Vedle naší fakulty je pekárna a rád si v ní kupuji jeden tmavý hutný voňavý chléb. Když se v té pekárně nadělovala jména, stál asi můj oblíbenec někde vzadu a přišel na řadu až když už pekařům docházely nápady. Anebo, a to je taky možné, do něj vkládají všechen svůj um a ten chléb završuje řadu jiných a vyvyšuje se nad ně. Má totiž (opravdu!) na polici na jmenovce napsáno: triumf. Dá se tak říct, že si v naší pekárně na rohu pravidelně kupuji svůj triumf.
Když jsem před chvílí šel z pekárny, oslovil mě zanedbaný muž, vysvětlil mi svou situaci a požádal o pár drobných. Představil jsem si sám sebe jako klaďase v nějaké pohádce a odpověděl mu: "Rozdělím se s vámi o svůj chléb, pane." Byť jsem v předchozím záznamu použil slovo srát, to, co mi onen pán namítl, do Tuatamu psát nebudu. Zkrátka - zle jsem pochodil, když jsem se chtěl o svůj triumf podělit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
...a tak se děje na celém světě. V irském Carlow poposedávají "zanedbané matky" s dětmi na chodnících s výrazem člověka prošlého posledními válečnými hrůzami a v rukách svírají ušmudlaný kelímek. Sám nemaje, a o to více hledaje práci, jsem jednoho dne s kamarádkou šel městem. Po cestě jsme samozřejmě narazili na další "válečnou oběť". Kamarádka si zrovna koupila její oblíbený hot dog, při pohledu na dítě se rozhodla jim jej darovat se slovy: "jestli máte hlad, najezte se - je to dobré, ale jestli hledáte práci, tak tady, na chodníku, vám ji nikdo nenabídne!" Reakce nás pořádně zaskočila. Totiž ta žena - triumfovala - slovy: "Jděte si po svých, ještě mi teď lidé začnou dávat jídlo, nee!?!"
Okomentovat