O jízdence

Minulý týden jsem na dráze kupoval skupinovou jízdenku do Augsburku. Nerudná můra z ČD za umatlanou přepážkou se mě zeptala na pár věcí a po chvíli mi bez pozdravu s pohledem u stropu podala jízdenku a jedenáct kontrolních lístků.

Před chvílí jsem byl kupovat skupinový lístek zpět. Zákaznické centrum německých drah bylo zařízené podle nejnovějších designových trendů, plné skleněných ploch, displejů a plochých obrazovek, kde se upravení a uhlazení pracovníci věnovali zákazníkům. Uvolnilo se místo u milé opálené dámy, která se na mě hned usmívala. Řekl jsem ji, co potřebuji a pak to začalo. Nemohla v počítači najít cíl naší cesty. Bylo nutné cestu rozdělit podle jednotlivých přestupů. Chvíle programování. Potřebovala jméno vedoucího skupiny. Chvíle programování. Ke skupinovému lístku musíme mít rezervaci. Bude-li mít náš vlak zpoždění a pojedeme-li jiným, nebude nám jízdenka platit. Pokud včas zjistíme, že náš vlak bude mít zpoždění, můžeme si na servisní přepážce vyřídit mimořádné uznání jízdenky i pro jiný spoj. Jízdenky se tiskly natřikrát, vždy pro vedoucího a jednotlivé cestující, každá na list A4, z něhož se odtrhla. Zbytek putoval do bedny na papír určený k recyklaci. Dáma se mile usmála, popřála nám šťastnou cestu a podala mi třicetšest jízdenek v elegantní obálce z lakovaného papíru. Koupě lístku trvala 26 minut (je pátek odpoledne a lidé ve frontě vraždili pohledem). A co ještě? Ano, myslíte si správně, bylo to sice složitější a zdlouhavější, ale zato dražší. Holt, ani v Německu není všechno ze zlata. I když se to třpytí, až oči přechází.

Douška: Už tři dny je tu vedro a červený opar a v novinách píší, že vítr z Afriky s sebou nese jemný saharský písek. Blíží se bouřka, to bude špíny na autech. ;)

O kebabu

Mám strach o svůj kebab. Oblíbil jsem si ho během let strávených v německy mluvícím zahraničí (pochopitelně nemohl tak úplně konkurovat durynské grilované klobáse), ale od té doby se ostentativně vyhýbám všem gyrosům, které se ve stáncích dělají u nás. Otrávená brigádnice v čínském fastfoodu vám ho udělá do mizerného chleba a zalije kečupem. Vím prd, jak přesně a jestli vůbec se odlišuje gyros a kebab, kromě toho, že gyros je z hovězího a kebab je skopové nebo jehněčí. Ale opravdový döner kebab obsahuje v ideálních poměrech všechno, co mám rád. Jméno pochází z turečtiny, kde znamená otáčející se grilované maso. Marinované a kořeněné kusy masa jsou napíchnuté na špízu a otáčejí se před žhavým grilem. Miluju kebab. Akorát se vždycky pobryndám.

Přes naše západo- a severočeská lázeňská města se turecká kebabová gastronomie plíživě šíří i po naší zemi. Doplížila se už i k nám za roh na pěší zónu, kde si odvážný německo-turecký podnikatel otevřel skvělou kebabovou provozovnu. Jakoby chtěl vyhlásit válku přímo naproti stojícímu McDonaldu. Ale zatímco v přeplněném krámě naproti jsem ještě nikdy nebyl, kebab si kupuji nejméně jednou do týdne. Už jsme tam, napadlo mě, nikoliv globální fastfood, ale turecký kebab možná reprezentuje naši západnost víc než americký radar.

Turecký prodavač se zvedne ze židle, usmívá se, moc nemluví, jen sem tam mu ujede německé slovíčko, obslouží mě a jde si zase sednout. Deformován svou profesí, mluvím s ním zřetelně česky a přitom ukazuji na jednotlivé věci. „Jeden döner prosím.“ „Ok.“ odpoví Turek a usmívá se. „S sebou.“ syčím na něj, usmívám se a mířím prstem na igelitový sáček, aby věděl jak se u nás říká zum Mitnehmen. „...a pálivý“ místo scharf. „So, bitte.“ řekne, usmívá se a podává mi můj oběd. ...to bude práce, povzdechne si moje deformace.

