O Jimu Morrisonovi na trafikantských pultech

Před pár dny jsem v jedné předměstské trafice kupoval narozeninové blahopřání. Mělo být bez předepsaného textu. Při placení mi padl pohled na tvář, kterou jsem už dlouho neviděl. Byl to Val Kilmer jako Jim Morrison ve filmu The Doors na dvd od Blesku. Ten film jsem viděl v jednadevadesátém jako gymnazista a byl to tehdy i Stoneův film či Formanův slavný muzikál, co naformovalo moje kuturní a hodnotová měřítka na dlouhá následující léta adolescence a mladé dospělosti. Za čtyři pětky jsem si The Doors koupil.

Včera po fotbale jsem si film pustil, abych se na něj podíval okem dvakrát starším než posledně. Je to řemeslně skvělý film. Skvělá muzika, jakpak by ne. Pseudointelektuální plácání a citace na začátku filmu k nesnesení. Filmový Morrison, evidentní magor, mi však byl i dnes přes svou nesympatičnost sympatický, byť jsem se s ním už tolik neidentifikoval. Šel si za svým (ehm... za čím vlastně?) a bral ze všeho plnými náručemi (až mi bylo té Ryanové líto... nebo to byla jen moje závist?). A byl skutečný Warhol taky takový pošuk jako ten filmový?

Nakonec jsem se dostal do té správné nálady a byl jak Morrison s indiánem na poušti. Pozoroval jsem sebe sama, jak se dívám v kině na film a co si při tom myslím. Zkusil jsem to i obráceně - a nebyl se svým dnešním sebou nakonec až tak nespokojený. Moje tehdejší hrany už dnes nejsou tak ostré, ale jsou, utěšuji se, stále znatelné. Přesto bývaly časy, kdy bych nešel do hospody na fotbal Němců s Turky. Kdy bych si byl nekoupil nic s logem Blesku. A kdy by mě bylo ani nenapadlo kupovat předražená blahopřání v trafice. Aspoň, že ten text do něj jsem si ještě vymyslel sám.

Odkládám film. Další promítání Morrisona bude, až se dostaví krize středního věku. To bude teprv rock'n'roll!

O odpuštění nevinným

Právě jsem si u Turků za rohem koupil první kebab od potupného nedělního fotbalového zápasu. Ti hoši v naší porážce, pokud vím, prsty neměli... ;)

O fotbalové hodině nula

Upozornění: psáno za citového vypětí.
Čechové prohráli. Po zásluze. Čechové jsou dobří fotbalisté, ale žádní bojovníci. Možná je o přestávce náčelník Brückner krmil klobásami, aby se v druhém poločase opět nemohli ani hnout. Čechové na rozdíl od Turků nemají válečné zahnuté šavle. Ve srovnání s bojovníky Turky (ale i Portugalci), Čechové asi ani svou hymnu (společnou píseň za společnou věc!) neuměli. Evidentně nevěděli, jestli prvně šumí bory nebo hučí vody, pardon, výjimka se týká dvou, kteří duchem ční nad ostatními - Čecha a Kollera, ti jediní zpívali (společnou píseň za společnou věc!). A nakonec - během čtvrt hodinky si Čechové zajistili skvělou evropskou ostudu. Starý indián vedl způli staré a způli nedorostlé mužstvo do bitev, ve kterých prvně vládla chytrost a odhodlanost a potom týmová bojovnost a výdrž. Toho druhého se však Čechům nedostávalo (po kolikáté už?).

Náčelník Brückner se nakonec bude loučit po brücknerovsku. Nelze mu upřít zásluhy, lze mu však leccos vyčíst. Ale hlavně - Brückner prostě ztělesňuje jakýs takýs mezinárodní úspěch i letošní průšvih českého fotbalu jakož i jeho nemocnou domácí prožranost. To je role náčelníků. Je dobře, že Brückner odchází, je však třeba totéž žádat i od představitelů fotbalového svazu. Je (po kolikáté už?) nejvyšší čas se rychlým úklonem rozloučit s celou generací, která doposud zaštiťovala českou ligovou hrůzu i vposled evropskou čtvrthodinkovou ostudu. Příležitost k velkému úklidu ve fotbalovém týpý. V českém fotbale je třeba vyhlásit novou hodinu nula.

