>> Tuatam <<

O světě za obrazovkou

2010-02-04T17:51:00.005+01:00

Je jasná a známá věc, že s médii je to jako s mozaikou, skutečný obraz se objeví až z odstupu a porovnáním mnoha pohledů na věc.

Před několika dny psaly agentury o technickém výdobytku, který na Haiti používá americká CNN. Natáčí tam videa speciálním zařízením, které snímá obraz ve všech směrech a během přehrávání videa je možné "kroutit hlavou" a dívat se tak do všech stran...

Při prohlížení jednotlivých videí člověka napadá "hříšná" myšlenka: "kde je všechna ta hrůza, o které se pořád dokola mluví v médiích?" Dobrou odpověď na tuto otázku (malinko nekorektní, zaplať pánbůh za to) přináší fotograf Reflexu Jan Šibík v nejnovějším čísle tohoto časopisu. Doporučuje se všem lidem s kritickým myšlením.

O blondýně

2009-10-20T23:46:00.005+02:00

Můžeme si zde udělat legraci z blondýny? I když to sama nemá ráda? Myslím, že můžeme, koukejte...

Dostáváme ten plátek zadarmo do schránky, tak si to nosíme na onu místnost a tam jím při čekání listujeme. A tuhle jsem nalistoval, že ta blonďatá holka nemá ráda, když si někdo dělá legraci z blonďatých holek. Nedošel jsem ani k druhé otázce, promiň Andreo... :)

O letmých dotecích

2009-08-24T11:24:00.013+02:00

Záznamy v Tuatamu vznikají sporadicky, podle toho, jak přicházejí nápady nebo jak se náhle v mysli spojí nějaký zážitek s možností pointy. A některá srpnová výročí nedávných dnů (tentokrát nejde o Šmouly) mi připomněla zážitek z vysloužilé ponorky, která kotví v centru Kaliningradu. Jakás takás vyústění záznamu se nabízejí dvě, uvidíme, kam se proud textu vyvine.

Sovětská ponorka B-413 je stroj, který za studené války brázdil světová moře a nyní slouží turistům a návštěvníkům. Byl jsem se v ponorce podívat před časem s jedním známým z Polska. Návštěvníci si mohou celý stroj projít a prolézt, což je zvláště pro osoby mého vzrůstu výzva srovnatelná s opičími dráhami v hodinách tělocviku. Pravidlo, jehož zanedbání mne okamžitě vytrestalo, zní: do průlezu nejprve hlavu, pak až nohu.

Na ponorce si ke svému skromnému důchodu přivydělávají dva bývalí námořníci, kteří na ponorce dlouhá léta sloužili. První vypráví o obsluze torpéd a za pár rublů návštěvníkům nabízí pořízení fotografie v námořnické uniformě. Druhý sedí v centrální části u velitelského můstku a vypráví, jak ponorka fungovala, jak byla organizována služba na ponorce, jak se žilo, pracovalo, jedlo, léčilo nebo i spalo. Mezi řečí se zeptal, odkud jsme. Vyprávěl nám o pohonu ponorky: "Elektromotory mohli bez vynoření fungovat i několik dní a ujeli jsme na ně mnoho set kilometrů, aniž byste nás slyšeli. Byly to skvělé motory, ale to víte, patentovat jsme je nemohli. Vojenské vynálezy nemůžete zveřejnit, my je patentujeme a vy toho hned využijete proti nám," povídá nám. "Nepřátelům nelze dát nic, čeho by se mohli chytnout!" dívá se střídavě na mě a mého polského známého...

Až v těchto dnech, kdy se připomíná, jak si přesně před sedmdesáti Sověti a nacisté rozporcovali Polsko a jak před jednačtyřiceti lety Sověti vedli invazi do Československa, jsem si uvědomil, jak pozoruhodně jasno měl onen sovětský vysloužilec v tom, kdo je jeho nepřítel.

Nedá mi to a připojím i druhé vyústění dnešního záznamu. Když jsme totiž poslouchali onoho bývalého důstojníka, vstoupili do naší části ponorky další návštěvníci, dva starší pánové a několik malých dětí. Námořník je přivítal a vysvětlil, že tam, kde se nacházíme, pracoval komandír. "A tady, kde sedím, sedával zaměstítěl kamandíra, jeho zástupce." "Da, zděs," ozval se jeden z šedivých pánů a podíval se na nás všechny, "tak na tomto místě jsem sloužil, když jsme ve dvaašedesátém spěchali na Kubu."

Doteď cítím, jak se mě na sovětské ponorce B-413 letmo dotkly velké dějiny.

Re: O setkání světů

2009-07-23T21:05:00.003+02:00

Tuatam se přidal k mnoha dalším, kteří se u organizátorů Bohemia Jazz Festu přimlouvali za to, aby na budějovické publikum kvůli jednomu blbovi napříště nezanevřeli. Rudy Linka odpověděl:

"[...] Co se stalo vcera, je smutne ale zase ne uplne tragicke. Hlupaci a nemocni lide jsou vsude a nesmime zapominat , ze to bylo v New Yorku kde byl zastrelen John Lennon a ne v Ceskych Budejovicich. Byl bych tak stasten , kdyby po nem "jen" nekdo hodil flasku. Ta jedina dobra vec, ktera z toho vcerejsiho incidentu vyplynula je to mnoztstvi E mailu jako je ta vase. Moc vam za to dekuji.

S pozdravem

Rudy Linka"

Bohemia Jazz Fest - o setkání světů

2009-07-20T12:35:00.007+02:00

Robben Ford hrál na pódiu na českobudějovickém náměstí jak o život. Koncert tohoto špičkového amerického kytaristy byl vrcholem budějovického koncertu i celého letošního Bohemia Jazz Festu. V klubu Solnice byla nachystána chlebíčková afterpárty a kamarád Tom se tam chystal na vystoupení se svou kapelou Blueset. "Jestli si někdo z nich s náma bude chtít brnknout, řeknu - ani náhodou, ty jsi tu, abys tleskal," říká v žertu Tom.

Publikum reagovalo skvěle, možná Rudy Linka Robbena Forda trochu varoval, že "Budějčáci" nejsou jako posluchači v San Franciscu nebo New Yorku, že jsou to suchaři, kteří, i když se jim muzika líbí, stojí, možná zatleskají, pokývají hlavou, ale neradi se projevují. Možná se Fordovi líbilo, že to není úplně pravda, a tak sem tam vypustil vtípek ("následující song je z nového alba, které vyjde v srpnu, nahrávali jsme ho v San Franciscu a tak se píseň jmenuje Earthquake...").

Pak ožralý blb s čírem (nic proti čírům!) hodil jen tak směrem k pódiu láhev s vodou. Co čert nechtěl, PETka nedopadla někam stranou nebo pod pódium, nýbrž trefila hrajícího Forda rovnou na tělo. Na chvíli se přímo dotkly dva světy jak hmota s antihmotou, český svět pivních koncertů a svět věhlasného kalifornského bluesmana. Setkání světů, které se dosud neznaly, nutně provázel kulturní šok. Robben Ford netušil, co se děje, proč po něm publikum hází láhve, zjevně nevěděl, že je něco takového vůbec možné. Odložil kytaru a zmizel za pódiem. A tisíce českých posluchačů na náměstí, byť navyklých na ledacos, ve zlomku sekundy pochopily, že všechno je v háji, že za budějovickým koncertem, celým Bohemia Jazz Festem, i pobytem muzikantů v České republice byla napsána tečka, kterou už nikdo nepřepíše.

Co na tom, že blb dostal od kolemstojících do držky, než ho předhodili pořadatelům. Jazzmani už šok nerozdýchali, na afterpárty nedorazili a Tom hrál v Solnici chlebíčkům a kravaťákům od sponzorů. Setkání toho jeho hudebního světa a světa špičkových jazzových muzikantů, ve které přece jen malinko doufal, se rozpustilo v jedné láhvi vody.

O wimbledonském trávníku

2009-06-30T10:27:00.013+02:00

Čeští tenisté bohužel opět nepostoupili do čtvrtfinále Wimbledonu. Škoda. Wimbledon je mezi tenisty jeden z nejoblíbenějších grandslamů. Prý pro svou tradici, bílé úbory (jak anglické), skvělou organizaci a perfektní trávník (jak se říká: sekat, válcovat, kropit, sekat, válcovat, kropit a když to tak děláš tři sta let, máš anglický trávník). Letos přibyla zatahovací střecha, která má uchránit pažit a sportovce před deštěm (ach, jak anglické; i když podle statistik prý nepravdivé klišé).

Před nějakým časem jsme s přítelkyní v Londýně plánovali odpoledne. Oba rádi hrajeme tenis, tak padl návrh: "pojeďme se dotknout wimbledonské trávy." Sedli jsme na "rouru" a vyrazili na jihozápadní předměstí Londýna. V areálu "Celoanglického klubu" je skvělá prodejna suvenýrů a parádní muzeum, chodí tam holografický McEnroe a vystavují tam Lendlovy boty a raketu, co má dvě rukojeti. Nicméně my bychom chtěli aspoň spatřit ten trávník.

Z muzea jsme tedy šli směrem k centrkurtu, u kterého nás zarazil natažený špagát. Za ním na terase se chechtal hlouček zaměstnanců klubu ve slušivých uniformách (jak anglické), když už jsme u těch klišé (jsou nutná kvůli pointě), samé anglické tváře, žádní gastarbajtři z východu nebo jihu, všichni jako Wayne Roony nebo Bob a Dave, oválné zarudlé obličeje, vlasy ustupující z čela na půlcentimetrový sestřih.

Podlezli jsme špagát a stoupali k nim. "Dobrý den, je prosím možné nahlédnout na stadion?" Samozřejmě, že ne, to normálně nejde. "Víte, my hrozně rádi hrajeme tenis a..." Pořád to nešlo, zkusili jsme věhlas našeho hlavního města, vsadil bych se, že všichni z nich už se v něm někdy potáceli ožralí: "Přijeli jsme až z Prahy a jen bychom se vyfotili..."

Jeden Roony poodstoupil, přišel k nám a říká: " To nejde, přišli bychom o práci." Pak však přistoupil ještě blíž a zamumlal: "Pět liber a pojďte se mnou..." Ach, za cenu dvou piv, jak neanglické. Nabídku jsme přijali bez smlouvání.

O plastinátech v Modřicích

2009-06-02T13:53:00.006+02:00

Výstavu preparovaných mrtvol, která pobývala před časem v Praze a nyní je k vidění v Brně, provází občas na internetu banner, na němž stojí: "...poznání nebo zvrhlost?" Ano, skandalizace této výstavy je skvělou marketingovou strategií. Výstavu už léta provází zuřivá debata, která se potácí od strany ke straně právě mezi těmito mantinely. Autor Tuatamu měl možnost přesně před deseti lety ve Vídni nahlédnout na "Körperwelten", předchůdkyni současné výstavy a na jednu z prvních, které si plastinátor Gunter Von Hagens troufnul uspořádat, a už tehdy v tak morbidně a cynicky smýšlejícím městě jako je Vídeň výstava vyvolávala vášnivé emoce.

Od té doby nebožtíci v různých polohách několikrát objeli svět, dorazili až do Brna a Tuatam se rozhodl veřejně přimknout k jedné straně názorového rozptylu "poznání - zvrhlost". Výstava přináší zajímavé objevování lidské anatomie. Představovat skutečná mrtvá těla v různých sportovních a jiných "oživlých" pozicích je však nedůstojné. Primárním smyslem výstavy Bodies je výdělek, poznání je až na dalším místě, to je podle Tuatamu nemorální. Lidé, jejichž těla slouží jako exponáty, byli podle informací důvěryhodných médií nejspíš čínští političtí vězni. To je skandální. Vystavovat jejich vypreparovaná těla v zábavně-obchodním centru u dálnice za účelem zisku je nechutné a jít se na ně mezi nákupy oblečení a návštěvou multikina podívat je vyloženě zvrhlé. Basta.

Ano vajíčkům!

2009-05-27T14:31:00.008+02:00

Ano všem vajíčkům a rajčatům vrhaným na Jiřího Paroubka! Kyje vyhozené před čtyřmi lety na CzechTeku padají zpět. Je to nabubřelý papaláš, z jehož chování je jasně zřejmé, jak by s námi všemi zatočil, kdyby jen trochu mohl.
Ano vajíčkům pro Mirka Topolánka! Jeho čas vypršel.
Ano fůrám hnoje na komouše a nácky! Pro ně tu není místo.
Ano vrhačům vajíček, pokud (!) jde o spontánní projev nepřízně. Dvacet let po revoluci je načase, aby o sobě dali vědět aktivní lidé, kterým není lhostejné, v jaké společnosti žijí. Aby se rozloučili s generací otců. Ano lidem, kteří se nebojí házet vajíčka na potentáty a říct tím nahlas, co si o nich myslí. Možnosti jsou vyčerpány. Avšak po posledním vajíčku bude třeba jednat konstruktivně.

O možnostech

2009-05-18T22:29:00.003+02:00

Podle všeho nás letos ještě čekají nechutné předvolební kampaně a zodpovědného voliče těžký výběr. Naštěstí však můžeme v duchu současných trendů dát své hlasy odborníkům s názorem bez názoru, s příslušností bez příslušnosti nebo, a to je možnost, která je v zásobě vždy, se můžeme pozvracet. Inzerce myslí na všechno.

Google brázdí Prahu

2009-05-06T11:49:00.006+02:00

Že Google není jen vozidlo se zvláštní konstrukcí projíždějící městem se přesvědčili i aktéři následujícího videa:

Google materializován do automobilu s kamerou v těchto dnech projíždí Prahou a fotografuje pražské ulice pro svou aplikaci Street View. Znám lidi, kteří se snaží být v té správné chvíli na ulici a nechat se zachytit pro dějiny. Západní svět, zdá se totiž, se systematicky připravuje na nějakou fatální katastrofu a dokumentuje obraz světa těsně před ní. Digitalizuje všechno své mnohatisícileté vědění, láká miliardy lidí, aby zanechaly na internetu svůj co nejosobnější otisk a podrobně panoramaticky zaznamenává, jak vypadá všední pohled do ulic našeho světa. Už kvůli budoucnosti nezbývá než doufat, že očekávaný zánik nepřijde dřív, než se to všechno dokončí, a že i v postkatastrofické době nevypnou proud, aby bylo možné si to celé prohlédnout. Nevíte někdo, jak přesně ten Google jezdí a kdy přijede k nám?

O carském rozchodu

2009-04-27T16:38:00.007+02:00

Když prý car rozkázal stavět železnici, zeptali se ho investoři a stavitelé, jestli má být ruská dráha stejná jako anglická a evropská. "Nět," rozhodl prý car, "ruské koleje budou o carský chuj širší!" A tak i poté, co se Königsberg stal Kaliningradem, byly německé koleje přestavěny podle carské míry. Ruské vlaky jsou staré, obrovské, prostorné a pohodlné. Jsou taky nečekaně čisté (obyčejné spoje bývají bez toalet) stejně jako nádraží, v nichž se čas (ke zmatení cizích cestovatelů) řídí centrem říše. Všechny odjezdy i hodiny ukazují moskevský čas. V Kalinigradské oblasti je možná maximální rychlost vlaků kolem šedesáti kilometrů v hodině, neboť stav kolejí vyšší rychlost nedovoluje. Trať, která vede z dnešního Polska podél pobřeží Kaliningradského zálivu, je jedinou železnicí, která zůstala bez jakékoliv údržby ještě z předválečných pruských časů a vlaky se na ní neuvěřitelně vlečou. Rusové ji ze strategických důvodů nepřestavěli a tak má ještě standardní rozchod. O celých osm a půl centimetrů užší než ten carský.

O zemi, ve které jsem ještě nebyl

2009-04-16T16:59:00.006+02:00

Před několika dny jsem žádal o vízum k návštěvě Ruské federace. Přišel jsem před devátou k bubenečské budově konzulárního oddělení ruské ambasády a zařadil se do fronty. Fronta je silné slovo, tedy přistoupil jsem ke shluku lidí cpoucích se přede dveřmi. Většina z nich mluvila rusky. Hm, to je přece jasný, pomyslel jsem si. Uvědomil jsem si, jak rychle jsem za těch pár let, co jsme v EU i Schengenu, těmto nepříjemným procedurám stačil odvyknout. Vznikl ve mně pocit frontového ohrožení, znáte to, takové to sledování, jestli se někdo necpe dopředu až příliš, nervozita s každým dalším příchozím, který by mohl ohrozit naši pozici.

Za prosklenými dveřmi postával starší muž v obleku a jeho obličej odrážel mix laxnosti a povýšenosti. Nojo, typické, napadlo mě. Muž od času otevřel dveře a - "He..?", zeptal se čekajících, co chtějí. Většina odpovídala rusky. Něco pasport, zachytil jsem několikrát. "Víza, pažálsta" mumlal jsem já. Muž dveře zase zavřel. Občas ve velmi zdlouhavých intervalech prostředníčkem ukázal na někoho z nás a vyvoleného líným pohybem ruky vybídl ke vstupu do budovy. Ostatní se pořád cpali. Mou frontovou podrážděnost stupňovali ještě vyvolenější, kteří nás obešli, a muže nějak přesvědčili, aby je pustil dovnitř. Typické, uvědom si kde jsi, řekl jsem si a začal kriticky, s přibývajícím časem stále víc, soudit způsoby země, ve které jsem ještě nikdy nebyl.

