O Hiramu Bullockovi

Předevčírem zemřel vynikající americký kytarista Hiram Bullock, který byl dobře zabydlený i v Česku. Nezapomenu, jak vlastně ještě nedávno v Mártysu balancoval při hraní nekonečného sóla a chůzi mezi pivy na barovém pultu, kdy opravdu hrozilo, že mi spadne za krk. Bullock bude leckomu velmi chybět, hrál snad s každým světovým hudebníkem, na kterého si lze vzpomenout. A v té velmi dobré společnosti se nacházejí třeba i Monkey Business nebo Richard Müller.

Vitaj?

Minulý týden nás deštivé počasí vyhnalo ze Slovenského ráje. Když jsme při odjezdu přejížděli potůčky, které si začaly krátit cestu přes silnici, ještě jsme ani netušili, jaká pohroma nás na východě Slovenska vystřídá, jako v onom známém rčení o potopě... Měli jsme ještě pár dní, tak jsme vyrazili na Slovácko jako do úkrytu schovat se do útěšného přítmí vinných sklípků.

Nejen známá velká propagace vín a vinařské turistiky u nás, ale i další zdroje obrázků, lákadel a představ způsobily, že jsme přesně věděli, co chtít a očekávat: špacírovat, nechat se zlákat otevřenými vraty, pozdravit, okoštovat, poklábosit a nějakou tu dobrotu si nakoupit.

Začali jsme na katalogově snad nejfotografovanějším místě - v Petrovských Plžích s tradičními modrými sokly. Značené stezky, perfektní informační cedule. Ale přesto (nebo právě proto) - spíš opuštěný Hobitín a mrtvý skanzen. Žádné otevřené a vstřícné místo, vrata zaryglovaná, nikde nikdo. Ale nesmíme křivdit výjimce, u předposledního sklepa seděl u piva (sic!) vinař, který nás oslovil, pozval a od něhož jsme si odnášeli výborné rulandské.

Avšak ani jinde to nebylo jiné! Jako turisté můžeme obtěžkáni skvělými prospekty putovat krajinou, obdivovat krásu mírných svahů, fotit úhledné řady vinohradů a sklípků, postát u opravených barokních kapliček, ale vrata a dveře, již cestou mineme, budou zavřená. Genius loci tohoto kraje se asi přestěhoval z polních cest a dlouhých návsí na obrázky propagačních materiálů.

O hlasitém "nevadí!"

Aby tu přibylo trochu kontroverze, přičemž ale nechce ztrácet ctěné čtenáře jiného názoru, rozhodl se Tuatam nahlas říct, že v úterý podepsaná radarová smlouva mu nevadí. Odpůrci jsou totiž příliš hluční a celkově ne moc důvěryhodní. A J. X. Doležal? Ač ho máme rádi, dělá radaru spíš medvědí službu. Hlasů, které nejsou pacifisticky protiradarové a celkově a priori protiamerické, je pomálu a Tuatam chce být jedním z nich.

Navečer Tuatam nahlédl, jak o celé věci píší jinde, a všiml si, že třeba NY Times hned v úvodu zprávy o podpisu smlouvy považují za důležité zdůraznit, že Česko je teritorium dříve okupované sovětskou armádou. Zpráva přináší spoustu informací o naší zemi ve vztahu k radarové debatě. Číst je, jak jsou redukované jen na nutné informační jádro, má podobný účinek jako odstoupení od mozaiky, kdy místo miliónu detailů bez valného smyslu najednou spatříte hlavní kontury důležitých tvarů.

Další podobný efekt nastane po přečtení bezprostředních reakcí v Rusku (třeba v Komsomolské pravdě ;), které ono před časem ještě okupované území stále nechce nechat na pokoji. Tuatam ví prd o strategických otázkách. Ale protože se Rusko vůči nám chovalo v dějinách víckrát nefér a protože Tuatam má vůbec větší strach z Ruska, a koneckonců i z toho Íránu, než ze Spojených států, myslí si, že Rusko by si mělo trhnout nohou a Česko by mělo vyjít Američanům vstříc. Dluží jim to.

O kontejnerování

Kontejnerujete? Že ne? A dovedete si to představit? Nebo se teď ptáte, co je to za blbost? Než skončil semestr, zkusil jsem se na to samé dotázat několika studentů, kteří se však místo odpovědi akorát zamračili. Netušili přesně, kam otázkou mířím, až terpv po chvíli dohadování jedna dredatá studentka (jaké klišé) špitla, že by se to slušelo a patřilo – kontejnerovat.

Vaše asociace nejspíš plynou správným směrem, kontejnerování souvisí s popelnicemi a – jídlem. Potkana za krkem? Pche! iPod v uších? Bejvávalo. iPhone v kapse a na nohách crocsy? Kdepak, než stačíte být in, už jste zase out. Ale nosíte si jídlo z kontejnerů? Tak teď jste ti praví démoni. Slušný člověk už svůj slušný sociální status dokazuje i tím, že jí, co supermarkety v rámci výměn zásob ještě za čerstva likvidují. Tím, že bojuje proti mentalitě, jež vyhazuje věci, které ještě mohou sloužit nebo i nakrmit.

Možná nám to přijde zvláštní, ale je to tak. Kontejnerování se netýká jen lidí v nouzi. Zčásti je to i způsob obživy mladých alternativců, z něhož se časem stala móda konzumentů, kteří už neví coby. Jak pronáší Hrušínský nejstarší v jednom z těch takzvaných laskavých filmů – dům mám, auto mám, co ještě nemám? Ano, jídlo z kontejneru ještě nemám! Trend kontejnerování, který vznikl v USA, se už šíří i v Británii, Francii nebo Německu. A jak známo, co se objeví ve Spolkové republice, dorazí zanedlouho (v poslední fázi svého vývoje) i k nám. Takže, milí kontejnereři, kapesní svítilny a igelitky s sebou a sejdeme se o půlnoci za kauflandem. Odneseme si nějaké to ovoce a nakonec možná i toho potkana za krkem.