O konci světa

Je normální den, máte svoje starosti, hledíte si svých úkolů, možná občas fantazírujete o neuvěřitelných věcech, ale dneska ne, dnes máte dost jiné práce. A najednou se to stane. Uslyšíte a pak uvidíte něco, co nelze srovnat s ničím, co kdo kdy slyšel a viděl, a přichází to odněkud, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Polije vás hrůza, máte pudový strach z neznámého, ale někdo se zachová bojovně, objeví se hrdinové a to neznámé něco statečně zaženou. Na nějaký čas nastane vzrušení, kdo u toho nebyl závidí, protože si to ani nedovede pořádně představit. Hrdinové jsou oslavováni a časem se o události začnou vyprávět historky, přehnané příběhy a hrdinský čin se stane součástí předávané mytologie a jednou třeba i námětem do sci-fi. To je jedna možnost.

Druhou mi připomíná jedna povídka (od Flannery O'Connorové?), kterou jsem kdysi četl. Malý indiánský chlapec a jeho vrásčitý děd stojí na útesu nad mořem a vidí něco, co ještě nikdo nikdy nespatřil. Stojí a pozorují tečku na horizontu, která se zvětšuje. Z tečky se vyklube anglická loď, která se blíží ke břehu. Malý indiánský hoch je zvědavý, fascinovaně zírá, ale starému beze slova ukápne slza, protože moc dobře ví, že tím fantastickým zjevením právě začíná konec světa.

Na povídku jsem si po letech vzpomněl, když jsem si tuhle prohlížel fotky neznámého amazonského kmene. Vyfotografovaným indiánům bych moc přál, aby si po generace předávali příběh, kterému časem nikdo už ani nebude věřit. Ale obávám se, že kmenoví šamani též moc dobře chápou, že konec jejich světa právě začal.

Mančaft

Zakažte v televizi Prima slovo mančaft a uslyšíte, jaké zavládne v éteru udivené ticho... ;)

Zámostí 2008: jízda na setrvačník

12. Zámostí je za námi. Bylo to dobré Zámostí, neboť nejlepší na tomto třebíčské festivalu je, že vůbec je. Co chce Tuatam touto takřka werichovsky přemoudřelou větou vlastně říct?

Pořadatelé zorganizovali festival dobře. Vše fungovalo, jak mělo, hajzlíků mohlo být víc, ale to se dá říct pokaždé, nakonec ani ty fronty na pivo nebyly tak hrozné.

Jenže jak se poslední dobou stalo pravidlem, nejzajímavější momenty bylo třeba hledat vzadu na malé scéně nebo na dvorku Travellers' Hostelu... Program hlavního pódia nabídl spíše slabší výběr z interpretů obrážejících letošní tuzemské festivaly. Z očekávaného normálu vystoupili asi pouze američtí Pro-Pain, kteří ukázali jiným rádoby tvrdkařům, jak hrát metal uvěřitelně, a Mňága, která politá živou vodou, vyrazila si letos ještě honem užít pódiové popularity.

Povzbudivě však působí některé nové trendy na hlavním pódiu. Ubylo programátorů s notebooky a přibylo živé hudby a deklamovaných textů. Gipsy a hlavně Bow Wave pootevřeli třebíčskému Zámostí dvířka do míst, v nichž dnes žije mladá kultura, jež by napříště zasloužila více festivalového prostoru. Vrcholem zajímavé druhé scény se stal podle očekávání Xavier Baumaxa a na výstavu Open performance se letos podařilo získat až na některé fotografie vcelku kvalitní výtvarná díla.