Po dlouhé době muž vyvolil mě. Za dveřmi jsem měl projít bezpečnostním rámem. Chystal jsem se sundat opasek, ale muž říkal, že to není nutné. Přitom na něj ukazoval a říkal: "Prabléma, prabléma." Vím, nejsem blbej, odpověděl jsem v duchu muži. Opasek, suvenýr z londýnského Camden Town je v celé šířce posázený kovovými cvoky. Chtěl jsem ho tedy znovu sundat. "Ně nádo," není třeba, huláká ten chlap. "Prabléma, prabléma," dodává však tišeji a spiklenecky na mě mrká. Tak je blbej on? Způsoby té země, ve které jsem ještě nikdy nebyl, jsem v ten moment nadobro odsoudil. Stojím, nevím, co mám dělat, dívám se na pásek a spatřuji, jak mám rozepnutý zip u kalhot, až jsou vidět trenýrky. "Prabléma," diskrétně říká mrkající muž. Najednou mi bylo před celou tou zemí stydno.

O střední Evropě

2009-03-31T18:16:00.005+02:00

Seděli jsme v Segedínu, který leží na kraji Evropské unie, ve starobylé rybí restauraci na břehu Tisy. S Chibebem jsme se viděli naposledy před necelým rokem ve Vídni. Přiletěl do Maďarska jen s eury a byl zaskočený, že v některých zemích EU mají vlastní měnu. Chibeb je Tunisan a povídal nám, jak složité je pro něj cestování do Evropy, pořád jsou prý nějaké potíže s vízem, které ale nakonec vždy den před odletem dostane. „Hranice Evropské unie začínají u nás.“ říká. Kolegové na univerzitě mu závidí, že jezdí často do Evropy. Tuniští úředníci kontrolují zavazadla. Jdou hlavně po knihách a datových nosičích. Vždycky, když mluví o nepříjemných věcech ve své vlasti, mimoděk tlumí hlas, že mu sotva rozumíme, co říká.

S prarodiči se prý moc nevídá. Dědeček je hrdý a nevzdělaný Berber, žije na venkově a do Tunisu nejezdí. „Tunis je normální velkoměsto, dovedete si představit, jak si tam můj dědeček někde ve stínu pod stromem dřepne a rozdělává oheň, aby si uvařil jídlo?“

Povídáme mu, že podobné s úřady a cenzurou to bývalo před časem i u nás. Pak se Chibeb ptal na osmašedesátý, tak jsme se mu snažili vysvětlit, o co šlo. Nevěděl pořádně nic o rozdělení Československa ani o současných třenicích mezi Slováky a Maďary. Netušil, že čeština má nejblíž ke slovenštině, ani že maďarština je mezi ostatními jazyky tak velkým exotem, že se v podstatě nedá naučit. Nevěděl nic o tom, že Rakušané mají Maďary historicky rádi, zatímco nás historicky neradi, ani o tom, že my Češi celkově nemáme rádi nikoho kolem nás. „Hm,“ kroutil Chibeb hlavou, „tak málo místa a takové složitosti...“

Přinesli nám ryby. „No a Tisu nedávno Rumuni otrávili tak, že zežloutla i tráva metr od břehu. Maďaři jim to nemůžou zapomenout,“ pokračovali jsme...

O Hladíkovi

2009-03-21T12:14:00.002+01:00

Včera večer během koncertu v budějovické Solnici říkal Radim Hladík, že Blue Effect mají několik nominací na hudební ceny Anděl a že se v kapele dohadují, jestli dnes na předávání jít nebo ne. "Nejsme zvědaví na to koukat se hodinu a půl na všechny ty Kerndlové a podobné. Jestli půjdeme, musíme vymyslet nějakou ostudu," povídá Hladík.
Hm, schválně, jestli se na to někdo budete dívat, napište sem prosím, jak si s tím kluci poradili.

O peškovi

2009-03-20T13:31:00.003+01:00

Chodí pešek okolo, nekoukej se na něho... ;)

O mimikry

2009-03-10T10:49:00.004+01:00

Upozornění: předchozí i tato glosa vznikly náhodou, Tuatam v současnosti nemá důvod k žádné mstě či vzteku.

Mnoho řidičů poukazuje na to, že nový lak policejních vozidel nelze na silnicích dostatečně (rozuměj včas) rozpoznat. Škarohlídi jej dokonce považují přímo za ochranné zbarvení, za původní úmysl, který má ztížit identifikaci policejních aut v provozu. Možná se na toto mimikry policisté spoléhají nejen před řidiči, ale i před obecními strážníky. Naše ulice totiž magistrátu obrovsky vynáší a nevyplatí se zde nic riskovat, bez rezidenční povolenky se do půl hodiny dočkáte obutí, jehož sejmutí vás bude stát spoustu peněz. Tuatam dobře ví, o čem mluví. Chtěl jsem policisty varovat, ale už jsem je nedostihl.

O zásahu proti hladu

2009-03-06T14:11:00.006+01:00

Dnes v poledne před naší fakultou: Zásah proti neukázněně parkujícím řidičům? Vyšetřování krádeže v supermarketu? Kdepak, pro kus žvance ve frontě u salámů...

Karl Gott immer jung

2009-03-04T17:08:00.008+01:00

Před čtvrt rokem rozvířila hladinu německého popkulturního jezera událost, kterou MTV po pár dnech stáhla a která u nás spíše zapadla. Jednak z toho důvodu se Tuatam rozhodl ji připomenout, jednak i proto, že vlastně neví, co si o jejích protagonistech myslet. Jde o německého rapera Bushida, který společně s Karlem Gottem adaptoval známou odrhovačku skupiny Alphaville.

Když jsem na podzim klip viděl poprvé, říkal jsem si, maestro se zbláznil, už ani nepozná, že si z něj někdo dělá legraci. Přitom se raper svým textem nijak nevychyluje z povinných raperských kolejí: mládí k ničemu, nechápající okolí, šosáctví, zmar, promarněný život. Do toho zlatý slavík v limuzíně zpívá svou typicky komickou němčinou, která se stala jeho poznávacím znamením, známý refrén. Přátelé se tenkrát strašně smáli a kroutili hlavou. Ale možná, že se i Karel umí zasmát sám sobě. Rozhodně opět v Německu posílil svou nesmrtelnost. Přesně v duchu refrénu: Für immer jung...

O návratu Comebacku

2009-02-26T09:58:00.014+01:00

Měl jsem rád články Tomáše Baldýnského v Reflexu a rád čtu jeho "poslední slova" v Lidových novinách. Nevynikají analytickou hloubkou, ale umí strhnout pozorovatelskou bystrostí a humornou zkratkou. A jsou přesné a uměřené. Když Baldýnský začínal s prací na sitkomu Comeback, rád o tom průběžně vyprávěl. Očekával jsem, že nový seriál bude stejně chytrý, bystrý a generační (ano, generační identifikace 30+ je důležitým stavebním kamenem Comebacku), ale zároveň jsem doufal, že nebude tak uměřený a zbabělý, jak nakonec byl. Má Comeback na to, aby se stal opravdovým kultem nebo alespoň generačním fenoménem? Koupili byste si tričko?

Před nějakým časem Nova nasadila znělky, z nichž na nás Dejdar zase mával paroháčem. Že se s nováckým sitkomem brzy zase setkáme, se však vědělo už daleko dříve, což nás, ano řekněme to nahlas - fandy Comebacku, udržovalo v jistém klidu.

Comeback je svěžím větrem v české televizní seriálové tvorbě, o tom není pochyb. Přinesl čerstvý, vcelku chytrý, ale i nevybíravý humor, navíc podpořený, a to Comeback vzdaluje ostatním seriálům, hereckou uvěřitelností. Seriálu však chyběl vedle dostatečně razantního situačního humoru dlouhodobější syžetový plán. Proč se to vlastně jmenuje Comeback? Kam kráčejí jednotlivé postavy?

Zpočátku se i zdálo, že bychom mohli potkávat mladé lidi s Ozzákem na hrudi. Osazenstvo seriálu a jeho splynutí s charaktery postav a jejich humorem totiž tvoří největší předpoklad úspěchu Comebacku. Zatímco oblíbený Matonoha je prostě svůj, Dejdar nikoliv a v tom je jeho síla. Přes vrstvy maskování a nadsázky to není onen Dejdar z Ptákovin nebo Šakalích let, avšak ani ten, kterého známe z Ypsilonky. Vedle Maděry ze Zdivočelé země je Ozzák téměř jistě další Dejdarovou životní rolí a projevuje v ní své komediální schopnosti v nečekaně přirozené a uvolněné poloze.

Nové díly v hlavním čase jsou dalším důkazem nové orientace Novy na mladší a uvolněnější diváctvo. Doufejme, že nová série Comebacku zrychlí tempo vyprávění, přitvrdí v humoru a vynechá hvězdy nováckých estrád. Pak si objednám tričko. Hobluj!

O Ještědu v pr..li

2009-02-11T12:47:00.003+01:00

Čtu si takhle po ránu internetové zpravodajství a uprostřed článku o liberecké lyžovačce přelétnu očima jakousi grafiku. Čtu dále, vtom si uvědomuji, safra, co tu dělá ta vystrčená... ehm, zadnice? Ne, to byl pohled do očí odporně velikému hmyzu. Vracím se očima na grafiku a hle, on to Ještěd na pozadí zapadajícího jizerského slunce. Ani nechci vědět, co o mně ony povrchní asociace vypovídají.

O Lipně potřetí

2009-02-08T19:58:00.015+01:00

"Odvolávám, co jsem odvolal..." vykřikuje Neumannův neschopný král ve známé pohádce. Tuatam také vykřikuje a odvolává... V předminulém záznamu vychvaloval pobrusleníčko na Lipenské přehradě. Série regionálních televizních a tiskových reportáží i pokus o zlomení jakéhosi rekordu v délce upravené tratě však vykonaly své. Zapomeňme na parádní jízdu bez potřeby zatáčet. Dráha se proměnila v přeplněnou promenádu a přemrzlý led je protkán prasklinami a rozryt milióny rýh od tisíců promenádníků. Ale týden to byla opravdová bomba.

Poprvé

2009-01-19T21:17:00.006+01:00

V předchozím záznamu to ještě měla být taková malá pointa: je jasné, že polipenští místní jsou už léta zvyklí a troufnou si na věci, ze kterých nám suchozemcům běhá mráz po zádech. Ale když jsme v neděli jeli lyžovat a viděli ten provoz, troufli jsme si též a cestu na Hochficht si notně zkrátili. Opravdu, neříkejte to prosím našim, ale na tom obrázku jsme my (fotografováni z druhého auta), jak uháníme několik desítek metrů nad dnem "jihočeského moře".

Jaké to je? Pedagogové zabývající se volným časem tomu říkají "nepřenositelnost zážitku". Fakticky to není nic zvláštního, vlastně taková hladká jízda jak někde po louce, ale přiznáváme prožitek, který odpovídal mimořádnosti situace. Jako když jsou některé věci poprvé: člověk znervózní, otálí, pak tedy jde na věc, bojí se, aby se něco nepodělalo, spěchá, ale přitom si to chce užít, a než se naděje, je na druhé straně - mezi těmi, kteří už to zkusili - mezi těmi, kteří přejeli Lipno autem. Možná rizika nemá cenu počítat, jsou samozřejmě značná. Avšak jinak nic moc nehrozí. Tedy až na srážku s bruslaři.

O bruslení

2009-01-13T21:21:00.003+01:00

Počasí letos neobyčejně přeje všem bruslařům a hokejistům-rybníkářům. Na každé souvisleji zamrzlé ploše se prohánějí staří mladí, i když oproti dřívějším letům výrazně ubylo Jágrů a Hašků, všimli jste si?

A tak zatímco na nádrži Markovka u Třebíče vám ukradnou boty (jako nám v sobotu - pozor na partu, která hrává hokej pod hrází u přepadu a na břehu v kamení si schovává umělohmotné kanystry na vymezení branek!), na Lipenské přehradě téměř nepotkáte živáčka a po síti upravených tras najezdíte spousty kilometrů, aniž byste vůbec museli přešlápnout. Při bruslení na Lipně nic moc nehrozí. Tedy až na srážku s autem s otevřenými okénky a nepřipoutanými pasažéry. ;)

O kaťákovi

2009-01-06T18:32:00.001+01:00

Včerejší zprávu o úmrtí kaťáka Dědka jsem vzal na vědomí jako něco, co se mě příliš netýká, jako informaci odněkud ze světa fotrů z rádia Beat. Až dnes mi došlo, že první songy, které jsme na gymplu drhli v první kapele na erární jolany a amatky byli vlastně právě "kaťáci".

Katapult byl a je snadným terčem. Asi jako Karel Gott nebo jako mastodont, který se už dávno nemůže moc hýbat, ale je nepochybným a zdaleka viditelným symbolem. Pravda, neuměli moc hrát, vykrádali sami sebe, byli arogantní a v posledních letech objížděli venkov, kde za šílené honoráře hráli vrstevníkům (kteří mnohdy seděli na židlích!). Avšak tenkrát ve správný čas na správném místě zahráli ten správný akord a kus národa nasměrovali svým nekomplikovaným bigbítem k rockové hudbě. Nerad bych se dotkl jiných, historicky zásadnějších a kolikrát ještě stále aktivních veličin českého bigbítu, ale myslím, že nejvíc právě "kaťáci" uměli přimět generace českých mladíků se sotva rašícími vousy, aby vzali do ruky elektrickou kytaru.

Restaurace Korýtko Filipova Huť

2009-01-03T16:28:00.007+01:00

Přijeli jsme k restauraci Korýtko ve Filipově Huti přes šumavské pláně na běžkách včera kolem třetí hodiny odpoledne. Byli jsme hladoví a krásná stavba s restaurací a penzionem Korýtko nás lákala celou tu dobu, co jsme se k ní blížili a měli ji na dohled.

Útulně zařízená restaurace byla vcelku zaplněná běžkaři, kteří se všichni, stejně jako my, chtěli posilnit a zahřát. Z toho vyplývá asi jediný důvod k jakés takés shovívavosti (i když - mám-li hospodu tak velkou, že ji nestíhám obsloužit a nakrmit, musím prostě buď zapojit další personál nebo si hospodu zmenšit).

A od teď bohužel už jen ve zlém:

dva nerudní číšníci, každý s kvalifikací jen na něco, takže poblíž se vyskytoval vždy jen ten druhý a průběžné odpovědi na naše žádosti vesměs zněly: "U kolegy!"
uřvaná přebasovaná plazmová televize (běžela na ní Nova a nějaká americká komedie pro mládež)
jídelní lístek se šesti položkami (pět z nich byly hotovky s knedlíky, vegetariáni, rodiny s dětmi či opravdoví sportovci byli bez šance)
studená polévka
guláš s hnusným masem (křupky a žíly) a knedlíky à la oslizlé nadýchané nic
knedlíky podle jídelního lístku borůvkové, avšak ve skutečnosti plněné jakýmsi pěnovým džemem
dokonce i zaplatit se nám podařilo až po třech urgencích

Takže ještě jednou: ve Filipově Huti si dejte pozor na restauraci Korýtko, jeďte raději přes Modravu a naberte síly tam.

*
jedna z pěti

O Sloviu

2008-12-10T23:22:00.006+01:00

Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!

Přeskočili jste předchozí řádky, protože jste četli, jak se to na internetu sluší a patří? Tedy kurzoricky, kdy oči šmejdí po klíčových slovech nesoucích zásadní obsah? Co to má být zase za blbost? Ano, co nám nejde nejde při učení se cizím jazykům, to nám jde při rychločtení internetových stránek. Stačí málo faktických znalostí, užití zkušeností a imaginace a máme slušné procento porozumění textu. Na internetu není čas, musíme kliknout dál, proto omrkneme situaci, vyzobeme pár sloves s hlavním obsahem zprávy a jdeme dál. V cizí řeči naopak často nemáme sílu zdvihnout nohy z bahna gramatických pravidel, pro porozumění detailu nejsme schopni pozvednout zrak a přehlédnout širé pole celého textu a sklidit to nejpodstatnější. Takže znovu, zpomal, dopřej si ten čas a začti se slovio od slovia:

Sxto es Slovio? Slovio es novju mezxunarodju jazika ktor razumijut cxtirsto milion ludis na celoju zemla. Slovio mozxete upotrebit dla gvorenie so cxtirsto milion slavju Ludis ot Praga do Vladivostok; ot Sankt Peterburg cxerez Varsxava do Varna; ot Sredzemju Morie i ot Severju Morie do Tihju Okean. Slovio imajt prostju, logikju gramatia i Slovio es idealju jazika dla dnesju ludis. Ucxijte Slovio tper!

Dobré, ne? Když se chce, tak to jde. Na tomto principu je zkonstruován panslavický jazyk Slovio, nové slovanské esperanto, které má ve zjednodušené podobě z každého slovanského jazyka něco a jemuž by mohli rozumět, jak se píše, Slované od Prahy po Vladivostok, od Petrohradu do Varny. Uvidíme, jak se konstruktu kanadského Slováka Marka Hučka bude do budoucna dařit, ale což o to, pravidla jsou jednoduchá a praktické by to bylo, že...

O NICH

2008-11-28T18:30:00.008+01:00

Tuatam je potěšen diskuzí, která se rozproudila pod záznamem a grafikou o komunistech. Dá se říct, že v něco takového i doufal. Tedy - že to povede (alespoň v rámci možností Tuatamu) ke kladení ošklivých otázek, k potřebě odpovědět si na ně a zaujmout k nim postoj. Zaujmout postoj je totiž něco jiného, než namalovat lajnu, která nás oddělí od nepříjemností, jimiž se líně nechceme zabývat. Netřeba říkat, co je těžší.

