O wimbledonském trávníku

Čeští tenisté bohužel opět nepostoupili do čtvrtfinále Wimbledonu. Škoda. Wimbledon je mezi tenisty jeden z nejoblíbenějších grandslamů. Prý pro svou tradici, bílé úbory (jak anglické), skvělou organizaci a perfektní trávník (jak se říká: sekat, válcovat, kropit, sekat, válcovat, kropit a když to tak děláš tři sta let, máš anglický trávník). Letos přibyla zatahovací střecha, která má uchránit pažit a sportovce před deštěm (ach, jak anglické; i když podle statistik prý nepravdivé klišé).

Před nějakým časem jsme s přítelkyní v Londýně plánovali odpoledne. Oba rádi hrajeme tenis, tak padl návrh: "pojeďme se dotknout wimbledonské trávy." Sedli jsme na "rouru" a vyrazili na jihozápadní předměstí Londýna. V areálu "Celoanglického klubu" je skvělá prodejna suvenýrů a parádní muzeum, chodí tam holografický McEnroe a vystavují tam Lendlovy boty a raketu, co má dvě rukojeti. Nicméně my bychom chtěli aspoň spatřit ten trávník.

Z muzea jsme tedy šli směrem k centrkurtu, u kterého nás zarazil natažený špagát. Za ním na terase se chechtal hlouček zaměstnanců klubu ve slušivých uniformách (jak anglické), když už jsme u těch klišé (jsou nutná kvůli pointě), samé anglické tváře, žádní gastarbajtři z východu nebo jihu, všichni jako Wayne Roony nebo Bob a Dave, oválné zarudlé obličeje, vlasy ustupující z čela na půlcentimetrový sestřih.

Podlezli jsme špagát a stoupali k nim. "Dobrý den, je prosím možné nahlédnout na stadion?" Samozřejmě, že ne, to normálně nejde. "Víte, my hrozně rádi hrajeme tenis a..." Pořád to nešlo, zkusili jsme věhlas našeho hlavního města, vsadil bych se, že všichni z nich už se v něm někdy potáceli ožralí: "Přijeli jsme až z Prahy a jen bychom se vyfotili..."

Jeden Roony poodstoupil, přišel k nám a říká: " To nejde, přišli bychom o práci." Pak však přistoupil ještě blíž a zamumlal: "Pět liber a pojďte se mnou..." Ach, za cenu dvou piv, jak neanglické. Nabídku jsme přijali bez smlouvání.