu z Havla učinila symbol návratu demokracie a kontinuity s první republikou. Právě díky tomu, že Havel byl odjakživa zvyklý na pozornost ostatních, na zahraniční média i kontakt s jinými předními intelektuály, můžeme sledovat, že přes veškerou proměnu za oněch více než deset let Havel nikdy doopravdy nezpychne a nezpanští, tak jak to sledujeme dennodenně u mnoha jiných, z lidu povstalých mocipánů.

Jistě, svého mimořádného postavení si je Havel vědom a přijal je už i za své: „Jsem prezidentem pravdy, ne lži.“ říká zcela vážně v debatě v okruhu poradců, před druhým zvolením prezidentem zase konstatuje, že svou práci chápe jako službu zemi…, přesto je stále schopen velmi přesné a vtipné reflexe sebe sama. Toto uvažování a pochybování nad sebou je spolu s vnější proměnou Havla i jeho okolí, které zastupuje i proměnu celé země, tím nejzajímavějším z celého filmu. Dokument začíná u Havla, prezidenta ve svetru a v mraku kouře a končí u Havla, světové intelektuální celebrity. I této proměny si je Havel ve svém uvažování „nahlas“ dobře vědom.

Jako civilní prezident je spojen hlavně se svou první ženou Olgou Havlovou. Pak přichází část filmu věnovaná vnitřní politice, sestavování vlády, která je zajímavá spíše pro současnost, protože si většinu aktérů ještě pamatujeme, ale pro budoucnost bude tato pasáž nejspíš nudná (kdo si za dalších dvacet třicet let vzpomene na Jana Kalvodu, Josefa Luxe nebo nějak více i na Miloše Zemana?).

Teprve s Dagmar Veškrnovou přichází Havel světoobčan. Tu s Rolling Stones, tu s Clintonem, Bushem, Chirakem… Z limuzíny vystupuje Havel ve světlém saku, vyskakují psi, přichází vysoká blondýna Veškrnová v širokém elegantním klobouku. Vedle Clintona vypadá Havel jako malý popleta, ale detail z letadla, kde si Havel prochází projev v angličtině, prozrazuje, jak se věci ve skutečnosti mají, to když Havel zmiňuje, že počmárané projevy plné poznámek k výslovnosti daroval s věnováním Georgi Bushovi.

Václav Havel přes veškerý svůj humor, své sympatie i osobnostní kvality vystupuje ve filmu jako panovník obklopený vousatými poradci a dvorním umělcem (Šípek). Jediným skutečným soupeřem, vůči němuž se Havel musí neustále vyhrazovat je Václav Klaus. Jistě, Klaus je arogantní ješita, ale dělá stranickou, ministerskou, premiérskou i osobní politiku, kterou Havel nikdy dělat nemusel. Klaus se nelísá a nemaže Havlovi med kolem pusy jako Zeman ani neprokazuje dostatečný respekt Havlovu majestátu jako všichni ostatní. Celé je to o to pikantnější, že film vstoupil do kin zrovna v době, kdy Klaus obhajoval své prezidentství a spousta vět, které ve filmu zazněly, dostaly momentálně nečekaný a leckdy vtipný kontext, který ale časem pomine.

Film Občan Havel ukazuje jeden úhel pohledu na nedávnou českou lokální politiku a poodhaluje mimořádnou osobnost Václava Havla, jeho vyzrálost a morální kvality ze zákulisního lidského pohledu. Je určený – tady a teď – současnému českému publiku. Ukazuje málo Havla jako státníka, nevěnuje se vaření zákulisní polévky zahraniční politiky, dělení státu, vstupu do EU apod. Doufejme, že natočeného materiálu zbývá ještě tolik, že se můžeme dalších filmů dokumentujících Havla a zákulisí jeho politiky z větším odstupem a nadhledem ještě dočkat.

****
čtyři z pěti ;)

Výstava skončila

Výstava fotografií na třebíčském Podklášterském mostě skončila stejně rychle, jako se objevila. Všimli jste si? Zase – anonymové a šimlové jsou v těchto věcech vždy neuvěřitelně pohotoví. Ale i přesto, že autorka některé věci při přípravě výstavy naivně podcenila, může začít přijímat gratulace. Rozčeřila vody třebíčského poklidu parádní akcí slušné estetické úrovně, revoltovala proti šimlům, pobouřila mravnost a upoutala mnoho pozornosti. Vše, jak se sluší a patří.

Zbývá jen doufat, že se celý přestupek bude řešit v mezích zdravého rozumu. Zaplať pánbůh, zatím se do celé akce nemíchali třebíčští lokálpolitici. Pokud by se měl zdravý rozum Třebíči (a fotografce Hasíkové) opět vyhnout, žádné strachy, na pokutu se složíme! Pokud by si však cestu našel, nestálo by za to se též složit, most si na týden pronajmout a obrazy na něj vrátit? Nikoliv kvůli prodlužování dobrodružství, ale prostě jen tak, protože tam ty fotky byly pěkné a zdaleka ne všichni si je stihli prohlédnout..? Kdepak. Beru zpět. Takhle se chová šosák, ne aktivistický umělec.

Fotografie na mostě

Street art je pouliční počin, který je přímo vázán na veřejný prostor a za cíl si klade komunikaci s ulicí, jejím ruchem a kolemjdoucími, kteří jsou mu vystaveni, aniž by ho vyhledali. Street art by měl chodce překvapit, pobavit a svým sdělením přimět k malému zamyšlení nebo i k reakci. Dobrý street art je chytrý, pomíjivý a veřejný prostor obohacuje a zpestřuje.