Tuatam taky přemýšlí, zda výzvu k odchodu z těchto stránek ještě nerozšířit. Například o všechny ty národovce, Putinovy agenty (patří už mezi ně náš prezident nebo ještě ne?), rychlé řidiče, pomalé chodce (sejde na tom), zkrátka o všechny, co nám tak lezou na nervy. Tuatam jim pracovně říká ONI.

Nejenom z komentářů zde, ale i z dalších debat a z doslechu se zdá, že lze lehce najít viníky naší současné nespokojenosti, oné vpravdě Havlovské blbé nálady. Ano, jsou to ONI! (Kárl Gott by řekl ilumináti, ale kdepák, ONI jsou jiné povahy) ONI - tedy všichni, kdo nejsou JÁ (MY).

Jan Pokorný se kdysi v nějakém svém rozhlasovém komentáři zamýšlel nad tím, že když naši hokejoví reprezentanti získají zlatou medaili, tak jsme vyhráli (MY), zatímco když na ně zbude bramborová, tak prohráli (ONI). Ale ONI, to nejsou jen (naši) neúspěšní sportovci. Mezi NĚ patří v první řadě politici (všech úrovní), o tom není pochyb, koukáme na ně na radnicích i v televizi denně. Pak jsou to jistě i bezohlední automobilisté, potkáváme je na každém kroku (kilometru). A supermarkety, co nám prodávají odpadky místo potravin. Taky jsou to různí podvodní podnikatelé, příslušníci menšin a vůbec, však víme, všichni ti gauneři. Ale jak se máme bránit? Kdo NÁS před NIMI ochrání? Policisté? Soudci? Kdepák, to jsou stejní ONI jako všichni ostatní, v televizi to dávají furt.

A jsme u všeobecného zmaru. A tedy u extrémní volby (komunisti) nebo nevolby (rezignace a víkend v nákupním centru). MY jsme totiž lepší než ONI, případně bychom v JEJICH situaci rozhodně byli (ostatně na tomto principu stojí sledovanost zpráv i oblíbenost pořadů a soutěží, v nichž se někdo ztrapňuje, dopřávají nám totiž sladký pocit "vícecennosti"). Ale copak se politiků (všech úrovní) od Listopadu neobměnili stovky a tisíce? Copak jich nepochází spousta i z NÁS? A kam se poděli všichni ti zběsilí pošuci, když jsem zůstal uvězněný na dálnici v několikahodinové zácpě a čas trávil se samými sympatickými lidmi z ostatních aut?

ONI jsou MY a MY jsme ONI, jinak to není možné (jak píše vfk v jednom komentáři). Koukání na zprávy je jako pohled do kouzelného zrcadla, které neukazuje JE, nýbrž odráží hlavně to špatné z NÁS, z každého z nás. Mysleme na to. Avšak uvědomme si také, že je to sice ošklivý pohled, ale pouze na půlku obrazu. Není pravda, že to dobré aby pohledal. ONO existuje, jen je třeba nebýt líný a taky se poohlédnout malinko jinde, než jsme zvyklí.

O mladém svatomartinském

2008-11-15T00:18:00.011+01:00

Dnešní večer jsem strávil v křesle s notebookem na klíně u neodkladného pracovního úkolu. To nebývalo. Taková blbost, co je v pátek večer neodkladné, že... No, otevřel jsem si aspoň láhev svatomartinského, abych si tolik nepřipouštěl klokot páteční noci pod okny. Později, když už jsem byl u věcí nenáročných na soustředění, mě napadlo, že si pustím hudbu, svatomartinské je dobré, pochvaloval jsem si, tak co třeba nějakou, kterou jsem už léta do přehrávače nezaložil.

Prošel jsem regál s cédéčky ze všech stran a nemohl nic vybrat, když vtom padl můj pohled na obal vskutku nečekaný. Tyjo, kde se tu vzala ta Madonna!? Vzal jsem krabičku do ruky a přistihl se, jak se rozhlížím, i když vím, že jsem tu sám a nikdo mě nevidí. Pustím si k svatomartinskému Madonnu, pomyslel jsem si, aniž bych se před sebou vůbec zastyděl, to je rozhodně něco, co jsem dlouho v přehrávači neměl, jestli vůbec. Zapnul jsem jsem cédéčko, time goes by / so slowly / time goes by / so slowly, diskotéka začala.

Hm, ...a co vůbec dávají v televizi? Dvojka nám od té doby, co ji zdigitalizovali, pořádně nejde, cvak, tady je nějaká vražda, cvak, tyjo, Sex a město - to ještě frčí? Ztlumil jsem Madonnu, dolil poslední půlsklenku svatomartinského a zesílil Sex. Hlavní hrdinky po třicítce jely na víkend pro osamnělé a čelily generačnímu střetu s dívkami po dvacítce, název dílu se jim dokonce posmíval jako "dětem po dvacítce". Vypnul jsem Sex a zesílil Madonnu, tyjo, kolik už té Madonně vůbec je? Vypnul jsem Madonnu. Hm, co jsem to vlastně chtěl?

Ach ano, někde tu přece bylo ještě jedno mladé svatomartinské...

Být komunistou

2008-11-10T13:20:00.003+01:00

Tuatam ví, že se to smí..., že si to mnoho lidí přeje... a že už mnozí zapomněli, jaké to bylo..., Tuatam si myslí, že se to mělo zakázat..., ale je mu jasné, že to dost dobře nešlo. O čem je řeč? O tom, jak snadné opět je... být komunistou.

Tuatam si myslí, že přes to všechno a právě proto je nutné na každém kroku nahlas upozorňovat, že to stále ještě není v pořádku..., že přes všechnu legalitu je to stále ještě nehoráznost..., na kterou je potřeba viditelně ukazovat, a že je jednoduše sprosté... být komunistou!

Tak proto ta grafika vpravo nahoře.

Koho volí Apple?

2008-11-05T09:44:00.005+01:00

Na stránkách společnosti Apple uveřejňují každý týden krátké video s nějakým tipem či fíglem, jak si usnadnit či zrychlit práci v operačním systému Leopard. Tento týden ukazují, co umí jejich nový multi touch track-pad, když člověk používá více prstů... Aha!? Na sekundu se tu mihne titulní stránka internetových New York Times a na ní? Vrátíme si to, ještě mžouráme na rozmazaná písmena... ano, přeci, to je slavný veterán John McCain! Volí tedy Apple McCaina? A volí Microsoft Obamu? A Jan Tleskač? ;)

Divočák běží o život

2008-10-21T01:52:00.008+02:00

Film Divočák tvůrčí skupiny Bratři víte v čem nezastírá, že je divadelní hrou převedenou na filmové plátno. Autorem předlohy je Jaroslav Kalda. Většina scén se odehrává v místnosti a v exteriérech bylo natočeno jen minimum záběrů, které slouží spíše k předělům v posloupnosti vyprávění.

Rámec příběhu tvoří jeden stejný výstřel, přesto však rána z kulovnice na počátku filmu není úplně tatáž jako na konci. Střela na domnělého divočáka odstartuje cyklický příběh. Hned v úvodu může diváka mást, že potemnělou ulicí za dramatické hudby kráčí pryč ze záběru postavy, které se později už neobjeví. Pak ale Jenda Koza v podání Františka Pechy nejistě zaparkuje terénní vůz (v jeho situaci by si málokdo počínal sebejistěji) a v bytě Evžena Šoukala (Petr Pištěk) se pozvolna rozbíhá filmové drama. Střídmý interiér trefně ilustruje minimalisticky pojaté filmové ztvárnění původní jednoaktovky a hned dvě věci vzbudí další očekávání diváka: Evženův komentář po probuzení slibuje dobrý humor a obraz Mony Lisy na stěně téměř staromládenecky zařízené kuchyně naznačí, že ne všechny věci v příběhu budou z našeho světa. Stejně jako hodiny na vedlejší stěně.

Dramatický dialog mezi Jendou a Evženem postupně odkrývá charaktery postav i některé netušené okolnosti jako naznačenou nevěru Evžena s Jendovou ženou Helenou nebo Jendovy nekrofilní sklony. Úvodní výstřel, Jendovo rozrušení, Evženův sen a poodhalení vztahů mezi postavami vytvoří zajímavou dramatickou kolizi. Divákovo uspokojení nad tím, jak jasný a odhadnutelný je další vývoj, ukončuje ale první obrat v cyklickém filmovém vyprávění, tedy jak magická scéna, kdy Jenda ulehá do Evženovy postele a v jiné podobě se opakuje historie, tak příchod pošťáka Vomáčky (Vítězslav Havlena). Na to, jak důležitou postavou pošťák je, však působí příliš civilně až přízemně. Situační humor je sice výtečný, ale překrývá magickou povahu pošťákovy role.

Zhruba ve dvou třetinách filmu se vyjasní věci, které divák tuší, o to víc by však mělo být znát, že máme co do činění s mysteriózním dramatem spíše než s detektivkou. Klíčovou osobou se stává Vomáčka, který svými zásahy vyvolává další návraty v událostech. Zdá se, že tragédiím se podařilo zabránit, ale historie se v nových verzích opakuje a nepřipouští žádné významné změny. Zůstává nejasné, jestli si je vůbec někdo přál. Postavy Jendy a Evžena neprodělají během příběhu velké změny, po ničem netouží, nic si nevyčítají ani neodpouštějí. Zůstávají pasivními loutkami a ani zásah magie v podání pošťáka Vomáčky na tom nemohl nic změnit. Režisér Ondřej Němec vyprávění v závěru zrychluje, ale přílišná zkratkovitost nakonec komplikuje vyznění filmu a mate divákovu orientaci v jinak přehledné a dobře vybudované dramatické konstrukci příběhu. Dialogy jsou chytré a vtipné, zábavná je i moravská ukotvenost postav (nářeční prvky, popíjení slivovice). Nejjistější herecký výkon předvedl ve scénářem dané nejaktivnější roli pošťáka Vitězslav Havlena (jinak též hlavní kameraman). A Tuatam si nemůže odpustit závěrečné klišé: přeje tvůrčí skupině Bratři víte v čem i sobě, aby brzy přišli s dalším vydařeným dílem. ;-)

****
čtyři z pěti ;)

O sdružení Metropolis

2008-10-15T16:41:00.004+02:00

I do Tuatamu už doputoval odkaz na soubor fotografií občanského sdružení Metropolis, které se v Třebíči a na Vysočině angažuje v otázkách dopravní infrastruktury. Obrázky ze slavnostního otevření nákupního centra hovoří samy za sebe, ke komentáři lze jen dodat: škarohlídy by možná ani nepřekvapilo, kdyby v ten den na místě strážníci pokutovali "neukázněné" chodce. Zajímavé stránky sdružení naleznete zde.

¿¡ɐɥɐ

2008-10-14T13:47:00.012+02:00

(؛ ˙˙˙íʌıp ılíʌɥɔ ǝs ťɐ 'ěuǝɔáɹqo lıɐɯ ʇɐsdɐu nɯoʞěu ǝʇsnʞz ǝlɐ 'áɯǝu oʇ íʇıžnʎʌ éʞɔıʇʞɐɹd ˙ɐpuɐɹs oʇ ǝɾ ǝlɐ 'ʞǝʌědsířd ʇɐpıřd ıs ʞɐɾ 'qosůdz ýupɐus ıɯlǝʌ ɐuʌoɹz ǝɾ oʇoʇ ǝž 'ılʇíɯɐu ʎq ıřǝƃƃolq íʌopʌɐɹdo (-: ¡ɔıu ¿¡ʇɐuǝɯɐuz áɯ oʇ oɔ

O stojanu pod notebook

2008-10-11T17:32:00.008+02:00

Pracujete často s notebookem a míváte při tom, jak říká náš kamarád Jarek, myší nemoc? - ztuhlou šíji ze strnulé polohy? Bylo by alespoň malinkou úlevou mít obrazovku výš? A přijde vám nehorázné dát za jednoduché čínské stojany pod notebook několik stovek až tisíců?

Vyrobte si svůj!

Potřebujete nějakou obyčejnou desku jako stabilní základnu, dětský stojan na knížky za 60 Kč, dva krátké vruty, kterými stojan přišroubujete k desce (v něm už dírky jsou, ale desku možná bude nutné předvrtat) a nějakou tlustou měkčí pásku, kterou se hlavičky vrutů přelepí, aby se notebooku sedělo pohodlně. Ještě bude nejspíš třeba trochu zkrátit a seříznout podpěru, kterou se nastavuje sklon stojanu.

A je to. Dvacet minut kutilské práce. Stojan je vzdušný (to kvůli chlazení), stabilní a výškově stavitelný. A levný. A hlavně váš! Teď už nezbývá, než začít opravdu pracovat... Ehm... nebo je třeba ještě někde něco přišroubovat, poklidit a tak? ;)

Mimořádná filmová událost v Třebíči

2008-10-06T11:47:00.022+02:00

Výjimečnou filmovou i společenskou událost si užili hosté v sobotu 4. října v klubu Hájek v Třebíči, kde se konal Večer přespříliš náročného diváka. Tak organizátoři nazvali akci věnovanou nezávislému filmovému umění. Pořadatelé – umělecká skupina Bratři víte v čem..., kteří po nepříliš známém debutovém filmu Více čásla, více! zaujali před několika lety především mysteriózně laděným tragickým snímkem Smaženice, přicházejí letos s novým filmem Divočák, který měl během komponovaného večera svou premiéru.

Stejně jako při poslední akci Bratrů víte v čem... i sobotním večerem výborně provázel ve svém humoru velmi nekompromisní Petr Eber. Náhoda tomu chtěla, že německé jméno Eber v českém jazyce znamená kanec. Moderátor neopomněl podotknout, že s básníkem Karlem Jaromírem Erbenem a především s celebritou Markem Ebenem nemá v žádném případě nic společného, s čímž každý, kdo Ebera slyšel poprvé, po několika minutách souhlasil.

Bratři víte v čem... koncipovali večer jako ohlédnutí za svou mnohaletou uměleckou tvorbou a připomněli publiku své dosavadní filmy i některé se svým seskupením volněji či těsněji svázané umělce. Kromě ukázek ze starších filmů se přátelé nezávislého umění dočkali i skvěle parodovaných předávání uměleckých cen. Mezi jednotlivými body programu nadchla svými výstupy mladá a velmi talentovaná performerka, herečka a zpěvačka Tereza Rovenská.

Po předávacím večeru, během něhož Bratři víte v čem... dokázali, že největší legraci si umí udělat nejen z ostatních, ale především sami ze sebe, byl divákům konečně představen i nejnovější počin Bratrů – morbidně tajemné komorní drama Divočák, jehož recenzi přinese Tuatam v některém z dalších záznamů. Po filmovém představení, které bylo odměněno dlouhými a hlasitými ovacemi, následovala poslední a taktéž velmi očekávaná část večera – pohoštění a občerstvování se silným pivem.

Nezávislé filmařské seskupení Bratři víte v čem... opět ukázalo, jak živé je na Třebíčsku vskutku nezávislé filmové umění, které se obejde bez finančních podpor města i státu, pro než jsou ale naprosto nepostradatelné nadšení a iniciativa všech zainteresovaných umělců a přátel ;).

Další fotografie z Večera přespříliš náročného diváka z dílny VFK naleznete zde.

O souboji, který se nekonal

2008-09-23T18:58:00.002+02:00

Jen jsem vykročil z domu, už jsem ho viděl. I on mne zahlédl. Sice jen koutkem oka, ale přesně zaměřil mou trajektorii. Tykadla se mu zlověstně zhoupla. Věděl jsem, že je zle. V hlavě jsem rychle počítal, jak jít, abych se mu vyhnul, ne, dělat, že ho nevidím, je trapnější než přímý pohled do očí říkající jasné: ne! Už se vyznám. Když člověk bydlí u pěší zóny, rychle se naučí rozpoznávat, kdy projde bez zásahu a kdy bude konfrontace nezbytná. Prakticky denně, většinou i několikrát, si člověka vezmou do hledáčku a spustí dávku proseb, otázek, nabídek... punkáči chtějí cigáro, ožralové drobné, naháněči mobilních operátorů - ti bývají neškodní, většinou oslovují holky nebo si hází míčkem, taky sem tam někdo, koho okradli a nemá na vlak, pak ještě různí podezřelí vybírači na dětské domovy a kdovíco ještě. Člověk si ale vytvoří i pravidelné zastávky – u zpěváka s kytarou, kterého kdysi rekonstrukce ulice posunula od hospody k hamburgrárně a který už se nevrátil zpět, nebo u prodavače časopisu lidí v nouzi. Mladík s tykadly už došel až ke mně. Vida, on je to světlušák, Anetin posel. Pozdravil jsem a zastavil. Souboj pohledů se dnes nekoná.

O dobrém in-line bruslení

2008-09-08T11:17:00.009+02:00

Jedna z mála kloudných bruslostezek u nás vede z Českých Budějovic pod zámek v Hluboké nad Vltavou. Kloudná je hlavně proto, že neměří jen pár kilometrů jako spousta jiných s velkou slávou otevíraných stezek. Je též docela široká a až na některé úseky potažená solidním asfaltem. Bývá docela plná a i když vede krásným prostředím, časem se okouká. A občas po ní jezdí zemědělci a zasírají ji bahnem. Avšak důrazně protestujeme, aby po jediné kloudné bruslostezce jezdila i pásová vozidla!

