Uhlíř uhořel v milíři! 2

Mezi zahraničními studenty naší katedry je i studentka z hornorakouského Braunau a nedávno jsme se při jedné příležitosti seznámili. „Ahoj, jmenuju se tak a tak a pocházím z Braunau. To je na Innu u německých hranic. Tam, jak se narodil Hitler.“ řekla studentka. „Ahoj, já jsem ten a ten. Původně pocházím z Třebíče…, to asi neznáš…, to je mezi Jihlavou a Brnem.“ odpověl jsem a chvíli nato, po krátké a už věcné konverzaci jsme se rozešli.

Studentka z Hitlerova rodiště Třebíč skutečně neznala, ale přesto, když se teď v duchu k našemu rozhovoru vracím, zneklidněl jsem. Od publikování posledního záznamu v Tuatamu jsem se stačil jednou vyspat a reportéři (pardon, vlastně Reportéři ČT) už přinesli další zprávy typu uhořelého uhlíře…

Dá se předpokládat, že se o Třebíči v poslední době více ví, ale nepřeceňoval bych význam zpráv z třebíčské radnice pro Netřebíčany. Přesto mi vytanuly některé otázky, na nichž bylo zarážející už to, že jsem se vážně zabýval tím, proč mě vlastně napadly. A že si na ně zkouším odpovídat. Mám se za svoje rodiště stydět? Mám se stydět za svou volbu v posledních komunálkách? Mám se stydět za spoluobčany, kterým je všechno ukradené? Mám se stydět za své zastupitele? Studentka z Braunau se za místo svého narození nestydí. Hitler nemohl za to, kde se narodil, a navíc už je to dávno. Ani studentka nemůže za to, odkud pochází, a vskutku myslím, že Hitler je jí více než ukradený.

Braunau i přes své jméno a nejslavnějšího rodáka není hnědé. Třebíči se kdysi říkalo rudá. Nestydím se za ni. Nejen, že v poslední době po zápisu částí města na seznamy Unesco se Třebíčané učí snášet vedle sebe turisty, mnohdy - řečeno s místostarostou Maškem – i barevné (totiž žluté, pardon). Třebíčanům se dostalo lekce, kterou by jim nakonec mohl leckdo v Česku závidět. Je to lekce o tom, že o své věci se má člověk starat, o tom, že není jedno, jak za něj pracují jeho zástupci, i o tom, že si nemůže jen tak nechat srát na hlavu (pardon). Je to lekce krušná a intenzivní, ale velmi přínosná.