O světě za obrazovkou

Je jasná a známá věc, že s médii je to jako s mozaikou, skutečný obraz se objeví až z odstupu a porovnáním mnoha pohledů na věc.

Před několika dny psaly agentury o technickém výdobytku, který na Haiti používá americká CNN. Natáčí tam videa speciálním zařízením, které snímá obraz ve všech směrech a během přehrávání videa je možné "kroutit hlavou" a dívat se tak do všech stran...

Při prohlížení jednotlivých videí člověka napadá "hříšná" myšlenka: "kde je všechna ta hrůza, o které se pořád dokola mluví v médiích?" Dobrou odpověď na tuto otázku (malinko nekorektní, zaplať pánbůh za to) přináší fotograf Reflexu Jan Šibík v nejnovějším čísle tohoto časopisu. Doporučuje se všem lidem s kritickým myšlením.

O blondýně

Můžeme si zde udělat legraci z blondýny? I když to sama nemá ráda? Myslím, že můžeme, koukejte...

Dostáváme ten plátek zadarmo do schránky, tak si to nosíme na onu místnost a tam jím při čekání listujeme. A tuhle jsem nalistoval, že ta blonďatá holka nemá ráda, když si někdo dělá legraci z blonďatých holek. Nedošel jsem ani k druhé otázce, promiň Andreo... :)

O letmých dotecích

Záznamy v Tuatamu vznikají sporadicky, podle toho, jak přicházejí nápady nebo jak se náhle v mysli spojí nějaký zážitek s možností pointy. A některá srpnová výročí nedávných dnů (tentokrát nejde o Šmouly) mi připomněla zážitek z vysloužilé ponorky, která kotví v centru Kaliningradu. Jakás takás vyústění záznamu se nabízejí dvě, uvidíme, kam se proud textu vyvine.

Sovětská ponorka B-413 je stroj, který za studené války brázdil světová moře a nyní slouží turistům a návštěvníkům. Byl jsem se v ponorce podívat před časem s jedním známým z Polska. Návštěvníci si mohou celý stroj projít a prolézt, což je zvláště pro osoby mého vzrůstu výzva srovnatelná s opičími dráhami v hodinách tělocviku. Pravidlo, jehož zanedbání mne okamžitě vytrestalo, zní: do průlezu nejprve hlavu, pak až nohu.

Na ponorce si ke svému skromnému důchodu přivydělávají dva bývalí námořníci, kteří na ponorce dlouhá léta sloužili. První vypráví o obsluze torpéd a za pár rublů návštěvníkům nabízí pořízení fotografie v námořnické uniformě. Druhý sedí v centrální části u velitelského můstku a vypráví, jak ponorka fungovala, jak byla organizována služba na ponorce, jak se žilo, pracovalo, jedlo, léčilo nebo i spalo. Mezi řečí se zeptal, odkud jsme. Vyprávěl nám o pohonu ponorky: "Elektromotory mohli bez vynoření fungovat i několik dní a ujeli jsme na ně mnoho set kilometrů, aniž byste nás slyšeli. Byly to skvělé motory, ale to víte, patentovat jsme je nemohli. Vojenské vynálezy nemůžete zveřejnit, my je patentujeme a vy toho hned využijete proti nám," povídá nám. "Nepřátelům nelze dát nic, čeho by se mohli chytnout!" dívá se střídavě na mě a mého polského známého...

Až v těchto dnech, kdy se připomíná, jak si přesně před sedmdesáti Sověti a nacisté rozporcovali Polsko a jak před jednačtyřiceti lety Sověti vedli invazi do Československa, jsem si uvědomil, jak pozoruhodně jasno měl onen sovětský vysloužilec v tom, kdo je jeho nepřítel.

Nedá mi to a připojím i druhé vyústění dnešního záznamu. Když jsme totiž poslouchali onoho bývalého důstojníka, vstoupili do naší části ponorky další návštěvníci, dva starší pánové a několik malých dětí. Námořník je přivítal a vysvětlil, že tam, kde se nacházíme, pracoval komandír. "A tady, kde sedím, sedával zaměstítěl kamandíra, jeho zástupce." "Da, zděs," ozval se jeden z šedivých pánů a podíval se na nás všechny, "tak na tomto místě jsem sloužil, když jsme ve dvaašedesátém spěchali na Kubu."