To je potom načase vyrazit jinam, třeba na cyklostezku podél Dunaje nebo do Vídně na Dunajský ostrov (Donauinsel). Ostrov měří na délku kolem pětadvaceti kilometrů a lze se k němu pohodlně dostat autem, tramvají nebo metrem. Je podélně protkán sítí stezek z velmi hladkého asfaltu, spojen lávkami se stezkami na nábřežích a poset restauracemi a stánky s občerstvením. Bruslaři, cyklisté i běžci se tu rozptýlí, takže si nepřekážejí, hustěji je pouze v blízkosti mostů se zastávkami nebo stanicemi metra, dále pak už málokoho potkáte. Kulisy zde při bruslení tvoří obří řeka, parníky, výškové budovy kolem vídeňské UNO-City a zeleň. Vypravíte-li se po proudu k východnímu konci, po čase narazíte na zóny vyhrazené nudistům. Vidíte je na březích a to všude - na trávnících, u vody i před sebou na lehátkách uprostřed cest. Vyhýbáte se jim, nečumíte po nich, ale i kdyby, oni se s ničím moc nepářou, promenují se mezi oblečenými, zajdou si do letní restaurace, kde vysedávají, popíjejí burčák a klábosí. Dokonce jsme potkali nudisty i na in-line bruslích, to mi běhal mráz po zádech při představě, že takový bruslař upadne...

Když vyrazíte o některém z prvních zářijových víkendů jako my teď, můžete si kromě nudismu užít i každoroční festival Donauinselfest. V centrální části ostrova je mnoho pódií a scén, na kterých se střídá snad celý rakouský pop-rock plus nějaké zašlejší zahraniční hvězdy. Festival pořádá město Vídeň, vstup je zadarmo a jednotlivé scény sponzorují banky, rádia nebo politické strany, takže na úplně veliké stars není zase až tolik peněz. Ale i tak je skvělé bloumat mezi jednotlivými scénami, pít pivo, jíst klobásy nebo dönner a užívat si festivalovou pohodu uprostřed velkoměsta. Na in-linech se to dá zvládat do podvečera, pak už se po zemi válí moc nepořádku.

Tip Tuatamu

2008-08-27T11:16:00.008+02:00

Také patříte k těm, kteří nejen k práci nenáročné na soustředění rádi poslouchají rádio? A též patříte k těm, kteří nemohou český éter už ani vystát? Radiožurnál dobrý, ale hudba k nesnesení, rocková rádia jsou přes den samá reklama. Co zbývá? Internetová rádia nebo playlisty a mixy uložené v počítači. Všechno už jste slyšeli... Dostal jsem nedávno od známého tip: na www.last.fm se hrají věci podobné těm, které zadáte. U prvoligových světových stars se překvapení nekonají, ale uvedete-li nějaké méně zprofanované oblíbence (rád zadávám Davea Matthewse), od druhé písně uslyšíte hudbu, která je fajn a přitom ji člověk nezná... Ale i možnosti last.fm jsou omezené, na Moravanku mi vybral Anetu a Kabát.. ;-)

O Dubčekovi

2008-08-20T10:50:00.010+02:00

V Bratislavě na reprezentativním místě - na plácku mezi někdejším pálffyovským hradem a monstrbudovou Národní rady stojí pomník Alexandra Dubčeka. Stojí na něm: slovenský státník. Chápu, každou mladou národní státnost je nutno opírat o nějaké národní velikány. Snad se ale jednou ten pomník stane dobrým cílem nějakých mladých slovenských buřičů, kteří budou revoltovat proti národovecké blbosti svých otců. Státník? A co udělal pro Slovensko? A pro Československo?

Kdy jindy, než ne letos a v těchto dnech je třeba se ptát: jaké opravdu státnické skutky učinil ten smutný muž, který je symbolem Pražského jara? Po jedenadvaceti letech, v roce 1989 se bývalý komunistický tajemník dočkal generálního pardonu. Za naději, kterou během Jara 68 oběma národům v Československu, nikoliv jen Slovákům, nabízel. Po čtyřiceti letech je nejvyšší čas na svrhnutí všech dubčekovských pomníků! Za zradu spáchanou v poklidu pár dní po okupaci na spoluobčanech, kteří mu věřili a v ulicích ho bránili. Ukvapené stavění pomníků divným hrdinům jenom zakládá na příští průšvihy.

O jednom srpnovém výročí

2008-08-19T13:36:00.003+02:00

Před padesáti lety, jednoho dne koncem léta chtěl belgický výtvarník Pierre Culliford alias Peyo po příteli u společné snídaně, aby mu podal baňatou slánku. Neřekl však slánku, ale jen tak vesele znějící slovíčko schtroumpf, po mnoha letech do češtiny přeložené jako Šmoula. Za dva měsíce, v říjnu 1958 byl na světě první sešit s komiksem o modrých trpaslících. Geniální nápady se rodí z banalit, jen si všimnout těch správných.

O dramatu v kabince

2008-08-15T08:45:00.002+02:00

Venku zrovna prší, ale je to déšť letní, tedy lehký, přátelský, který svlaží, potěší, ale neublíží. Déšť zahrádkářský.

Začátek pozdního léta je nejlepším obdobím pro podobné, tedy lehké sympatické příběhy, které svlaží, povzbudí, vyvolají úsměv, ale žádný posměšek (dnes nebuďme machisté...). A jeden takový příběh nabízí následující video z kabinky obchodního domu, skoro jako podle klasické výstavby (lehčího) dramatu: vstup do situace, kolize, zápas, erotické napětí, několik bojových scén, náznak řešení, plané naděje, zoufalství, cesta k vítězství a happy end. K tomu pohledné dívky a spousta smíchu. Páral by řekl - válka s mnohozvířetem, ale tak vážné to zase není... a opravdoví čtenáři opravdových pánských magazínů vědí, odkud vítr vane... ;-) Opravdové dámy nechť prominou...

O Tomáši Etzlerovi

2008-08-08T19:58:00.002+02:00

Tuatam se na čínskou olympiádu trochu mračí, ale zároveň přeje všem sportovcům nejlepší výkony v olympijských soutěžích, Čína-Nečína. Tvář se ale rozjasní, jakmile se ve zpravodajství ČT objeví Tomáš Etzler s nějakou zajímavou reportáží. Etzler je skvělý a každé jeho vystoupení je velikým dramatem. Jako když v kabaretu přichází na scénu žonglér. Na obrazovce vyskočí dvě okna a vedle moderátora v pražském studiu se objeví Etzler někde v Asii, toho času tedy v Pekingu. Světla zhasnou a diváci jsou napjatí. Žonglér Etzler se soustředí, nehne brvou, upřeně hledí do kamery. Moderátor vyslovuje dotaz, napětí stoupá a žonglér zahajuje vystoupení. Prudce, živě, přesvědčivě a přesvědčeně referuje Etzler, žongluje se slovy, koncentruje svoje bytí jen do svého výstupu, vyhazuje slova a zase je chytá, divák se soustředí, občas mu unikne, kam Etzler nějaké slovíčko vyhodil a kdy mu spadne zpět, ano, už padá, všichni mají strach, že Etzler ztratí kontrolu a všechna slova mu popadají na nohy, ale žonglér balancuje, chytá a zase vyhazuje, divák nedýchá, studené ruce se potí, ale to už žonglér shromažďuje všechna slova bezpečně ve svých rukou a chytá i ta poslední: „Tomáš Etzler, Peking.“ Všichni s úlevou vydechnou, žonglér se ani nestačí uklonit a už ho vypnou. Tuatam zdraví do Asie Tomáše Etzlera!

U pokladny

2008-08-05T20:43:00.002+02:00

Za rohem v Prioru je supermarket a v něm u pokladny sedává uvolněně vyhlížející mladík s plastovou čelenkou ve vlasech. Dnes jsme se S. stáli ve frontě u jeho pokladny, před námi stařenka, za námi Vietnamec. Cosi jsme řešili a nevšimli si, že stařenka je už odbavená, vtom na nás pokladní zavolal: „Tak có, rodinkó, na nákupech? Jak jste na tóm?“
„Co si myslí...“ zavrčel jsem pobouřeně a zamračil se. Za mnou položil malý Vietnamec svůj košík na pokladní pult. Pokračoval jsem v duchu - ...chodíme sem dost často na to, aby si z nás dělal srandu, chování k zákazníkům ho asi moc neučili... - tak nějak jsem uvažoval, když mi to došlo. Vietnamec vyrovnával věci z košíku na pás. Určitě nás pokladní vyhodnotil tak, že si to může dovolit. Ano, vlastně jsem potěšený, pokladní poznal, že jsme v pohodě, žádní nafrnění a strozí zákazníci, nejspíš nás považuje za mladé sympaťáky. Platil jsem, usmíval se a odpovídal na vtípky. Měl jsem z nás dobrý pocit.
Rozloučili jsme se a odcházeli. „Tak có, šéfiku, copak tam všechno mámé?“ zaslechl jsem ještě mezi dveřmi pokladního.

O Hiramu Bullockovi

2008-07-30T23:33:00.009+02:00

Předevčírem zemřel vynikající americký kytarista Hiram Bullock, který byl dobře zabydlený i v Česku. Nezapomenu, jak vlastně ještě nedávno v Mártysu balancoval při hraní nekonečného sóla a chůzi mezi pivy na barovém pultu, kdy opravdu hrozilo, že mi spadne za krk. Bullock bude leckomu velmi chybět, hrál snad s každým světovým hudebníkem, na kterého si lze vzpomenout. A v té velmi dobré společnosti se nacházejí třeba i Monkey Business nebo Richard Müller.

Vitaj?

2008-07-29T23:54:00.005+02:00

Minulý týden nás deštivé počasí vyhnalo ze Slovenského ráje. Když jsme při odjezdu přejížděli potůčky, které si začaly krátit cestu přes silnici, ještě jsme ani netušili, jaká pohroma nás na východě Slovenska vystřídá, jako v onom známém rčení o potopě... Měli jsme ještě pár dní, tak jsme vyrazili na Slovácko jako do úkrytu schovat se do útěšného přítmí vinných sklípků.

Nejen známá velká propagace vín a vinařské turistiky u nás, ale i další zdroje obrázků, lákadel a představ způsobily, že jsme přesně věděli, co chtít a očekávat: špacírovat, nechat se zlákat otevřenými vraty, pozdravit, okoštovat, poklábosit a nějakou tu dobrotu si nakoupit.

Začali jsme na katalogově snad nejfotografovanějším místě - v Petrovských Plžích s tradičními modrými sokly. Značené stezky, perfektní informační cedule. Ale přesto (nebo právě proto) - spíš opuštěný Hobitín a mrtvý skanzen. Žádné otevřené a vstřícné místo, vrata zaryglovaná, nikde nikdo. Ale nesmíme křivdit výjimce, u předposledního sklepa seděl u piva (sic!) vinař, který nás oslovil, pozval a od něhož jsme si odnášeli výborné rulandské.

Avšak ani jinde to nebylo jiné! Jako turisté můžeme obtěžkáni skvělými prospekty putovat krajinou, obdivovat krásu mírných svahů, fotit úhledné řady vinohradů a sklípků, postát u opravených barokních kapliček, ale vrata a dveře, již cestou mineme, budou zavřená. Genius loci tohoto kraje se asi přestěhoval z polních cest a dlouhých návsí na obrázky propagačních materiálů.

O hlasitém "nevadí!"

2008-07-09T00:32:00.009+02:00

Aby tu přibylo trochu kontroverze, přičemž ale nechce ztrácet ctěné čtenáře jiného názoru, rozhodl se Tuatam nahlas říct, že v úterý podepsaná radarová smlouva mu nevadí. Odpůrci jsou totiž příliš hluční a celkově ne moc důvěryhodní. A J. X. Doležal? Ač ho máme rádi, dělá radaru spíš medvědí službu. Hlasů, které nejsou pacifisticky protiradarové a celkově a priori protiamerické, je pomálu a Tuatam chce být jedním z nich.

Navečer Tuatam nahlédl, jak o celé věci píší jinde, a všiml si, že třeba NY Times hned v úvodu zprávy o podpisu smlouvy považují za důležité zdůraznit, že Česko je teritorium dříve okupované sovětskou armádou. Zpráva přináší spoustu informací o naší zemi ve vztahu k radarové debatě. Číst je, jak jsou redukované jen na nutné informační jádro, má podobný účinek jako odstoupení od mozaiky, kdy místo miliónu detailů bez valného smyslu najednou spatříte hlavní kontury důležitých tvarů.

Další podobný efekt nastane po přečtení bezprostředních reakcí v Rusku (třeba v Komsomolské pravdě ;), které ono před časem ještě okupované území stále nechce nechat na pokoji. Tuatam ví prd o strategických otázkách. Ale protože se Rusko vůči nám chovalo v dějinách víckrát nefér a protože Tuatam má vůbec větší strach z Ruska, a koneckonců i z toho Íránu, než ze Spojených států, myslí si, že Rusko by si mělo trhnout nohou a Česko by mělo vyjít Američanům vstříc. Dluží jim to.

O kontejnerování

2008-07-03T15:32:00.004+02:00

Kontejnerujete? Že ne? A dovedete si to představit? Nebo se teď ptáte, co je to za blbost? Než skončil semestr, zkusil jsem se na to samé dotázat několika studentů, kteří se však místo odpovědi akorát zamračili. Netušili přesně, kam otázkou mířím, až terpv po chvíli dohadování jedna dredatá studentka (jaké klišé) špitla, že by se to slušelo a patřilo – kontejnerovat.

Vaše asociace nejspíš plynou správným směrem, kontejnerování souvisí s popelnicemi a – jídlem. Potkana za krkem? Pche! iPod v uších? Bejvávalo. iPhone v kapse a na nohách crocsy? Kdepak, než stačíte být in, už jste zase out. Ale nosíte si jídlo z kontejnerů? Tak teď jste ti praví démoni. Slušný člověk už svůj slušný sociální status dokazuje i tím, že jí, co supermarkety v rámci výměn zásob ještě za čerstva likvidují. Tím, že bojuje proti mentalitě, jež vyhazuje věci, které ještě mohou sloužit nebo i nakrmit.

Možná nám to přijde zvláštní, ale je to tak. Kontejnerování se netýká jen lidí v nouzi. Zčásti je to i způsob obživy mladých alternativců, z něhož se časem stala móda konzumentů, kteří už neví coby. Jak pronáší Hrušínský nejstarší v jednom z těch takzvaných laskavých filmů – dům mám, auto mám, co ještě nemám? Ano, jídlo z kontejneru ještě nemám! Trend kontejnerování, který vznikl v USA, se už šíří i v Británii, Francii nebo Německu. A jak známo, co se objeví ve Spolkové republice, dorazí zanedlouho (v poslední fázi svého vývoje) i k nám. Takže, milí kontejnereři, kapesní svítilny a igelitky s sebou a sejdeme se o půlnoci za kauflandem. Odneseme si nějaké to ovoce a nakonec možná i toho potkana za krkem.

O Jimu Morrisonovi na trafikantských pultech

2008-06-26T16:01:00.007+02:00

Před pár dny jsem v jedné předměstské trafice kupoval narozeninové blahopřání. Mělo být bez předepsaného textu. Při placení mi padl pohled na tvář, kterou jsem už dlouho neviděl. Byl to Val Kilmer jako Jim Morrison ve filmu The Doors na dvd od Blesku. Ten film jsem viděl v jednadevadesátém jako gymnazista a byl to tehdy i Stoneův film či Formanův slavný muzikál, co naformovalo moje kuturní a hodnotová měřítka na dlouhá následující léta adolescence a mladé dospělosti. Za čtyři pětky jsem si The Doors koupil.

Včera po fotbale jsem si film pustil, abych se na něj podíval okem dvakrát starším než posledně. Je to řemeslně skvělý film. Skvělá muzika, jakpak by ne. Pseudointelektuální plácání a citace na začátku filmu k nesnesení. Filmový Morrison, evidentní magor, mi však byl i dnes přes svou nesympatičnost sympatický, byť jsem se s ním už tolik neidentifikoval. Šel si za svým (ehm... za čím vlastně?) a bral ze všeho plnými náručemi (až mi bylo té Ryanové líto... nebo to byla jen moje závist?). A byl skutečný Warhol taky takový pošuk jako ten filmový?

Nakonec jsem se dostal do té správné nálady a byl jak Morrison s indiánem na poušti. Pozoroval jsem sebe sama, jak se dívám v kině na film a co si při tom myslím. Zkusil jsem to i obráceně - a nebyl se svým dnešním sebou nakonec až tak nespokojený. Moje tehdejší hrany už dnes nejsou tak ostré, ale jsou, utěšuji se, stále znatelné. Přesto bývaly časy, kdy bych nešel do hospody na fotbal Němců s Turky. Kdy bych si byl nekoupil nic s logem Blesku. A kdy by mě bylo ani nenapadlo kupovat předražená blahopřání v trafice. Aspoň, že ten text do něj jsem si ještě vymyslel sám.

Odkládám film. Další promítání Morrisona bude, až se dostaví krize středního věku. To bude teprv rock'n'roll!