I když se jako street art označují častěji menší díla, jsou takovým činem i velkoformátové fotomontáže, které fotografka Michaela Hasíková (skryta tmou očím kamer a strážníků) umístila na zábradlí Podklášterského mostu v Třebíči. Obrazy zachycují z jedné strany mužský a z druhé ženský pár. Postavy jsou pojaty jako torza, anonymní těla, která se postupně svlékají a uprostřed mostu v intimním kontaktu setkávájí. Dvojice představují homosexuální a lesbický pár, z nichž ten mužský je, co se týče barvy pleti, smíšený. Fotografie jsou opatrně provokativní, neurazí, přesto překvapí svou otevřeností. Kromě těchto obsahů skrývají postavy i komunikaci domácího prostředí s velkým světem. Zatímco tmavovlasé dívky jsou, jak novinám prozradila fotografka, zdejší, černý a bílý muž stáli autorce modelem v Londýně.

Z ohlasů v tisku (MFD, Deník) je znát, že redakce by asi rády, aby fotografie pobuřovaly o něco více, ale zdá se, že starším jsou spíše lhostejné, zatímco mladší je jednoznačně vítají. I Tuatam je velmi vítá a doufá, že fotografie na Podkláštěrském mostě vydrží déle než tři dny, jak očekává autorka pouliční výstavy. A také jí přeje, aby obrazy nestrhli vandalové či šiml, kterého by napadlo, že byly instalovány ilegálně, ohrožují dopravu, kazí mládež a kdovíco ještě...
*****
pět z pěti ;)

O slavném vítězství nad Valony

V Ostravě už je tma a mlha. Sedíme ve dvacáté řadě, několik metrů pod střechou vítkovické arény, a sledujeme druhý Davis Cupový zápas proti Belgii. Několik gamů nám trvalo, než jsme nafoukli podlouhlé plácací balónky, které se na podobných akcích rozdávají, aby diváci nemuseli tleskat. Dalších pár her jsme se bavili tím, jak ty věci (nemám páru, jak se jim česky říká) plácají, jak mění tón, když se přimáčknou a že nejlepší je s nimi o sebe podélně co největší silou švihnout. Pán vlevo pode mnou neříkal nic, ale ostentativně si zacpává pravé ucho. Tak jo.

Návyk z hokejových zápasů: "Jdu pro pivo chceš taky?" Pravda, po té cestě do Ostravy (+ tři hodiny procházek po zablokované dálnici) si je zasloužíme. Vlastně jsme do slezské metropole dorazili s tím, že dnes už jen Stodolní až do rána a zítra nudná čtyřhra. To, že jsme stihli Štěpánka, byl malý zázrak. Z chodeb se do haly pouštělo jen po lichých gamech, kdy si hráči krátce sedají, a nejdelší shodu tenisté samozřejmě sehráli, když jsem čekal u dveří s těmi pivy.

Seděli jsme ve dvacáté řadě, usrkávali ostravar a já koukal, jak jsou lavice za základní čárou prázdné, když fanoušci tenisu volí prezidenta. Přemýšlel jsem o Štěpánkových návrhářských vlohách. Pořád tak nějak nevím, co si o jeho tradičním úboru myslet. Že se tenista obleče do národní vlajky, to by mě nepřekvapilo - aniž bych se chtěl někoho dotknout- třeba u slovenských reprezentantů nebo u toho času č. 3 v ATP Srba Djokoviče. Ale máme to my ještě zapotřebí? Aspoň byl Štěpánek z dvacáté řady dobře poznat. "Co myslíš, může vůbec tenisová federace uznat prapor za oblečení na mezinárodní zápas?" obrátil jsem se na přítelkyni, která zrovna plácala nafukovacími plácadly. "Vždyť je jak chytrá horákyně, nahej není, a zabalenej v praporu... tak voblečenej taky ne..." Pochopil jsem, že uvažuji zbytečně, protože se na mě podívala a řekla: "Tady je to na nic, to sme mohli rovnou zůstat na pokoji u televize. Jdeme dolů." A mně došlo, jak je ten tenis vlastně daleko a jak mi uniká.

Nikoho jsme se neptali a sedli si ke kurtu hned za příbuzné a přátele belgického týmu (u českých nebylo místo). Měl jsem červené triko, tak jsme k nim jakoby patřili. V tu ránu jsme se stali součástí zápasu. Hráčům bylo vidět do obličeje, slyšeli jsme každé slovo jejich nadávek, každý špatný úder, prožívali každý míč. Na chvíli jsem si ještě vzpomněl na Štěpánkův úbor, když belgičtí fanoušci sem tam po vyhraném míči provolávali: "À la France!" Tu bylo jasné, proč by se valonský hráč do belgické vlajky asi neoblékl. Se zatajeným dechem jsme sledovali utkání až do vítězného konce.

V sobotu byla v Ostravě mlha. Česká reprezentace chtěla mít vítězství v kapse co nejdřív a tak na čtyřhru nasadila znovu své dva nejlepší hráče. Brali jsme to jako satisfakci za promeškaného Berdycha v pátek. Bez váhání jsme se posadili na svá místa k Belgičanům. Zápas nakonec trval téměř čtyři a půl hodiny a čeští reprezentanti slavně zvítězili tři ku dvěma na sety v nečekaně vyrovnaném zápase. Ve Stodolní o tom večer neměl nikdo ani páru.

V neděli jsme potřebovali hodně čerstvého vzduchu. V Ostravě byla celý víkend inverze a tak jsme si vyšlápli (skoro až) na Lysou horu, opalovali si tváře, představovali si [fridek], jak se jak med rozpouští v té míse mléka pod námi a vzpomínali na včerejší slavné vítězství nad Valony...