Doteď cítím, jak se mě na sovětské ponorce B-413 letmo dotkly velké dějiny.

Re: O setkání světů

Tuatam se přidal k mnoha dalším, kteří se u organizátorů Bohemia Jazz Festu přimlouvali za to, aby na budějovické publikum kvůli jednomu blbovi napříště nezanevřeli. Rudy Linka odpověděl:

"[...] Co se stalo vcera, je smutne ale zase ne uplne tragicke. Hlupaci a nemocni lide jsou vsude a nesmime zapominat , ze to bylo v New Yorku kde byl zastrelen John Lennon a ne v Ceskych Budejovicich. Byl bych tak stasten , kdyby po nem "jen" nekdo hodil flasku. Ta jedina dobra vec, ktera z toho vcerejsiho incidentu vyplynula je to mnoztstvi E mailu jako je ta vase. Moc vam za to dekuji.

S pozdravem

Rudy Linka"

Bohemia Jazz Fest - o setkání světů

Robben Ford hrál na pódiu na českobudějovickém náměstí jak o život. Koncert tohoto špičkového amerického kytaristy byl vrcholem budějovického koncertu i celého letošního Bohemia Jazz Festu. V klubu Solnice byla nachystána chlebíčková afterpárty a kamarád Tom se tam chystal na vystoupení se svou kapelou Blueset. "Jestli si někdo z nich s náma bude chtít brnknout, řeknu - ani náhodou, ty jsi tu, abys tleskal," říká v žertu Tom.

Publikum reagovalo skvěle, možná Rudy Linka Robbena Forda trochu varoval, že "Budějčáci" nejsou jako posluchači v San Franciscu nebo New Yorku, že jsou to suchaři, kteří, i když se jim muzika líbí, stojí, možná zatleskají, pokývají hlavou, ale neradi se projevují. Možná se Fordovi líbilo, že to není úplně pravda, a tak sem tam vypustil vtípek ("následující song je z nového alba, které vyjde v srpnu, nahrávali jsme ho v San Franciscu a tak se píseň jmenuje Earthquake...").

Pak ožralý blb s čírem (nic proti čírům!) hodil jen tak směrem k pódiu láhev s vodou. Co čert nechtěl, PETka nedopadla někam stranou nebo pod pódium, nýbrž trefila hrajícího Forda rovnou na tělo. Na chvíli se přímo dotkly dva světy jak hmota s antihmotou, český svět pivních koncertů a svět věhlasného kalifornského bluesmana. Setkání světů, které se dosud neznaly, nutně provázel kulturní šok. Robben Ford netušil, co se děje, proč po něm publikum hází láhve, zjevně nevěděl, že je něco takového vůbec možné. Odložil kytaru a zmizel za pódiem. A tisíce českých posluchačů na náměstí, byť navyklých na ledacos, ve zlomku sekundy pochopily, že všechno je v háji, že za budějovickým koncertem, celým Bohemia Jazz Festem, i pobytem muzikantů v České republice byla napsána tečka, kterou už nikdo nepřepíše.

Co na tom, že blb dostal od kolemstojících do držky, než ho předhodili pořadatelům. Jazzmani už šok nerozdýchali, na afterpárty nedorazili a Tom hrál v Solnici chlebíčkům a kravaťákům od sponzorů. Setkání toho jeho hudebního světa a světa špičkových jazzových muzikantů, ve které přece jen malinko doufal, se rozpustilo v jedné láhvi vody.

O wimbledonském trávníku

Čeští tenisté bohužel opět nepostoupili do čtvrtfinále Wimbledonu. Škoda. Wimbledon je mezi tenisty jeden z nejoblíbenějších grandslamů. Prý pro svou tradici, bílé úbory (jak anglické), skvělou organizaci a perfektní trávník (jak se říká: sekat, válcovat, kropit, sekat, válcovat, kropit a když to tak děláš tři sta let, máš anglický trávník). Letos přibyla zatahovací střecha, která má uchránit pažit a sportovce před deštěm (ach, jak anglické; i když podle statistik prý nepravdivé klišé).