O odpuštění nevinným

2008-06-19T12:31:00.003+02:00

Právě jsem si u Turků za rohem koupil první kebab od potupného nedělního fotbalového zápasu. Ti hoši v naší porážce, pokud vím, prsty neměli... ;)

O fotbalové hodině nula

2008-06-16T00:28:00.007+02:00

Upozornění: psáno za citového vypětí.
Čechové prohráli. Po zásluze. Čechové jsou dobří fotbalisté, ale žádní bojovníci. Možná je o přestávce náčelník Brückner krmil klobásami, aby se v druhém poločase opět nemohli ani hnout. Čechové na rozdíl od Turků nemají válečné zahnuté šavle. Ve srovnání s bojovníky Turky (ale i Portugalci), Čechové asi ani svou hymnu (společnou píseň za společnou věc!) neuměli. Evidentně nevěděli, jestli prvně šumí bory nebo hučí vody, pardon, výjimka se týká dvou, kteří duchem ční nad ostatními - Čecha a Kollera, ti jediní zpívali (společnou píseň za společnou věc!). A nakonec - během čtvrt hodinky si Čechové zajistili skvělou evropskou ostudu. Starý indián vedl způli staré a způli nedorostlé mužstvo do bitev, ve kterých prvně vládla chytrost a odhodlanost a potom týmová bojovnost a výdrž. Toho druhého se však Čechům nedostávalo (po kolikáté už?).

Náčelník Brückner se nakonec bude loučit po brücknerovsku. Nelze mu upřít zásluhy, lze mu však leccos vyčíst. Ale hlavně - Brückner prostě ztělesňuje jakýs takýs mezinárodní úspěch i letošní průšvih českého fotbalu jakož i jeho nemocnou domácí prožranost. To je role náčelníků. Je dobře, že Brückner odchází, je však třeba totéž žádat i od představitelů fotbalového svazu. Je (po kolikáté už?) nejvyšší čas se rychlým úklonem rozloučit s celou generací, která doposud zaštiťovala českou ligovou hrůzu i vposled evropskou čtvrthodinkovou ostudu. Příležitost k velkému úklidu ve fotbalovém týpý. V českém fotbale je třeba vyhlásit novou hodinu nula.

O konci světa

2008-06-12T18:11:00.006+02:00

Je normální den, máte svoje starosti, hledíte si svých úkolů, možná občas fantazírujete o neuvěřitelných věcech, ale dneska ne, dnes máte dost jiné práce. A najednou se to stane. Uslyšíte a pak uvidíte něco, co nelze srovnat s ničím, co kdo kdy slyšel a viděl, a přichází to odněkud, kde ještě nikdy nikdo nebyl. Polije vás hrůza, máte pudový strach z neznámého, ale někdo se zachová bojovně, objeví se hrdinové a to neznámé něco statečně zaženou. Na nějaký čas nastane vzrušení, kdo u toho nebyl závidí, protože si to ani nedovede pořádně představit. Hrdinové jsou oslavováni a časem se o události začnou vyprávět historky, přehnané příběhy a hrdinský čin se stane součástí předávané mytologie a jednou třeba i námětem do sci-fi. To je jedna možnost.

Druhou mi připomíná jedna povídka (od Flannery O'Connorové?), kterou jsem kdysi četl. Malý indiánský chlapec a jeho vrásčitý děd stojí na útesu nad mořem a vidí něco, co ještě nikdo nikdy nespatřil. Stojí a pozorují tečku na horizontu, která se zvětšuje. Z tečky se vyklube anglická loď, která se blíží ke břehu. Malý indiánský hoch je zvědavý, fascinovaně zírá, ale starému beze slova ukápne slza, protože moc dobře ví, že tím fantastickým zjevením právě začíná konec světa.

Na povídku jsem si po letech vzpomněl, když jsem si tuhle prohlížel fotky neznámého amazonského kmene. Vyfotografovaným indiánům bych moc přál, aby si po generace předávali příběh, kterému časem nikdo už ani nebude věřit. Ale obávám se, že kmenoví šamani též moc dobře chápou, že konec jejich světa právě začal.

Mančaft

2008-06-12T15:19:00.004+02:00

Zakažte v televizi Prima slovo mančaft a uslyšíte, jaké zavládne v éteru udivené ticho... ;)

Zámostí 2008: jízda na setrvačník

2008-06-08T22:30:00.009+02:00

12. Zámostí je za námi. Bylo to dobré Zámostí, neboť nejlepší na tomto třebíčské festivalu je, že vůbec je. Co chce Tuatam touto takřka werichovsky přemoudřelou větou vlastně říct?

Pořadatelé zorganizovali festival dobře. Vše fungovalo, jak mělo, hajzlíků mohlo být víc, ale to se dá říct pokaždé, nakonec ani ty fronty na pivo nebyly tak hrozné.

Jenže jak se poslední dobou stalo pravidlem, nejzajímavější momenty bylo třeba hledat vzadu na malé scéně nebo na dvorku Travellers' Hostelu... Program hlavního pódia nabídl spíše slabší výběr z interpretů obrážejících letošní tuzemské festivaly. Z očekávaného normálu vystoupili asi pouze američtí Pro-Pain, kteří ukázali jiným rádoby tvrdkařům, jak hrát metal uvěřitelně, a Mňága, která politá živou vodou, vyrazila si letos ještě honem užít pódiové popularity.

Povzbudivě však působí některé nové trendy na hlavním pódiu. Ubylo programátorů s notebooky a přibylo živé hudby a deklamovaných textů. Gipsy a hlavně Bow Wave pootevřeli třebíčskému Zámostí dvířka do míst, v nichž dnes žije mladá kultura, jež by napříště zasloužila více festivalového prostoru. Vrcholem zajímavé druhé scény se stal podle očekávání Xavier Baumaxa a na výstavu Open performance se letos podařilo získat až na některé fotografie vcelku kvalitní výtvarná díla.

Přesto dvanáctý ročník festivalu ukázal, že Zámostí jede na setrvačník, který už notně zpomaluje. Slovo kulturní v podtitulu festivalového plakátu už, nebýt výstavy a pár filmů, ztrácí opodstatnění. Blikající kolotoče nikomu nechyběly, avšak tatam je barevně oživená židovská čtvrť s vystoupeními pouličních umělců, fuč jsou představení v synagoze a Koubci v přilehlých hospodách. Zámostí letos zhublo na sotva průměrný lokální festival, který ztrácí na své výjimečnosti.

Stále však platí, že Zámostí přináší do trochu zatuchlého údolí řeky Jihlavy svěží vzduch. A má narozdíl od lidových ožíraček typu pivních slavností přednostní právo na existenci. Kdyby se organizační tým omladil nebo aspoň znovu nadechl, kdyby se někde opět objevila chuť vystoupit z kolejí a vybojovat v Třebíči mimořádnou kulturní akci, všichni bychom znovu rádi přišli ze zájmu a chuti, nikoliv jen z pocitu, že na takový festival se v Třebíči musí hlavně proto, že vůbec je. Vousatý pronašeč mouder by dodal něco jako - když už to Zámostí je, tak má koukat, aby bylo pořádně.

Zámostí a počasí? Překvapení se opět nekoná

2008-06-05T18:45:00.008+02:00

Skeptické scénáře neustále varují před nevypočitatelností počasí a přírodních jevů vůbec, přesto nejspíš stále existují cykly, které se zatím žádným směrem nevychýlily. Třeba taková motocyklová velká cena v Brně se koná už asi třicet let za jasného a horkého počasí. A takový festival Zámostí v Třebíči nás každý rok nechává do poslední chvíle ve strašné nejistotě.

Počasí se chystá na festival každý rok stejně jako jeho návštěvníci. Po týdnu krásného počasí několik dní prší. Všechny nás to vyleká. Pak se na jeden den počasí umoudří, všichni napjatě sledujeme předpovědi a máme silnou tendenci si je idealizovat. Letos ne, letos to na déšť nevypadá. Ale je to každý rok stejné. Honí se mraky, sem tam sprchne, sem tam vykoukne modrá obloha, organizátoři se chystají objednat slámu, terén pomalu promoká, a tak se to střídá až do pátku do šesti hodin. Člověk pak, připraven na všechno, teple se obleče, nazuje boty, které může zničit, a stejně si není do půlnoci, než to začne být jedno, jistý, jestli nezmokne. Zpravidla to straší, sem tam spadne kapka, ale nakonec se to dá přežít. Jestlipak mají pořadatelé spočítáno, kolik stovek návštěvníků ta tradiční nejistota vždy na poslední chvíli odradí?

A co letos? Jako vždy. Nejistota trvá a na sandále to nevypadá. Předpovědi jsou nejisté a tak si z nich bereme to lepší. Letos ne, letos pršet nebude. Vezmu si pevné boty, nepromokavou bundu a nejspíš pršet nebude. Běda ale, když vyrazím jen v tričku a kristuskách.

Tak ahoj zítra. Pláštěnky s sebou a jsme v suchu!

Opijáda v Třebíči

2008-06-02T17:25:00.004+02:00

Mezi zvratky a rozšlapanými kelímky jsem musel kličkovat v ulicích, když jsem šel včera do restaurace na oběd. Třebíč totiž na víkend pronajala a oplotila část svého náměstí, zaplatila si za vstup a v té ohradě se pak opíjela pivem. Vlastně ne, Třebíč pivo oslavovala. A cestu z ohrady domů si pak co pár metrů značila.

Jaký mají slavnosti piva zrovna v Třebíči smysl, mi nebylo nikdy moc jasné. Ale jak se zdá z doprovodných řečí, konají se možná z frustrace, že Třebíč sama pivovar nemá už 36 let. Chléb a hry. Na jídle jsem si stejně pochutnal.

O jízdence

2008-05-30T17:02:00.007+02:00

Minulý týden jsem na dráze kupoval skupinovou jízdenku do Augsburku. Nerudná můra z ČD za umatlanou přepážkou se mě zeptala na pár věcí a po chvíli mi bez pozdravu s pohledem u stropu podala jízdenku a jedenáct kontrolních lístků.

Před chvílí jsem byl kupovat skupinový lístek zpět. Zákaznické centrum německých drah bylo zařízené podle nejnovějších designových trendů, plné skleněných ploch, displejů a plochých obrazovek, kde se upravení a uhlazení pracovníci věnovali zákazníkům. Uvolnilo se místo u milé opálené dámy, která se na mě hned usmívala. Řekl jsem ji, co potřebuji a pak to začalo. Nemohla v počítači najít cíl naší cesty. Bylo nutné cestu rozdělit podle jednotlivých přestupů. Chvíle programování. Potřebovala jméno vedoucího skupiny. Chvíle programování. Ke skupinovému lístku musíme mít rezervaci. Bude-li mít náš vlak zpoždění a pojedeme-li jiným, nebude nám jízdenka platit. Pokud včas zjistíme, že náš vlak bude mít zpoždění, můžeme si na servisní přepážce vyřídit mimořádné uznání jízdenky i pro jiný spoj. Jízdenky se tiskly natřikrát, vždy pro vedoucího a jednotlivé cestující, každá na list A4, z něhož se odtrhla. Zbytek putoval do bedny na papír určený k recyklaci. Dáma se mile usmála, popřála nám šťastnou cestu a podala mi třicetšest jízdenek v elegantní obálce z lakovaného papíru. Koupě lístku trvala 26 minut (je pátek odpoledne a lidé ve frontě vraždili pohledem). A co ještě? Ano, myslíte si správně, bylo to sice složitější a zdlouhavější, ale zato dražší. Holt, ani v Německu není všechno ze zlata. I když se to třpytí, až oči přechází.

Douška: Už tři dny je tu vedro a červený opar a v novinách píší, že vítr z Afriky s sebou nese jemný saharský písek. Blíží se bouřka, to bude špíny na autech. ;)

O kebabu

2008-05-22T14:04:00.005+02:00

Mám strach o svůj kebab. Oblíbil jsem si ho během let strávených v německy mluvícím zahraničí (pochopitelně nemohl tak úplně konkurovat durynské grilované klobáse), ale od té doby se ostentativně vyhýbám všem gyrosům, které se ve stáncích dělají u nás. Otrávená brigádnice v čínském fastfoodu vám ho udělá do mizerného chleba a zalije kečupem. Vím prd, jak přesně a jestli vůbec se odlišuje gyros a kebab, kromě toho, že gyros je z hovězího a kebab je skopové nebo jehněčí. Ale opravdový döner kebab obsahuje v ideálních poměrech všechno, co mám rád. Jméno pochází z turečtiny, kde znamená otáčející se grilované maso. Marinované a kořeněné kusy masa jsou napíchnuté na špízu a otáčejí se před žhavým grilem. Miluju kebab. Akorát se vždycky pobryndám.

Přes naše západo- a severočeská lázeňská města se turecká kebabová gastronomie plíživě šíří i po naší zemi. Doplížila se už i k nám za roh na pěší zónu, kde si odvážný německo-turecký podnikatel otevřel skvělou kebabovou provozovnu. Jakoby chtěl vyhlásit válku přímo naproti stojícímu McDonaldu. Ale zatímco v přeplněném krámě naproti jsem ještě nikdy nebyl, kebab si kupuji nejméně jednou do týdne. Už jsme tam, napadlo mě, nikoliv globální fastfood, ale turecký kebab možná reprezentuje naši západnost víc než americký radar.

Turecký prodavač se zvedne ze židle, usmívá se, moc nemluví, jen sem tam mu ujede německé slovíčko, obslouží mě a jde si zase sednout. Deformován svou profesí, mluvím s ním zřetelně česky a přitom ukazuji na jednotlivé věci. „Jeden döner prosím.“ „Ok.“ odpoví Turek a usmívá se. „S sebou.“ syčím na něj, usmívám se a mířím prstem na igelitový sáček, aby věděl jak se u nás říká zum Mitnehmen. „...a pálivý“ místo scharf. „So, bitte.“ řekne, usmívá se a podává mi můj oběd. ...to bude práce, povzdechne si moje deformace.

Odcházím za roh a těším se, jak budu bryndat, protože doma je to jedno. Ale vždycky mě pronásleduje obava, jestli to není naposled. Mám strach, že se turečtí kebabáři za nějaký čas s úsměvem zvednou, sbalí krám a s nepořízenou odjedou. Že zářivá výkrmna naproti nebo brigádnice s přemaštěným smažákem v housce nám budou milejší. Že tam ještě nejsme.

Kultura pánských šaten

2008-05-12T14:28:00.009+02:00

Co má společného třebíčské Městské kulturní středisko a plechová skříňka na modráky? De facto nic, to je jasné. Stejně jasné je i to, že za loňským přejmenováním Kulturního, vzdělávacího a informačního střediska na Městské kulturní středisko najdeme, jako téměř vždy v takových věcech, přehnané osobní ambice a spory. Budiž, zkratka KVIZ byla sice nápaditá, ale nevypovídala mnoho o tom, co se za ní skrývá. Zkratka MKS je sice úplně obyčejná, ale zato jasná. Grafické zpracování staronového názvu si netroufnu úplně odsoudit, i když mi připadá nemoderní. Připomíná mi totiž něco malinko jiného než písmeno M (nebo co...). Viděli jste už pořádnou chlapskou skříňku někde na šatně ve fabrice dokořán otevřenou? A všimli jste si těch obrázků na vnitřní straně dvířek? ;-)

O zákaznících a pánech

2008-05-04T13:53:00.005+02:00

Ona fráze o zákaznících a pánech je tak otřepaná, že otřepanějších už mnoho není. Ale co je na ní pravdy? Dokážeme se vůbec my, kteří se občas proměňujeme v zákazníky, chovat jako opravdové panstvo?

Setkal jsem se s tím vždy v Rakousku, naposledy minulý týden, v jednom tamním, spíše dražším supermarketu. Pro naše potřeby ho pojmenujme třeba levna. V levně fungovala jen jedna pokladna a turecká pokladní měla co dělat, aby stíhala odbavovat narůstající zástup zákazníků. Trpělivosti ve frontě ubývalo, (mužští) zákazníci začali přešlapovat a rozhlížet se jak kohouti na hnoji. Jakmile jim trpělivost došla úplně, proměnili se v podmračené pány a začali porůznu na celý supermarket vykřikovat: [kchase], [kchase]! No kónečně... – bručelo potom samozvané panstvo, když přiběhla druhá Turkyně a otevřela další pokladnu.

Přiznávám, že na jedné straně obdivuji nekompromisnost rakouských zákazníků, na druhé mi však bylo oněch mladých prodavaček trochu líto. Nechci paušalizovat, ale jak jsem to párkrát zažil, rakouské zákaznictvo ve frontě u pokladny zpanštělo vždy, když u pokladny seděla mladá pokladní nějakého imigrantského původu. Ještě nikdy jsem neviděl, že by si trouflo na urostlou matrónu mluvící místním dialektem. Ale stejně, dokážete si to představit u nás?

Ano, pokud máte dojem, že se chci vypsat z nějaké vlastní dotčenosti, máte naprostou pravdu. Měl jsem jeden svůj oblíbený česko-belgický obchod, který před časem převzala, přestavěla a do svých barev přemalovala právě Levna. Jako mávnutím proutku se z těch samých milých a usměvavých prodavaček staly protivné neochotné můry a z oblíbeného obchodu nepřívětivé drahé místo, kde jste jako zákazník jen trpěn.