Odcházím za roh a těším se, jak budu bryndat, protože doma je to jedno. Ale vždycky mě pronásleduje obava, jestli to není naposled. Mám strach, že se turečtí kebabáři za nějaký čas s úsměvem zvednou, sbalí krám a s nepořízenou odjedou. Že zářivá výkrmna naproti nebo brigádnice s přemaštěným smažákem v housce nám budou milejší. Že tam ještě nejsme.

Kultura pánských šaten

Co má společného třebíčské Městské kulturní středisko a plechová skříňka na modráky? De facto nic, to je jasné. Stejně jasné je i to, že za loňským přejmenováním Kulturního, vzdělávacího a informačního střediska na Městské kulturní středisko najdeme, jako téměř vždy v takových věcech, přehnané osobní ambice a spory. Budiž, zkratka KVIZ byla sice nápaditá, ale nevypovídala mnoho o tom, co se za ní skrývá. Zkratka MKS je sice úplně obyčejná, ale zato jasná. Grafické zpracování staronového názvu si netroufnu úplně odsoudit, i když mi připadá nemoderní. Připomíná mi totiž něco malinko jiného než písmeno M (nebo co...). Viděli jste už pořádnou chlapskou skříňku někde na šatně ve fabrice dokořán otevřenou? A všimli jste si těch obrázků na vnitřní straně dvířek? ;-)

O zákaznících a pánech

Ona fráze o zákaznících a pánech je tak otřepaná, že otřepanějších už mnoho není. Ale co je na ní pravdy? Dokážeme se vůbec my, kteří se občas proměňujeme v zákazníky, chovat jako opravdové panstvo?

Setkal jsem se s tím vždy v Rakousku, naposledy minulý týden, v jednom tamním, spíše dražším supermarketu. Pro naše potřeby ho pojmenujme třeba levna. V levně fungovala jen jedna pokladna a turecká pokladní měla co dělat, aby stíhala odbavovat narůstající zástup zákazníků. Trpělivosti ve frontě ubývalo, (mužští) zákazníci začali přešlapovat a rozhlížet se jak kohouti na hnoji. Jakmile jim trpělivost došla úplně, proměnili se v podmračené pány a začali porůznu na celý supermarket vykřikovat: [kchase], [kchase]! No kónečně... – bručelo potom samozvané panstvo, když přiběhla druhá Turkyně a otevřela další pokladnu.

Přiznávám, že na jedné straně obdivuji nekompromisnost rakouských zákazníků, na druhé mi však bylo oněch mladých prodavaček trochu líto. Nechci paušalizovat, ale jak jsem to párkrát zažil, rakouské zákaznictvo ve frontě u pokladny zpanštělo vždy, když u pokladny seděla mladá pokladní nějakého imigrantského původu. Ještě nikdy jsem neviděl, že by si trouflo na urostlou matrónu mluvící místním dialektem. Ale stejně, dokážete si to představit u nás?

Ano, pokud máte dojem, že se chci vypsat z nějaké vlastní dotčenosti, máte naprostou pravdu. Měl jsem jeden svůj oblíbený česko-belgický obchod, který před časem převzala, přestavěla a do svých barev přemalovala právě Levna. Jako mávnutím proutku se z těch samých milých a usměvavých prodavaček staly protivné neochotné můry a z oblíbeného obchodu nepřívětivé drahé místo, kde jste jako zákazník jen trpěn.

Jednou jsem kdesi četl, že veškerá moc v našem státě není v rukou policie, armády, soudu, prezidenta, parlamentu atd., ale v rukou naondulovaných žen za přepážkami. Kdekoliv: na poště, na úřadě u pultu s masem, tam se stále ještě koncentruje velká moc nad ostatními, tam se ještě často rozhoduje o tom, co je a co není důležité. V naší levně jsem se rozhodl aplikovat a rozvinout rakouskou zákaznicko-panskou metodu. Nenechat si nic líbit a vracet nejméně stejnou mincí. A rozšířil jsem působnost i na restaurace a úřady. Ale ono se to snadno píše a hůře důsledně dodržuje, když je člověk široko daleko jediný, kdo si chce připadat jako pán. Když všichni včetně ostatních spoluzákazníků jsou proti vám. Až příště v Rakousku uvidím, jak se zákazníci neurvale dožadují pozornosti, všechny je pozvu ke spanilé jízdě po Česku, kde to ještě voní opravdovým bojem a kde si budou moct troufnout nejen na mladé imigrantské dcerky. Možná ani nedostanou hned přes držku.