Před nějakým časem jsme s přítelkyní v Londýně plánovali odpoledne. Oba rádi hrajeme tenis, tak padl návrh: "pojeďme se dotknout wimbledonské trávy." Sedli jsme na "rouru" a vyrazili na jihozápadní předměstí Londýna. V areálu "Celoanglického klubu" je skvělá prodejna suvenýrů a parádní muzeum, chodí tam holografický McEnroe a vystavují tam Lendlovy boty a raketu, co má dvě rukojeti. Nicméně my bychom chtěli aspoň spatřit ten trávník.

Z muzea jsme tedy šli směrem k centrkurtu, u kterého nás zarazil natažený špagát. Za ním na terase se chechtal hlouček zaměstnanců klubu ve slušivých uniformách (jak anglické), když už jsme u těch klišé (jsou nutná kvůli pointě), samé anglické tváře, žádní gastarbajtři z východu nebo jihu, všichni jako Wayne Roony nebo Bob a Dave, oválné zarudlé obličeje, vlasy ustupující z čela na půlcentimetrový sestřih.

Podlezli jsme špagát a stoupali k nim. "Dobrý den, je prosím možné nahlédnout na stadion?" Samozřejmě, že ne, to normálně nejde. "Víte, my hrozně rádi hrajeme tenis a..." Pořád to nešlo, zkusili jsme věhlas našeho hlavního města, vsadil bych se, že všichni z nich už se v něm někdy potáceli ožralí: "Přijeli jsme až z Prahy a jen bychom se vyfotili..."

Jeden Roony poodstoupil, přišel k nám a říká: " To nejde, přišli bychom o práci." Pak však přistoupil ještě blíž a zamumlal: "Pět liber a pojďte se mnou..." Ach, za cenu dvou piv, jak neanglické. Nabídku jsme přijali bez smlouvání.

O plastinátech v Modřicích

Výstavu preparovaných mrtvol, která pobývala před časem v Praze a nyní je k vidění v Brně, provází občas na internetu banner, na němž stojí: "...poznání nebo zvrhlost?" Ano, skandalizace této výstavy je skvělou marketingovou strategií. Výstavu už léta provází zuřivá debata, která se potácí od strany ke straně právě mezi těmito mantinely. Autor Tuatamu měl možnost přesně před deseti lety ve Vídni nahlédnout na "Körperwelten", předchůdkyni současné výstavy a na jednu z prvních, které si plastinátor Gunter Von Hagens troufnul uspořádat, a už tehdy v tak morbidně a cynicky smýšlejícím městě jako je Vídeň výstava vyvolávala vášnivé emoce.

Od té doby nebožtíci v různých polohách několikrát objeli svět, dorazili až do Brna a Tuatam se rozhodl veřejně přimknout k jedné straně názorového rozptylu "poznání - zvrhlost". Výstava přináší zajímavé objevování lidské anatomie. Představovat skutečná mrtvá těla v různých sportovních a jiných "oživlých" pozicích je však nedůstojné. Primárním smyslem výstavy Bodies je výdělek, poznání je až na dalším místě, to je podle Tuatamu nemorální. Lidé, jejichž těla slouží jako exponáty, byli podle informací důvěryhodných médií nejspíš čínští političtí vězni. To je skandální. Vystavovat jejich vypreparovaná těla v zábavně-obchodním centru u dálnice za účelem zisku je nechutné a jít se na ně mezi nákupy oblečení a návštěvou multikina podívat je vyloženě zvrhlé. Basta.

Ano vajíčkům!

Ano všem vajíčkům a rajčatům vrhaným na Jiřího Paroubka! Kyje vyhozené před čtyřmi lety na CzechTeku padají zpět. Je to nabubřelý papaláš, z jehož chování je jasně zřejmé, jak by s námi všemi zatočil, kdyby jen trochu mohl. 
Ano vajíčkům pro Mirka Topolánka! Jeho čas vypršel.
Ano fůrám hnoje na komouše a nácky! Pro ně tu není místo.
Ano vrhačům vajíček, pokud (!) jde o spontánní projev nepřízně. Dvacet let po revoluci je načase, aby o sobě dali vědět aktivní lidé, kterým není lhostejné, v jaké společnosti žijí. Aby se rozloučili s generací otců. Ano lidem, kteří se nebojí házet vajíčka na potentáty a říct tím nahlas, co si o nich myslí. Možnosti jsou vyčerpány. Avšak po posledním vajíčku bude třeba jednat konstruktivně.