Jednou jsem kdesi četl, že veškerá moc v našem státě není v rukou policie, armády, soudu, prezidenta, parlamentu atd., ale v rukou naondulovaných žen za přepážkami. Kdekoliv: na poště, na úřadě u pultu s masem, tam se stále ještě koncentruje velká moc nad ostatními, tam se ještě často rozhoduje o tom, co je a co není důležité. V naší levně jsem se rozhodl aplikovat a rozvinout rakouskou zákaznicko-panskou metodu. Nenechat si nic líbit a vracet nejméně stejnou mincí. A rozšířil jsem působnost i na restaurace a úřady. Ale ono se to snadno píše a hůře důsledně dodržuje, když je člověk široko daleko jediný, kdo si chce připadat jako pán. Když všichni včetně ostatních spoluzákazníků jsou proti vám. Až příště v Rakousku uvidím, jak se zákazníci neurvale dožadují pozornosti, všechny je pozvu ke spanilé jízdě po Česku, kde to ještě voní opravdovým bojem a kde si budou moct troufnout nejen na mladé imigrantské dcerky. Možná ani nedostanou hned přes držku.

O Landově Národním

2008-04-23T17:17:00.003+02:00

Komerční nacionalismus, falešný patos, předstíraná hloubka a povrchní užívání nebo zneužívání symbolů jako ctnost, církev, stát i jmen zesnulých autorů – tak nějak charakterizuje známý hudebník Petr Váša tvorbu Daniela Landy a vyjadřuje nechuť nad uvedením Landovy hry Tajemství zlatého draka v brněnském Národním divadle. S Vášovou nechutí nesouhlasí brněnský (spolu)nakladatel Petr Minařík. Zajímavé, jak živo je poslední dobou kolem této osoby. A jak mrtvo kolem úrovně jeho tvorby, tu asi nějak není o čem diskutovat. Kdo chce Vášovi vyjádřit svou spolunechuť, může zde. Počítejte ale s problémy (zaviněnými nejspíš nějakými vetřelci).

O Jožinovi v Sopotech

2008-04-22T16:45:00.007+02:00

Stáli jsme na schodech a zpívali Jožina z bažin. Jako koledníci, kteří si chtějí vykoledovat, aby je pustili do klubu. Být vpuštěn do nějakého podniku v polských Sopotech není totiž jen tak.
Sopoty jsou město uprostřed Trojměstí mezi Gdaňskem a Gdyní, aglomerace táhnoucí se přes padesát kilometrů podél Baltského moře na severu Polska, a platí za nafrněné letovisko polské smetánky. Polská společnost je více rozvrstvená než naše. Intelektuálové chodí jen do svých podniků, mladí manažeři jakbysmet. Dělník z gdaňských loděnic vás může vyhodit od stolu už jen kvůli tomu, že máte oválné brýle. A do nóbl klubů v Sopotech se nepouští jen tak, některé jsou jen pro lidi od filmu, jiné pro byznysmeny, gaye, uměleckou smetánku a hodně pro polskou zlatou mládež. A když gorilám u vchodu nepřipadáte dost zlatě, máte smůlu, v klubu je plno nebo nejste členy anebo tak.

My jsme zlatě rozhodně nevypadali a tak jsme na doporučení zkusili využít veliké popularity Mládkova hitu. Sopotské gorily si toho neráčili všimnout, ale od kolemstojících jsme sklízeli obdiv za bezchybnou výslovnost. Jožin je stále populární a skoro každý zná aspoň část textu. Osobně si myslím, že polští mladí přišli na něco, na co my ještě ne, totiž že cool věci nemusejí být jen v angličtině ze západu. Jožinovská vlna v Polsku spojuje retro, bláznivost interpretů i textu, sympatickou šišlavou blízkost češtiny a mladou internetovou subkulturu, která kašle na oficiální kanály šoubyznysu a šíří si svoje věci po svém.

Do několika sopotských klubů jsme se nakonec samozřejmě dostali a bylo to v nich stejně k ničemu jako ve většině ostatních diskoték kdekoliv jinde. Ani Jožina z bažin nezahráli.

Echo výstavy na mostě

2008-04-10T12:49:00.006+02:00

Přes různá vzrušení posledních měsíců se nad Třebíčí vznáší opar z rezignované letargie, který nic jen tak nerozfouká a iniciativy typu Třebičáci, jak kdyby inspirované Petrem Cibulkou neblahé paměti, jsou bohužel hodně mimo. Naštěstí se kultuře ve městě daří letargická oblaka trochu rozhánět. Silným větrem, byť krátce trvajícím, byla i nepovolená výstava fotografií na Podklášterském mostě. Výtvarní partyzáni nedávno publikovali na YouTube záběry z přípravy celé té partyzánštiny, tak se můžeme podívat nejen, jak fotografie vznikaly, ale i jak byly pod ochranou tmy připevňovány na zábradlí mostu a vůbec...

1. část

2. část

3. část

O Andělích pana Žorže

2008-04-08T13:06:00.006+02:00

Smutná povídka Karla Pecky Poslední štístko pana Žorže je o totalitně bezstarostném bohémském architektovi, který každé ráno na pár sekund pustí rádio, aby hned podle prvních tónů poznal, že v zemi není nic nového, že zřízení trvá, a rádio opět až do příštího rána vypnul. Proč o něm píšu?

Na čtvrteční předávání hudebních cen Anděl za rok 2007 jsem se chtěl chvíli dívat. Člověk stejně všechny interprety zná, a jelikož se během roku snažím oné andělské scéně trochu vyhýbat, byl jsem zvědavý, co se v ní během loňska změnilo. Nejprve jsem sledoval to efektní pozadí a přemýšlel: jak a kam je promítají? Pak jsem sledoval Wanastovi vjecy (nikdy nevím, jestli napíšu všechny chyby správně špatně), jak výskají do dávno zapomenutého hitu, ale hlavně, jak moc se Kodym vůbec smí pohnout, aby mu nesletěl ten jeho přerostlý karibskopirátský širák. Na pana Žorže z Peckovy povídky jsem si vzpomněl, když vzápětí vystoupila andělská stálice Bílá se starým hitem Amy Winehouse nebo koho, ještě k tomu přeloženým do češtiny. Nečekal jsem na nic a po vzoru pana Žorže přístroj vypnul.

Až po pár dnech jsem se dozvěděl, že jsem propásl jedno nepřijetí ceny. Vzpomněl jsem si na Krajčovu pásku přes ústa (copak na to asi jako moderátor říkal). A byl jsem zvědavý, jestli Sunshine, resp. Buriánek vůbec budou mít zapotřebí se k tomu dál vyjádřovat. A nakonec ano. Samozřejmě musel Buriánek v úvodu zdůraznit, že vlastně nic říkat nechtěl. I tak však v rozhovoru pro aktuálně.cz plní funkci Žoržova rádia. Ale musí se poměřovat i s Krajčovou páskou, to je jasné, neboť Krajčo učinil z pochopitelného postoje hlasité gesto. Krajčo vždycky, když v médiích něco vykládá, působí jako takový mladý starý. Jako když nás všeobjímá třeba Jan Přeučil (aha, zase ty přerostlé klobouky). Avšak Buriánkovi akceptuji i výrazy jako fanoušek korporačních kejklí a zákulisního eskamotérství. Pan Žorž by možná řekl: u Andělů ani u Buriánků zatím nic nového.

O evropském laku

2008-04-01T15:17:00.010+02:00

Hádejme, co mají společného pozdrav rozšířený mezi mládeží, tvar šipky na silnici, název vinařství na Znojemsku a nový lak policejního auta? Že to nedává moc smysl? Tak si nechme napovědět, je to hloupost nebo naivita? Ano, obojí je správně. Společným jmenovatelem těchto čtyř jevů jsou projevy počesku doháněného evropanství, ať už si to uvědomujeme (naivita) nebo ne (hloupost).

Kdo patří ke generacím, které nabraly nebo začaly nabírat rozum před Listopadem, už asi nikdy nepřestane každou drobnost srovnávat s původní západní Evropou. Ale kdo byl kdy dále než v sousedních zemích, ten se aspoň části svého východního mindráku zbavil. Zjistil, že Česká republika je normální evropskou zemí, jejíž některá specifika jsou však daná komunistickou minulostí. Ale co naplat, nejbližší (a nejvyleštěnější) evropanství pro nás stejně znamená Německo a Rakousko. A tak se česká mládež začala před pár lety zdravit německým pozdravem. A silničáři přemalovali šipky na silnici podle německo-rakouských tvarů. Že prý ty staré byly ošklivé. Ale kdo sleduje Tour de France, ví, že francouzské šipky nejsou o nic hezčí. Navíc se většinou nové šipky nastříkaly počesku rovnou na ty staré, tak si jejich elegantní kontury vychutnáme, až je nastříkají znovu na nový povrch. Pro tradiční rakouská venkovská vinařství se vžil název „heuriger“, což je přídavné jméno v mužském rodě znamenající „letošní“ - pro informaci, že nabízejí (nejen) letošní víno. A tak si nová soukromá vinařství na Moravě, aby přilákala bohaté rakouské venkovany, dávají do názvů nové cizí slovo, které většinou ani neumí správně napsat.

No a po šipkách a vývěsních štítech si i policisté přemalují auta. To se ví, není to tak dlouho, co na kombinaci se stříbrnou přešly policie v Německu (původně bílo-zelená kombinace) i v Rakousku (dříve bílo-červená). Mám podezření, že nový policejní lak jen slepě kopíruje módní trendy u sousedů (a skoro bych se vsadil, že za nějaký čas s podobným nápadem vyrukují i Slováci) a vysvětlení o evropské tradici v modrých policejních autech, o návratu k modré na volhách esenbé (co to je probůh za tradici!?) nebo o lepší pozdější prodejnosti stříbrných aut místo bílých (ano i to už zaznělo) jsou podle mě blbosti. Budeme zase o něco evropštější. Navrch huj, vespod počesku. Čus.

O velikonočním koštu

2008-03-25T19:49:00.006+01:00

Velikonoce jsou svátky daleko obtížněji obchodovatelné a konzumovatelné než Vánoce. Křesťanský význam spojený s obětováním se Krista už málokomu něco říká a lidové zvyky oslavující příchod jara a plodnosti se vytrácejí. Co zbývá? Tradiční příležitost ožrat se už během dopoledne?

Vinařské košty, které se v čase kolem Velikonoc konávají, dávají jednu příležitost navíc. Jsou samozřejmě událostí sezónní, ale jejich význam musíme vnímat i v kontextu oslav příchodu jara, tepla a slunce. A pochopitelně - jen málo degustátorů důsledně vyplivuje a vylévá právě ochutnaná vína, většině ostatních to prostě přijde líto nespolknout doušky těch skvělých vín a tak se také stane, že leckdo se z těžké koštovací práce unaví ještě před obědem. Ale je to únava přeci jen jiná, než jakou člověk vídá na Velikonoční pondělí.

Nejinak tomu bylo i o Velikonoční neděli v kulturním domě v Šatově u Znojma. Největší bitvu svedli návštěvníci mezi sebou už o deváté ráno o nejvýše oceněné vzorky, vítěze a šampiony výstavy. Další souboje už musel vyhrát každý sám nad sebou. A tak jste mohli vidět vítěze, kteří ochutnali spoustu vín a s katalogem plným poznámek spokojeně odcházeli domů, nebo poražené s červenými nosy, jak se nemohou trefit do dveří cestou na toaletu. ;-)

Největšími vítězi se ale stali organizátoři 25. výstavy vín moravských podoblastí s mezinárodní účastí 2008, jak zní celý název akce. Ke koštu zařídili třeba zabijačkové hody plné dobrot za doslova pár korun. A teď ke zlaté medaili: známá vloni na 24. výstavě ztratila fotoaparát. Letos jí ho u vchodu vrátili s omluvou, že se podívali na fotky, to aby zjistili, komu patřil. Představte si to...

Kyselak

2008-03-18T13:22:00.011+01:00

Není to dlouho, co si Češi málem zvolili za největší postavu svých dějin fiktivní postavu. Zábavná událost, jakých skvěle vymyšlený koncept národního génia za léta přinesl spoustu. Všem se nám ten cimrmanovský humor tak nějak líbí, je náš a skvěle mu rozumíme. Co však cimrmanovský mýtus vypovídá o nás samých není úplně jasné do chvíle, kdy ho zkusíte vysvětlit cizinci, třeba Němci nebo Angličanovi. Co je tak světoborného na smyšlené smolařské a přesto geniální postavě s německým jménem, která měla žít za starého Rakouska? Zkuste to a budete koukat, jak proniknete do vlastní národní povahy, když ji najednou máte formulovat. A nejspíš se setkáte jen s pobavenými úsměvy.

Rakušané však, ti jsou naši, ti českému cimrmanovství rozumějí. Mají i svého podobného hrdinu. Na rozdíl od Cimrmana skutečně existoval a má pro změnu české jméno. Jmenoval se Joseph Kyselak, čti [kýzelak], a byl by krásnou cimrmanovskou postavou. A dnes ho zná každý opravdový sprejer.

Joseph Kyselak se narodil ve Vídni na sklonku roku 1799. Vychodil gymnázium a zapsal se na filozofii. Brzy s ní zase přestal a postupně vystřídal několik praktikantských a úřednických míst. Až v roce 1825 podniká svou první pěší cestu. V následujících letech během dovolených chodí po krajinách monarchie a o svých zážitcích sepisuje cestopisnou knížku. Umírá bez ženy a dětí na choleru v roce 1831. Kromě těchto pár základních a v archivech dohledatelných biografických údajů se toho o něm mnoho neví.

A co s tím mají společného sprejeři a grafiťáci? Kyselak měl zvláštní zálibu, totiž že jako jeden z prvních v moderní době se během svých cest všude možně zvěčňoval svým podpisem, který vždy vyvedl černou barvou a krásným písmem. Seznam zachovalých podpisů mimo jiné zahrnuje i podpisy z let 1828 v Teplicích a 1829 v Brně. Důvod či příčina této mánie nejsou známy, ale je jasné, že na svou dobu to byl koníček velmi zvlaštní. Tímto, ale také dobou, ve které žil, a svým jménem (naši v kyseláku nakládali zelí), absurditou konání i zarputilou sebestředností získává Joseph Kyselak rozhodně naše sympatie a jsme hrdi na jeho české jméno :-). Legenda říká, že si Kyselak vysloužil i audienci u císaře Františka I., který si nechtěl nechat počmárat celé mocnářství Kyselakovým příjmením. Kyselak prý ovšem mezi svými četnými omluvami a sliby obratně využil nepozornosti císaře i služebnictva a po svém odchodu přichystal císaři Josefu II. překvapení v podobě podpisu na stěně paláce...

Dnes má Joseph Kyselak v Rakousku komunitu fandů, kteří vyhledávají, dokumentují a udržují Kyselakovy podpisy, již se na území starého mocnářství dochovaly. Stal se legendou, kterou se inspirují třeba i spisovatelé: za české Bogdan Trojak v povídce Kyselak, za rakouské Elisabeth Reichart v románě Dům umírajících mužů. Cimrmanům už byl Kyselak vyfouknut, ale fascinace jeho vpravdě cimrmanovským odkazem zůstává. Cimrman je výmysl, ale Kyselak, to byl borec! A kdo ví, třeba si jednou někde na výletě povšimneme zašlého charakteristického nápisu...

O zpravodajské flintě

2008-03-03T16:16:00.013+01:00

Vedení třebíčské radnice má pocit, že je za každou drobnost kde kým neprávem napadáno a snaží se odvrátit veřejnou pozornost hlasitým upozorňováním na nedostatky útočníků. Normální poziční boj, nic proti. Rozsoudit jednotlivé „causy“ si netroufám, ale prohlašuji, že radniční bojovníci si počínají s takovou vehementní hloupostí, že si samozřejmě ještě víc ubližují. Jako svou hlásnou troubu používají i internetový Třebíčský zpravodaj. Zdá se ale, že netuší, že jejich mediální flinta má zahnutou hlaveň. A tak ji redaktor Mgr. Milan Krčmář neustále láduje radničními pravdami a odhaleními protivníků, veškeré střelivo však bez potuchy šplíchá zpátky na sebe a do zákopů svých velitelů.
Pohleďme, jaké ankety s jakými výsledky se také mohou stát municí do radniční flinty. Jestli chtěl opoziční zastupitel Heřman Třebíčský zpravodaj zrušit, nechť si uvědomí, že jeho provozováním si vedení radnice škodí ještě víc, než bez něj. Vždyť každému trochu chytrému čtenáři musí být ládovače Krčmáře někdy opravdu líto.

Člověk a prezident

2008-03-02T15:29:00.004+01:00

Hlavní postavou filmu Občan Havel je Václav Havel, to je jasné. V kině sledujeme sestřih filmových materiálů, které v hradním zákulisí v Havlově blízkosti během takřka patnácti let nasbíral Pavel Koutecký. Název filmu má naznačovat civilní pohled na postavu, jež se sama už stala symbolem jedné éry a jejíž jméno funguje jako značka této éry. Chce ukázat, že Václav Havel nebyl jen politik a prezident, ale trochu nás mate.

Normálním občanem je Václav Havel za celý film jen jednou a sice 4. 1. 1997 na žižkovské radnici, kde se žení s herečkou Veškrnovou. Spíš než s občanem nás Koutecký i Havel sám (protože právě on se po celou dobu svého prezidentování dobrovolně neustále vystavoval objektivu kamery) seznamují s Havlem člověkem, prominentní osobou, která má ale stejně jako každý z nás normální lidské vlastnosti. Nejvíce zaujmou Havlova schopnost sebereflexe, nadhled, ješitnost i ona typická nervozita a ňoumovitost. Je dobře, že se filmaři Pavel Koutecký a Miroslav Janek nesnaží volbou záběrů i jinak události komentovat.