Přesto dvanáctý ročník festivalu ukázal, že Zámostí jede na setrvačník, který už notně zpomaluje. Slovo kulturní v podtitulu festivalového plakátu už, nebýt výstavy a pár filmů, ztrácí opodstatnění. Blikající kolotoče nikomu nechyběly, avšak tatam je barevně oživená židovská čtvrť s vystoupeními pouličních umělců, fuč jsou představení v synagoze a Koubci v přilehlých hospodách. Zámostí letos zhublo na sotva průměrný lokální festival, který ztrácí na své výjimečnosti.

Stále však platí, že Zámostí přináší do trochu zatuchlého údolí řeky Jihlavy svěží vzduch. A má narozdíl od lidových ožíraček typu pivních slavností přednostní právo na existenci. Kdyby se organizační tým omladil nebo aspoň znovu nadechl, kdyby se někde opět objevila chuť vystoupit z kolejí a vybojovat v Třebíči mimořádnou kulturní akci, všichni bychom znovu rádi přišli ze zájmu a chuti, nikoliv jen z pocitu, že na takový festival se v Třebíči musí hlavně proto, že vůbec je. Vousatý pronašeč mouder by dodal něco jako - když už to Zámostí je, tak má koukat, aby bylo pořádně.

Zámostí a počasí? Překvapení se opět nekoná

Skeptické scénáře neustále varují před nevypočitatelností počasí a přírodních jevů vůbec, přesto nejspíš stále existují cykly, které se zatím žádným směrem nevychýlily. Třeba taková motocyklová velká cena v Brně se koná už asi třicet let za jasného a horkého počasí. A takový festival Zámostí v Třebíči nás každý rok nechává do poslední chvíle ve strašné nejistotě.

Počasí se chystá na festival každý rok stejně jako jeho návštěvníci. Po týdnu krásného počasí několik dní prší. Všechny nás to vyleká. Pak se na jeden den počasí umoudří, všichni napjatě sledujeme předpovědi a máme silnou tendenci si je idealizovat. Letos ne, letos to na déšť nevypadá. Ale je to každý rok stejné. Honí se mraky, sem tam sprchne, sem tam vykoukne modrá obloha, organizátoři se chystají objednat slámu, terén pomalu promoká, a tak se to střídá až do pátku do šesti hodin. Člověk pak, připraven na všechno, teple se obleče, nazuje boty, které může zničit, a stejně si není do půlnoci, než to začne být jedno, jistý, jestli nezmokne. Zpravidla to straší, sem tam spadne kapka, ale nakonec se to dá přežít. Jestlipak mají pořadatelé spočítáno, kolik stovek návštěvníků ta tradiční nejistota vždy na poslední chvíli odradí?

A co letos? Jako vždy. Nejistota trvá a na sandále to nevypadá. Předpovědi jsou nejisté a tak si z nich bereme to lepší. Letos ne, letos pršet nebude. Vezmu si pevné boty, nepromokavou bundu a nejspíš pršet nebude. Běda ale, když vyrazím jen v tričku a kristuskách.

Tak ahoj zítra. Pláštěnky s sebou a jsme v suchu!

Opijáda v Třebíči

Mezi zvratky a rozšlapanými kelímky jsem musel kličkovat v ulicích, když jsem šel včera do restaurace na oběd. Třebíč totiž na víkend pronajala a oplotila část svého náměstí, zaplatila si za vstup a v té ohradě se pak opíjela pivem. Vlastně ne, Třebíč pivo oslavovala. A cestu z ohrady domů si pak co pár metrů značila.

Jaký mají slavnosti piva zrovna v Třebíči smysl, mi nebylo nikdy moc jasné. Ale jak se zdá z doprovodných řečí, konají se možná z frustrace, že Třebíč sama pivovar nemá už 36 let. Chléb a hry. Na jídle jsem si stejně pochutnal.