O možnostech

Podle všeho nás letos ještě čekají nechutné předvolební kampaně a zodpovědného voliče těžký výběr. Naštěstí však můžeme v duchu současných trendů dát své hlasy odborníkům s názorem bez názoru, s příslušností bez příslušnosti nebo, a to je možnost, která je v zásobě vždy, se můžeme pozvracet. Inzerce myslí na všechno.

Google brázdí Prahu

Že Google není jen vozidlo se zvláštní konstrukcí projíždějící městem se přesvědčili i aktéři následujícího videa:

Google materializován do automobilu s kamerou v těchto dnech projíždí Prahou a fotografuje pražské ulice pro svou aplikaci Street View. Znám lidi, kteří se snaží být v té správné chvíli na ulici a nechat se zachytit pro dějiny. Západní svět, zdá se totiž, se systematicky připravuje na nějakou fatální katastrofu a dokumentuje obraz světa těsně před ní. Digitalizuje všechno své mnohatisícileté vědění, láká miliardy lidí, aby zanechaly na internetu svůj co nejosobnější otisk a podrobně panoramaticky zaznamenává, jak vypadá všední pohled do ulic našeho světa. Už kvůli budoucnosti nezbývá než doufat, že očekávaný zánik nepřijde dřív, než se to všechno dokončí, a že i v postkatastrofické době nevypnou proud, aby bylo možné si to celé prohlédnout. Nevíte někdo, jak přesně ten Google jezdí a kdy přijede k nám?

O carském rozchodu

Když prý car rozkázal stavět železnici, zeptali se ho investoři a stavitelé, jestli má být ruská dráha stejná jako anglická a evropská. "Nět," rozhodl prý car, "ruské koleje budou o carský chuj širší!" A tak i poté, co se Königsberg stal Kaliningradem, byly německé koleje přestavěny podle carské míry. Ruské vlaky jsou staré, obrovské, prostorné a pohodlné. Jsou taky nečekaně čisté (obyčejné spoje bývají bez toalet) stejně jako nádraží, v nichž se čas (ke zmatení cizích cestovatelů) řídí centrem říše. Všechny odjezdy i hodiny ukazují moskevský čas. V Kalinigradské oblasti je možná maximální rychlost vlaků kolem šedesáti kilometrů v hodině, neboť stav kolejí vyšší rychlost nedovoluje. Trať, která vede z dnešního Polska podél pobřeží Kaliningradského zálivu, je jedinou železnicí, která zůstala bez jakékoliv údržby ještě z předválečných pruských časů a vlaky se na ní neuvěřitelně vlečou. Rusové ji ze strategických důvodů nepřestavěli a tak má ještě standardní rozchod. O celých osm a půl centimetrů užší než ten carský.

O zemi, ve které jsem ještě nebyl

Před několika dny jsem žádal o vízum k návštěvě Ruské federace. Přišel jsem před devátou k bubenečské budově konzulárního oddělení ruské ambasády a zařadil se do fronty. Fronta je silné slovo, tedy přistoupil jsem ke shluku lidí cpoucích se přede dveřmi. Většina z nich mluvila rusky. Hm, to je přece jasný, pomyslel jsem si. Uvědomil jsem si, jak rychle jsem za těch pár let, co jsme v EU i Schengenu, těmto nepříjemným procedurám stačil odvyknout. Vznikl ve mně pocit frontového ohrožení, znáte to, takové to sledování, jestli se někdo necpe dopředu až příliš, nervozita s každým dalším příchozím, který by mohl ohrozit naši pozici.

Za prosklenými dveřmi postával starší muž v obleku a jeho obličej odrážel mix laxnosti a povýšenosti. Nojo, typické, napadlo mě. Muž od času otevřel dveře a - "He..?", zeptal se čekajících, co chtějí. Většina odpovídala rusky. Něco pasport, zachytil jsem několikrát. "Víza, pažálsta" mumlal jsem já. Muž dveře zase zavřel. Občas ve velmi zdlouhavých intervalech prostředníčkem ukázal na někoho z nás a vyvoleného líným pohybem ruky vybídl ke vstupu do budovy. Ostatní se pořád cpali. Mou frontovou podrážděnost stupňovali ještě vyvolenější, kteří nás obešli, a muže nějak přesvědčili, aby je pustil dovnitř. Typické, uvědom si kde jsi, řekl jsem si a začal kriticky, s přibývajícím časem stále víc, soudit způsoby země, ve které jsem ještě nikdy nebyl.