Václav Havel nikdy nebyl obyčejným občanem, nýbrž vždy něčím mezi elitářem a prominentem (míněno v dobrém), což i on sám otevřeně konstatuje, když se vyrovnává s napadáním kvůli prodeji paláce Lucerna Chemapolu. Narodil se do prominentní rodiny. Díky nadání, vzdělání a schopnostem působil v okruhu intelektuální a umělecké elity padesátých a šedesátých let a v posledních dvou desetiletích komunistického režimu se stal prominentním disidentem. Nějakým způsobem měl vždy vliv na všechny ostatní, kteří ním buď spolupracovali či sympatizovali nebo se vůči jeho okruhu vymezovali. Změna režimu z Havla učinila symbol návratu demokracie a kontinuity s první republikou. Právě díky tomu, že Havel byl odjakživa zvyklý na pozornost ostatních, na zahraniční média i kontakt s jinými předními intelektuály, můžeme sledovat, že přes veškerou proměnu za oněch více než deset let Havel nikdy doopravdy nezpychne a nezpanští, tak jak to sledujeme dennodenně u mnoha jiných, z lidu povstalých mocipánů.

Jistě, svého mimořádného postavení si je Havel vědom a přijal je už i za své: „Jsem prezidentem pravdy, ne lži.“ říká zcela vážně v debatě v okruhu poradců, před druhým zvolením prezidentem zase konstatuje, že svou práci chápe jako službu zemi…, přesto je stále schopen velmi přesné a vtipné reflexe sebe sama. Toto uvažování a pochybování nad sebou je spolu s vnější proměnou Havla i jeho okolí, které zastupuje i proměnu celé země, tím nejzajímavějším z celého filmu. Dokument začíná u Havla, prezidenta ve svetru a v mraku kouře a končí u Havla, světové intelektuální celebrity. I této proměny si je Havel ve svém uvažování „nahlas“ dobře vědom.

Jako civilní prezident je spojen hlavně se svou první ženou Olgou Havlovou. Pak přichází část filmu věnovaná vnitřní politice, sestavování vlády, která je zajímavá spíše pro současnost, protože si většinu aktérů ještě pamatujeme, ale pro budoucnost bude tato pasáž nejspíš nudná (kdo si za dalších dvacet třicet let vzpomene na Jana Kalvodu, Josefa Luxe nebo nějak více i na Miloše Zemana?).

Teprve s Dagmar Veškrnovou přichází Havel světoobčan. Tu s Rolling Stones, tu s Clintonem, Bushem, Chirakem… Z limuzíny vystupuje Havel ve světlém saku, vyskakují psi, přichází vysoká blondýna Veškrnová v širokém elegantním klobouku. Vedle Clintona vypadá Havel jako malý popleta, ale detail z letadla, kde si Havel prochází projev v angličtině, prozrazuje, jak se věci ve skutečnosti mají, to když Havel zmiňuje, že počmárané projevy plné poznámek k výslovnosti daroval s věnováním Georgi Bushovi.

Václav Havel přes veškerý svůj humor, své sympatie i osobnostní kvality vystupuje ve filmu jako panovník obklopený vousatými poradci a dvorním umělcem (Šípek). Jediným skutečným soupeřem, vůči němuž se Havel musí neustále vyhrazovat je Václav Klaus. Jistě, Klaus je arogantní ješita, ale dělá stranickou, ministerskou, premiérskou i osobní politiku, kterou Havel nikdy dělat nemusel. Klaus se nelísá a nemaže Havlovi med kolem pusy jako Zeman ani neprokazuje dostatečný respekt Havlovu majestátu jako všichni ostatní. Celé je to o to pikantnější, že film vstoupil do kin zrovna v době, kdy Klaus obhajoval své prezidentství a spousta vět, které ve filmu zazněly, dostaly momentálně nečekaný a leckdy vtipný kontext, který ale časem pomine.

Film Občan Havel ukazuje jeden úhel pohledu na nedávnou českou lokální politiku a poodhaluje mimořádnou osobnost Václava Havla, jeho vyzrálost a morální kvality ze zákulisního lidského pohledu. Je určený – tady a teď – současnému českému publiku. Ukazuje málo Havla jako státníka, nevěnuje se vaření zákulisní polévky zahraniční politiky, dělení státu, vstupu do EU apod. Doufejme, že natočeného materiálu zbývá ještě tolik, že se můžeme dalších filmů dokumentujících Havla a zákulisí jeho politiky z větším odstupem a nadhledem ještě dočkat.

****
čtyři z pěti ;)

Výstava skončila

2008-02-20T16:09:00.004+01:00

Výstava fotografií na třebíčském Podklášterském mostě skončila stejně rychle, jako se objevila. Všimli jste si? Zase – anonymové a šimlové jsou v těchto věcech vždy neuvěřitelně pohotoví. Ale i přesto, že autorka některé věci při přípravě výstavy naivně podcenila, může začít přijímat gratulace. Rozčeřila vody třebíčského poklidu parádní akcí slušné estetické úrovně, revoltovala proti šimlům, pobouřila mravnost a upoutala mnoho pozornosti. Vše, jak se sluší a patří.

Zbývá jen doufat, že se celý přestupek bude řešit v mezích zdravého rozumu. Zaplať pánbůh, zatím se do celé akce nemíchali třebíčští lokálpolitici. Pokud by se měl zdravý rozum Třebíči (a fotografce Hasíkové) opět vyhnout, žádné strachy, na pokutu se složíme! Pokud by si však cestu našel, nestálo by za to se též složit, most si na týden pronajmout a obrazy na něj vrátit? Nikoliv kvůli prodlužování dobrodružství, ale prostě jen tak, protože tam ty fotky byly pěkné a zdaleka ne všichni si je stihli prohlédnout..? Kdepak. Beru zpět. Takhle se chová šosák, ne aktivistický umělec.

Fotografie na mostě

2008-02-19T19:01:00.008+01:00

Street art je pouliční počin, který je přímo vázán na veřejný prostor a za cíl si klade komunikaci s ulicí, jejím ruchem a kolemjdoucími, kteří jsou mu vystaveni, aniž by ho vyhledali. Street art by měl chodce překvapit, pobavit a svým sdělením přimět k malému zamyšlení nebo i k reakci. Dobrý street art je chytrý, pomíjivý a veřejný prostor obohacuje a zpestřuje.

I když se jako street art označují častěji menší díla, jsou takovým činem i velkoformátové fotomontáže, které fotografka Michaela Hasíková (skryta tmou očím kamer a strážníků) umístila na zábradlí Podklášterského mostu v Třebíči. Obrazy zachycují z jedné strany mužský a z druhé ženský pár. Postavy jsou pojaty jako torza, anonymní těla, která se postupně svlékají a uprostřed mostu v intimním kontaktu setkávájí. Dvojice představují homosexuální a lesbický pár, z nichž ten mužský je, co se týče barvy pleti, smíšený. Fotografie jsou opatrně provokativní, neurazí, přesto překvapí svou otevřeností. Kromě těchto obsahů skrývají postavy i komunikaci domácího prostředí s velkým světem. Zatímco tmavovlasé dívky jsou, jak novinám prozradila fotografka, zdejší, černý a bílý muž stáli autorce modelem v Londýně.

Z ohlasů v tisku (MFD, Deník) je znát, že redakce by asi rády, aby fotografie pobuřovaly o něco více, ale zdá se, že starším jsou spíše lhostejné, zatímco mladší je jednoznačně vítají. I Tuatam je velmi vítá a doufá, že fotografie na Podkláštěrském mostě vydrží déle než tři dny, jak očekává autorka pouliční výstavy. A také jí přeje, aby obrazy nestrhli vandalové či šiml, kterého by napadlo, že byly instalovány ilegálně, ohrožují dopravu, kazí mládež a kdovíco ještě...
*****
pět z pěti ;)

O slavném vítězství nad Valony

2008-02-14T17:30:00.012+01:00

V Ostravě už je tma a mlha. Sedíme ve dvacáté řadě, několik metrů pod střechou vítkovické arény, a sledujeme druhý Davis Cupový zápas proti Belgii. Několik gamů nám trvalo, než jsme nafoukli podlouhlé plácací balónky, které se na podobných akcích rozdávají, aby diváci nemuseli tleskat. Dalších pár her jsme se bavili tím, jak ty věci (nemám páru, jak se jim česky říká) plácají, jak mění tón, když se přimáčknou a že nejlepší je s nimi o sebe podélně co největší silou švihnout. Pán vlevo pode mnou neříkal nic, ale ostentativně si zacpává pravé ucho. Tak jo.

Návyk z hokejových zápasů: "Jdu pro pivo chceš taky?" Pravda, po té cestě do Ostravy (+ tři hodiny procházek po zablokované dálnici) si je zasloužíme. Vlastně jsme do slezské metropole dorazili s tím, že dnes už jen Stodolní až do rána a zítra nudná čtyřhra. To, že jsme stihli Štěpánka, byl malý zázrak. Z chodeb se do haly pouštělo jen po lichých gamech, kdy si hráči krátce sedají, a nejdelší shodu tenisté samozřejmě sehráli, když jsem čekal u dveří s těmi pivy.

Seděli jsme ve dvacáté řadě, usrkávali ostravar a já koukal, jak jsou lavice za základní čárou prázdné, když fanoušci tenisu volí prezidenta. Přemýšlel jsem o Štěpánkových návrhářských vlohách. Pořád tak nějak nevím, co si o jeho tradičním úboru myslet. Že se tenista obleče do národní vlajky, to by mě nepřekvapilo - aniž bych se chtěl někoho dotknout- třeba u slovenských reprezentantů nebo u toho času č. 3 v ATP Srba Djokoviče. Ale máme to my ještě zapotřebí? Aspoň byl Štěpánek z dvacáté řady dobře poznat. "Co myslíš, může vůbec tenisová federace uznat prapor za oblečení na mezinárodní zápas?" obrátil jsem se na přítelkyni, která zrovna plácala nafukovacími plácadly. "Vždyť je jak chytrá horákyně, nahej není, a zabalenej v praporu... tak voblečenej taky ne..." Pochopil jsem, že uvažuji zbytečně, protože se na mě podívala a řekla: "Tady je to na nic, to sme mohli rovnou zůstat na pokoji u televize. Jdeme dolů." A mně došlo, jak je ten tenis vlastně daleko a jak mi uniká.

Nikoho jsme se neptali a sedli si ke kurtu hned za příbuzné a přátele belgického týmu (u českých nebylo místo). Měl jsem červené triko, tak jsme k nim jakoby patřili. V tu ránu jsme se stali součástí zápasu. Hráčům bylo vidět do obličeje, slyšeli jsme každé slovo jejich nadávek, každý špatný úder, prožívali každý míč. Na chvíli jsem si ještě vzpomněl na Štěpánkův úbor, když belgičtí fanoušci sem tam po vyhraném míči provolávali: "À la France!" Tu bylo jasné, proč by se valonský hráč do belgické vlajky asi neoblékl. Se zatajeným dechem jsme sledovali utkání až do vítězného konce.

V sobotu byla v Ostravě mlha. Česká reprezentace chtěla mít vítězství v kapse co nejdřív a tak na čtyřhru nasadila znovu své dva nejlepší hráče. Brali jsme to jako satisfakci za promeškaného Berdycha v pátek. Bez váhání jsme se posadili na svá místa k Belgičanům. Zápas nakonec trval téměř čtyři a půl hodiny a čeští reprezentanti slavně zvítězili tři ku dvěma na sety v nečekaně vyrovnaném zápase. Ve Stodolní o tom večer neměl nikdo ani páru.

V neděli jsme potřebovali hodně čerstvého vzduchu. V Ostravě byla celý víkend inverze a tak jsme si vyšlápli (skoro až) na Lysou horu, opalovali si tváře, představovali si [fridek], jak se jak med rozpouští v té míse mléka pod námi a vzpomínali na včerejší slavné vítězství nad Valony...

Pomáhat a chránit? Něco chybí

2008-02-12T16:33:00.000+01:00

Říká se, že kdo je dobrý a kašle na společenské uznání či velké bohatství, dělá ve vědě. Kdo je dobrý a stojí o peníze i společenské postavení, dělá byznys. A kdo chce být důležitý a třeba i bohatý, ale až tak na to nemá, realizuje se v politice. Anebo v policii - trojkaři, kteří nejsou moc schopní, ale o to víc ctižádostiví, realizují svoje ambice u policie (dříve i u vojáků). Je to jen taková neuctivá glosa z minulých časů? Nemůžu si pomoct, ale právě takový dojem z policie ve mně stále zůstává. Schválně píšu dojem, i když jsem se už setkal s různými policisty: od prima chlapů až po evidentní blbce.

Vzpomněl jsem si na to tuhle, když mi kamarád v hospodě věnoval kartičku s nabídkou práce u policie. "Dali nám to v práci, ať to všude rozdáváme, tak tady máte... na... na... Chceš taky? Na..." říkal, usmíval se a rozdával kartičky jak žetony v kasinu kolem celého stolu. Policii lidé po hromadných odchodech citelně chybí, s tím se každý z nás setkává takřka dennodenně. Podle toho, co onen kamarád vypráví o svém oddělení, v dřívějších vlnách odešlo hodně esenbáků, estébáků a jiných starých struktur, ale povážlivé množství jich u policie stále zůstávalo. A ti si teď spočítali, že přišel i jejich čas. Odpovídá tomu i graf zveřejněný tiskovým odborem MV. Druhou velkou skupinou, která opustila polici, jsou mladší policisté (i to naznačuje graf), podle kamaráda ti schopní, o které by se policie v budoucnu měla opírat. Ti si údajně zhodnotili, jak policie vnitřně funguje ve své organizovanosti a jestli s tím lze vůbec někdy něco udělat, spočítali si, kolik ještě mají trpělivosti a vůbec, jaké se jim rýsují perspektivy, a došli k závěru, že je nejvyšší čas se službou skončit. I kamarád už si to spočítal.

Zůstávají u policie tedy už jen takoví, o kterých se píše v úvodu? Možná. Když si čtu nové nálepky na zelených pruzích policejních aut, napadá mě - co mi jen v tom hesle chybí? Chápu, slogan "Pomáhat a chránit" koresponduje s dalšími sděleními v rámci nezbytné náborové kampaně. V té se oslovují adepti, kteří vždycky chtěli pomáhat a chránit. A ministr vnitra při prezentaci kampaně řekl: "Reforma policie má zásadní cíl - moderní policii, která bude otevřená a vstřícná a lidé ji budou vnímat jako tu, která pomáhá a chrání." Aha - ten minulý a ten budoucí čas leccos napovídají. Policie tím sděluje: v současné době moc nepomáháme ani nechráníme. Náborový slogan lze vnímat jako součást infinitivní vazby, které chybí pomocné nebo způsobové sloveso: chtěli jsme... chtěli bychom... měli bychom... nesmíme... budeme... nebo snad - sami potřebujeme pomáhat a chránit. Při míjení policejní felicie doplňme si každý sám. A držme policii palce, ať sežene, koho tolik potřebuje.

O prezidentovi

2008-02-07T10:39:00.000+01:00

Internetový blog je jednoduché a efektní médium. A je taky nezodpovědné? Samozřejmě. Blogger si může vytrubovat, co chce, a nikomu za to není zodpovědný. Mohou si to dovolit i nejčtenější a nejvlivnější bloggeři na světě. Mohou troubit a nepotřebují k tomu nezávislé zdroje, analýzy nebo argumenty.

A tak i Tuatam jako jeden z vůbec nejnevlivnějších teď trochu zatroubí. Tuatam je spokojený a klidný, když se rozhlédne po (střední) Evropě a pak se podívá, kdo se chce stát českým prezidentem. Mezi kandidáty není žádný nacionalista, populista, komouš, průmyslový nebo mediální magnát ani jednoduchý blb. Tuatam má proti jednomu kandidátovi tisíc výhrad a proti druhému žádnou. Proti druhému nemá, kde by je vzal. Druhý kandidát jak deus ex machina z velkého světa přichází efektní, pohotový, houževnatý a ohebný, nejasný a rozmazaný. Ale klobouk dolů před ním. Přesto Tuatam po dlouhé úvaze volí za hlavu státu kandidáta tisíce výhrad. Tajně, psst.

O Popeleční středě

2008-02-06T13:04:00.000+01:00

Dnes je den přijetí popelce. Měli bychom se kát, vyznat ze svých hříchů a doufat, že nám bude odpuštěno. Uf, to bude práce až nad hlavu... Na Popeleční středu si sypeme na hlavu popel a začíná půst, je čas se uskromnit a vzdát se požitků. Uf, to bude práce...

Co to může v praxi nepraktikujícího znamenat? Zdrženlivost a činění dobra? Darovat almužnu? Dát punkáčům na pěší zóně bůra na cigáro? Nejíst? Jíst málo? Vzdát se masa z velkochovu a zůstat o rajčatech bez chuti z Maroka? Odepřít si večer pět piv a poslat dvacku na charitu? Nepít tolik kávy? Znamená to nesnídat? Nenakupovat zbytečnosti? Vzdát se novin, Respektu, Reflexu, Hosta a Muzikusu? Banánků v čokoládě? Zdržet se konzumu? Odložit nákup jarního oblečení? Budu ten parfém do Velikonoc potřebovat? Nejet už na hory? Nejezdit autem k poštovní schránce? (ukradeno z Bohové musí být šílení) Jezdit víc mhd a pouštět potřebné sednout? Nespěchat? Nejet v pátek na Davis Cup? Usmířit se s nepřáteli? I s třebíčskou radnicí? Být milý k blízkým i cizím? Dát zápočty a zkoušky zadarmo? Modlit se a myslet pozitivně? Netroubit na silnici na kretény? Uf to bude...

