O Andělích pana Žorže

Smutná povídka Karla Pecky Poslední štístko pana Žorže je o totalitně bezstarostném bohémském architektovi, který každé ráno na pár sekund pustí rádio, aby hned podle prvních tónů poznal, že v zemi není nic nového, že zřízení trvá, a rádio opět až do příštího rána vypnul. Proč o něm píšu?

Na čtvrteční předávání hudebních cen Anděl za rok 2007 jsem se chtěl chvíli dívat. Člověk stejně všechny interprety zná, a jelikož se během roku snažím oné andělské scéně trochu vyhýbat, byl jsem zvědavý, co se v ní během loňska změnilo. Nejprve jsem sledoval to efektní pozadí a přemýšlel: jak a kam je promítají? Pak jsem sledoval Wanastovi vjecy (nikdy nevím, jestli napíšu všechny chyby správně špatně), jak výskají do dávno zapomenutého hitu, ale hlavně, jak moc se Kodym vůbec smí pohnout, aby mu nesletěl ten jeho přerostlý karibskopirátský širák. Na pana Žorže z Peckovy povídky jsem si vzpomněl, když vzápětí vystoupila andělská stálice Bílá se starým hitem Amy Winehouse nebo koho, ještě k tomu přeloženým do češtiny. Nečekal jsem na nic a po vzoru pana Žorže přístroj vypnul.

Až po pár dnech jsem se dozvěděl, že jsem propásl jedno nepřijetí ceny. Vzpomněl jsem si na Krajčovu pásku přes ústa (copak na to asi jako moderátor říkal). A byl jsem zvědavý, jestli Sunshine, resp. Buriánek vůbec budou mít zapotřebí se k tomu dál vyjádřovat. A nakonec ano. Samozřejmě musel Buriánek v úvodu zdůraznit, že vlastně nic říkat nechtěl. I tak však v rozhovoru pro aktuálně.cz plní funkci Žoržova rádia. Ale musí se poměřovat i s Krajčovou páskou, to je jasné, neboť Krajčo učinil z pochopitelného postoje hlasité gesto. Krajčo vždycky, když v médiích něco vykládá, působí jako takový mladý starý. Jako když nás všeobjímá třeba Jan Přeučil (aha, zase ty přerostlé klobouky). Avšak Buriánkovi akceptuji i výrazy jako fanoušek korporačních kejklí a zákulisního eskamotérství. Pan Žorž by možná řekl: u Andělů ani u Buriánků zatím nic nového.