Po dlouhé době muž vyvolil mě. Za dveřmi jsem měl projít bezpečnostním rámem. Chystal jsem se sundat opasek, ale muž říkal, že to není nutné. Přitom na něj ukazoval a říkal: "Prabléma, prabléma." Vím, nejsem blbej, odpověděl jsem v duchu muži. Opasek, suvenýr z londýnského Camden Town je v celé šířce posázený kovovými cvoky. Chtěl jsem ho tedy znovu sundat. "Ně nádo," není třeba, huláká ten chlap. "Prabléma, prabléma," dodává však tišeji a spiklenecky na mě mrká. Tak je blbej on? Způsoby té země, ve které jsem ještě nikdy nebyl, jsem v ten moment nadobro odsoudil. Stojím, nevím, co mám dělat, dívám se na pásek a spatřuji, jak mám rozepnutý zip u kalhot, až jsou vidět trenýrky. "Prabléma," diskrétně říká mrkající muž. Najednou mi bylo před celou tou zemí stydno.

O střední Evropě

Seděli jsme v Segedínu, který leží na kraji Evropské unie, ve starobylé rybí restauraci na břehu Tisy. S Chibebem jsme se viděli naposledy před necelým rokem ve Vídni. Přiletěl do Maďarska jen s eury a byl zaskočený, že v některých zemích EU mají vlastní měnu. Chibeb je Tunisan a povídal nám, jak složité je pro něj cestování do Evropy, pořád jsou prý nějaké potíže s vízem, které ale nakonec vždy den před odletem dostane. „Hranice Evropské unie začínají u nás.“ říká. Kolegové na univerzitě mu závidí, že jezdí často do Evropy. Tuniští úředníci kontrolují zavazadla. Jdou hlavně po knihách a datových nosičích. Vždycky, když mluví o nepříjemných věcech ve své vlasti, mimoděk tlumí hlas, že mu sotva rozumíme, co říká.

S prarodiči se prý moc nevídá. Dědeček je hrdý a nevzdělaný Berber, žije na venkově a do Tunisu nejezdí. „Tunis je normální velkoměsto, dovedete si představit, jak si tam můj dědeček někde ve stínu pod stromem dřepne a rozdělává oheň, aby si uvařil jídlo?“

Povídáme mu, že podobné s úřady a cenzurou to bývalo před časem i u nás. Pak se Chibeb ptal na osmašedesátý, tak jsme se mu snažili vysvětlit, o co šlo. Nevěděl pořádně nic o rozdělení Československa ani o současných třenicích mezi Slováky a Maďary. Netušil, že čeština má nejblíž ke slovenštině, ani že maďarština je mezi ostatními jazyky tak velkým exotem, že se v podstatě nedá naučit. Nevěděl nic o tom, že Rakušané mají Maďary historicky rádi, zatímco nás historicky neradi, ani o tom, že my Češi celkově nemáme rádi nikoho kolem nás. „Hm,“ kroutil Chibeb hlavou, „tak málo místa a takové složitosti...“

Přinesli nám ryby. „No a Tisu nedávno Rumuni otrávili tak, že zežloutla i tráva metr od břehu. Maďaři jim to nemůžou zapomenout,“ pokračovali jsme...

O Hladíkovi

Včera večer během koncertu v budějovické Solnici říkal Radim Hladík, že Blue Effect mají několik nominací na hudební ceny Anděl a že se v kapele dohadují, jestli dnes na předávání jít nebo ne. "Nejsme zvědaví na to koukat se hodinu a půl na všechny ty Kerndlové a podobné. Jestli půjdeme, musíme vymyslet nějakou ostudu," povídá Hladík.
Hm, schválně, jestli se na to někdo budete dívat, napište sem prosím, jak si s tím kluci poradili.

O peškovi

Chodí pešek okolo, nekoukej se na něho... ;)