Špatný duchovní by se mi vysmál. Dobrý by možná řekl - opravdu vážné zamyšlení je už krůčkem správným směrem. Přeji příjemný půst! Na Velikonoce to doženeme! Zase špatně, už cítím ten pohlavek. Uf... ;-)

O fanoušcích tenisu

2008-02-05T17:41:00.000+01:00

Předseda vlády neměl v neděli v ČT stání a ujel Václavu Moravci ze studia rovnou na brněnské výstaviště na Fed Cup. Netrvalo mu to ani 80 minut, fanouškovi... Pak se nám za to omlouval neomlouval a oháněl se nějakým vzorečkem nevzorečkem.

Alespoň nám tentokrát tolik nehrozil, jako v září při té české Davis Cupové záchraně spolu s ministrem vnitra. To při každém dobrém míči, a vůbec - furt lezly ze spodního okraje do obrazovky hlavy a pěstičky a hrozily a hrozily. Tu nám, tu Štěpánkovi alias hrajícímu praporu.

O rauchfašismu

2008-01-29T13:00:00.000+01:00

Lidové noviny věnují poměrně dost prostoru názoru Václava Klause k připravovanému protikuřáckému zákonu. Ještě bude legrace sledovat debatu k němu a vůbec uvedení takového zákona, který dřív nebo později bezpochyby v platnost vstoupí, do české praxe.

Od Nového roku platí podobný, a na spolkové poměry velmi nekompromisní, zákon v Bavorsku. O disciplíně, která jej už měsíc provází, pochopitelně vůbec nemá smysl v Tuatamu psát. Znamená to však i naprostou absenci námitek? Kdepak. V hospodě u piva padá spousta alternativních návrhů, od ponechání původního statu quo, přes nařízení o čistotě vzduchu, kterou by si pod hrozbou sankce hlídala každá restaurace sama, až po různá dělení, stavební úpravy a podobné hlouposti. Bavorští přátelé-kuřáci cestou od piva na mráz a zpět brblají a mluví o strašidle "rauchfašismu", které obchází Evropou a nezastaví se jen u kouření. Očekávají, a já s nimi, že další na řadě je alkohol (jako takový) a dokládají to některými současnými trendy. Začíná být například společensky nepřípustné, abyste si dali v restauraci k obědu sklenici piva. To pak vypadáte skoro jako pijan, který nevynechá jedinou příležitost se napít a alkoholizovat. A to mluvíme o Bavorsku, které, kdyby mohlo soutěžit samostatně, ve spotřebě piva porazí Česko na hlavu. Současně se díky tomu očekávají i zbytečné odklady ve společenské akceptaci konopných drog.

Na zákaz kouření v restauracích jasný názor vlastně nemám. Je mi to jedno. I když některé oblíbené hospody si, pravda, bez té mlhy pod stropem vůbec nedokážu představit. Když jsme ale byli v rockovém klubu, kde vystupovalo několik kapel, viděl jsem, jak se po produkci jedné z nich veškeré publikum jako jeden muž sebralo a odešlo kouřit před klub. Na to si teď pravidelně stěžují sousedé a mí skeptičtí bavorští přátelé v důsledku očekávají úřední uzavření klubu. Tady už něco nehraje. Zdá se, že část společenské kultury, která je i nám velmi blízká, se brzy ocitne v ohrožení.

Takže? Za prvé: z postoje Václava Klause k věci možná nelze příliš vyvozovat o jeho prezidentskokandidátských kvalitách. A za druhé: následující kapele trvalo dvě hlučné písně, než přilákala posluchače zpět do sálu.

O vykáceném lese

2008-01-27T22:04:00.000+01:00

Kamarád kácí les. A místní venkované na něj nadávají. Ten les tady byl přece odjakživa, jak to teď bude vypadat? Nojo, hlavně, že si přijde na peníze.

Během devatenáctého století se zemědělství natolik zefektivnilo, že uvolněná pracovní síla se mohla stěhovat z venkova do měst a začít se živit prodejem vlastní práce. A dědeček kamarádova dědečka se rozhodl, že na poli, které už není tak nutné obdělávat, založí les. Věděl, že to nebude dobrý les, že stromy budou slabé a nezdravé. Kamarád to ví od svého dědečka, který, když byl kamarád malý kluk, s ním po tom lese chodil a všechno mu vyprávěl. Tak, jak se to sám dozvěděl od svého dědečka. Vyprávěl, že les není dobrý, ale že jeho bodličí během let zakyselí půdu zvyklou živit po staletí jen obilí a trávu. A že až bude starý, bude třeba jej pokácet. Vyprávěl mu, že teprve druhý les vyrostlý na této půdě bude silný a statný a z jeho dřeva půjde i stavět domy. Ale to já už tu nebudu, vyprávěl kamarádovi dědeček, to měla být tvoje práce.

Kamarád svůj les restituoval. A přišel čas ho pokácet. Stromy jsou špatné, uvnitř kmene shnilé, dřevo se prodává levně a koupí se za ně kvalitní mladé stromky. V létě je kamarád bude se ženou, dcerkou a synkem sázet. A synek, až bude dědkem, řekne vnoučatům, že si jednou z toho dřeva budou moct postavit dobrý dům. Jsou i jiné cykly než letní dovolené a olympiády.

Józek z bahen

2008-01-18T12:39:00.000+01:00

Už se o tom, že Poláci objevili Jožina z bažin, hodně psalo (třeba v Lidovkách nebo Mladé frontě), ale stejně je to skvělé. Tu píseň všichni známe a to video, právě i s těmi titulky, je prostě bomba.

Poláci nás mají rádi. Však praotci Čech a Lech byli bratři, již se v dobrém rozešli. Čeština jim připadá stejně šišlavá jako nám polština, jsme pro ně trochu jako Němci, máme tu větší pořádek a řád než oni doma, ale pořád jsme jim blízcí. Máme se líp, máme dálnice a dobré silnice, dodržujeme předpisy a trochu nám to závidí. Na druhou stranu jim dělá dobře, že zatímco my jsme se Němcům poddali, oni jsou větší bojovníci. Každý Polák uzná, že Praha je krásná, pak ale dodá, nojo, vy jste se vzdali, tak vám zůstala celá.

Rozhodně o nás vědí víc než my o nich. My máme tendenci je přehlížet, povyšovat se nad ně, a zapírat si tak aspoň trochu vlastní zaprděnost a malost. Fakt je, že jezdit normálně autem se v Polsku nedá. Ale je to země plná parádních památek, krásných měst a vstřícných otevřených lidí, kteří nás rádi vidí. Jsou živější než my, snadno a rádi se baví a je fajn se k nim na chvíli přidat.

Mám Poláky rád. Spojuje nás víc, než jen ty americké základny. Józek sice vychýlil vahadlo zájmu zas jen jedním směrem, ale polské nadšení z něj podnítilo i trochu našeho zájmu o Poláky. Jen víc takových Jožinů, jak českých, tak polských!

Třebíč není "kinderfeindlich"!

2008-01-16T08:51:00.000+01:00

Události z regionů přinesly včera zprávu z Třebíče, kde úchyl obtěžoval chlapce jednou na ulici, jindy ve školní tělocvičně (sic!), a že policie vše vyšetřuje jako přestupek (sic!). Nechci vidět věci pořád jen černě (jako třeba - nic ve zlém – Suchého okříšský Voříšek ;), ale co se to v té Třebíči děje?

Němčina má šikovná slova kinderfreundlich nebo familienfreundlich. Znamenají vycházet vstříc, být vstřícný, zde k dětem, resp. k rodině. Hojně je nadužívají hotely a ubytovací zařízení vůbec, ale označují se tak nejen různé turistické atrakce, ale i restaurace, obce nebo města. Chtějí tím sdělit, že rodiny, rodiče s dětmi jsou velmi vítáni, že každý je ochoten a připraven se o ně postarat a nabídnout jim patřičné zázemí. Podobně fungují i složeniny s -feindlich, ty ale znamenají úplný opak - vyložené nepřátelství.

Je fakt, že Třebíč řídí představitelé nepřátelsky naladění k lidem (menschenfeindlich). Avšak i přes nešťastný mediální obraz města v poslední době - a teď všichni nahlas - Třebíč není kinderfeindlich! I přes pokus o jejich prodej na polním letišti, ouha, jejich záměnu v nemocnici, ouha, nebo obtěžování v tělocvičně. Třikrát ouha.

O Radiožurnálu

2008-01-11T12:32:00.000+01:00

Poslouchat Radiožurnál? He? Nejsem páprda, který si před sto lety naladil Hvězdu a pak už nic, ani žádný z těch několika stále stejných telefonistů, co se vždy po nějakém pořadu na Radiožurnálu rozčilují, přesto ho občas poslouchám. Vždy v úterý a ve čtvrtek jsem cestou autem ladil na Hoffmanovy ranní poznámky. Když to šlo, sledoval jsem Motožurnál, docela jsem, vedle Česka, poslouchal Radiožurnál i přes den kvůli zpravodajství a někdy v autě mám rád Veselovského a „velké“ zprávy v šest. Co mě žralo, byla nemožná hudba, ale kdysi v Reflexu avízovaný postupný posun k novější neutrální muzice byl trochu znát.

Nová podoba Radiožurnálu se mi ale taky moc nezdá, byť podepisovat petici se kvůli tomu nechystám. Hoffman už nepoznámkuje a celé je to takové všechno a nic. Místo redaktorů z bývalé redakce BBC rozjuchaní Bílek a Výborná a hurá ohlašování písní jako je ta jediná pořád stejná odrhovačka od Enyi, Susanne Vega, zdá se, má taky jen jednu... a ten Neckář se svou kytárou, no prosím vás...

Co si budeme povídat, Radiožurnál znovicírovat potřeboval, to bezpochyby. A Tachecí taky svoje změny pěkně a vytrvale vysvětluje a obhajuje. Avšak víc než „zimpulzovat“ nebo „zfrekventovat“ zasloužil Radiožurnál zpřehlednit a hlavně - vyměnit playlisty. Ale možná, že ne, že vedle ostatních profilových stanic ČRo z něj má být taková nenapadnutelná holka pro všechno... Stejně jsem si Tachecí vždycky pletl s Bobošíkovou.

O Masných krámech

2008-01-06T00:08:00.001+01:00

Počátkem prosince byla po dlouhé době s velkým rámusem znovu otevřena nejznámější českobudějovická hospoda. Nedokážu přesně odhadnout, jak je to ve skutečnosti s jejím věhlasem, kdo však kdy byl v Budějovicích na vojně, řekne, že do Krámů na pivo chodil, a v průvodcích Lonely Planet jsou zmíněny též.

Ale tak tradiční hospodou Masné krámy zase nejsou. A schválně o nich píšu jako o hospodě, protože lepší restaurací nikdy nebyly a ani dnes nejsou. Ona známá a několikrát přestavovaná, původně však gotická stavba z doby Karla IV. byla po druhé světové válce v tak katastrofálním stavu, že se uvažovalo o jejím zbourání. Nakonec po další přestavbě v roce 1953 ze slepence obchůdků udělali hospodu. Za svou slávu vděčí pivu.

Nicméně v letech před povodněmi v létě 2002 byly Krámy nechutným pajzlem a nezasloužily si fungovat. Byla to zaplivaná pivnice s nerudnými číšníky, špinavými sklenicemi, podmíráky a – hajzlbábou, která měla před záchody vyskládané natrhané papíry a za každou návštěvu, host nehost, vybírala drobné. Při svém posledním popíjení jsem utratil za toaletu snad stejně jako za piva.

Masné krámy byly rekonstruovány dobře a všechno vybavení (dubové dřevo, kůže, kov) se podřídilo geniu loci a hospodské tradici. Dostatečně moderní a designové, přesto decentní, důstojné a vůbec - jako dřív.

Nejdřív k pivu. Ať si říká kdo chce, co chce, mně budvar chutná a zatím na dvou místech jsem pil bezkonkurenčně nejlahodnější: ve vídeňském Prátru u Kolaříků ve Schweizerhausu a v Masných krámech. Zlatavá barva, hustá pěna, správný poměr pivní hořkosti a budvarské sladkosti, vůně po kvasinkách. Avšak jeden nešvar Krámům zůstal – pivo dostanete s dobře centimetrovou podmírou.

Nabídka v jídelním lístku nezapře spíš hospodského než nóbl restauračního ducha, neboť vesměs všechny pokrmy jsou pěkně od masa. Proto jsem se při své první návštěvě po letech rozhodl pro dršťkovou polévku a svíčkovou na smetaně „Klasika“, zatímco moje spolustolovnice si vybrala čočkovou a kuřecí steak „Mediterán“ (sušená rajčata, olivy, Grana Padano). Držťkovka byla silná s výraznou chutí a pořádnými kusy masa. Čočková polévka hustá a poctivá. A svíčková byla opravdu „klasika“, ale v tom nejlepším smyslu. Hutná, ale lehká, přitom zeleninově plná a nasládlá jak má být. Knedlík normální, žádná domácí práce, maso libové. „Mediterán“ byl dobře kořeněný, chuť kvalitních ingrediencí vyrovnaná a maso se rozpadalo na jazyku. Grilovaná zelenina chutnala dobře, ale ničím zvláštním neoslovila, prostě hlavně cibule, trocha papriky, chyběla třeba cuketa.

I číšníci v Masných krámech jsou hospodsky lidoví a laxně vstřícní, nevnucovali se pořád s natrénovanými úsměvy a věčným ptaním se na další přání. Pivo vrácené k dotočení přinesli prostě se slovem: „Prosím“. Nad hlavami nám přitom běžel na značkových elcédéčkách tenis bez zvuku, protože v lokále vyhrávalo rádio.

Masné krámy jsou prostě takovou solidní hospodou s vynikajícím pivem a slušnou kuchyní a nejen pro rakouské a německé důchodce nebo holandské turisty zde funguje i obchůdek se suvenýry. To aby bylo jasno, že se nenacházíte jen tak v obyčejné restauraci. Ostatně ten masnokrámský půllitr je hezký, ale zatím si ho nekoupím, půllitry se přece dostávají nebo kradou.
****
Shodli jsme se na pomyslných čtyřech hvězdičkách z pěti.

O Ježíškovi

2007-12-23T23:11:00.000+01:00

Poslední týden před svátky byl na naší fakultě současně i posledním týdnem výukovým, po vánocích a Novém roce už následují „jen“ zápočty a zkoušky. A všichni očekávali spíše takové adventní tempo a vůbec větší pohodu. Využil jsem toho v několika seminářích k uskutečnění malého průzkumu:

Dobrých šedesát procent (z asi sedmdesáti lidí) v dětství toužilo po tom zahlédnout Ježíška, jak přináší k vánočnímu stromku dárky. A z nich přibližně polovina se pokusila ho rovnou načapat. Metody měli různé: číhali po tmě u okna, schovávali se za závěsem, ve skříni, obelstili rodiče a špehovali klíčovou dírkou... Jeden dokonce zkoušel i totéž, co kdysi já - schoval se do postele pod přikrývku, kterou naaranžoval tak, aby vypadala jako ustlaná. Avšak ani on, ani já jsme Ježíška nepřelstili, vždycky si počkal, až nás to přestane bavit nebo až se budeme muset jít vyčůrat. Ani nikdo z ostatních nebyl šikovnější a tak jsme se nedozvěděli, jak Ježíšek vypadá a jak vůbec všechny ty hračky unese.

Kdyby se vám to letos přeci jen povedlo a Ježíška přistihli nebo (a to by bylo terno...) ho i vyfotili, napište to do komentářů nebo rovnou pošlete fotky, vystavíme je tu. A kdyby ne, nebuďte smutní, za rok bude zase příležitost... Přeju vám ale, aby se u vás zastavil. To, že vás navštívil, poznáte snadno a přejte si, aby pobyl co nejdéle. Šťastné a veselé!

Le calendrier nouveau est arrivé!

2007-12-19T02:05:00.001+01:00

Nový kalendář Classic Hero je tu! Letos včas… podotkne jedovatě cynik. A má pravdu. Vloni se produkce záhadně zkomplikovala a představitel ledna nevisel nakonec snad ani čtrnáct dnů. A to byl velký průšvih, protože kalendář aktů Classic Hero je ryzím produktem našich mužských eg.

Vydávání kalendáře má již několikaletou tradici, ale verze na rok 2008 je, co se týče oněch eg, opravdu velmi nadutá. Do dvanácti měsíců se cpe patnáct modelů a v tomto ohledu je nový kalendář přímo kolbištěm, na kterém se budeme v rok trvajícím vyčerpávajícím turnaji utkávat o přízeň zasněných pohledů žen a dívek. Modelové-grafici, kteří mají na starosti design a výrobu, přišli s takřka revolučním řešením. Byť na jedné spirále, přesto odděleně bude viset dvanáct měsíců následujícího roku a jejich patnáct patronů (počítáte správně, na titulním listě totiž jeden chybí, ...že by fotograf?). Majitelky kalendáře si tak budou moci vybrat, na koho se ten který měsíc, týden či den (nahlas to nikdo nikomu nepřeje, ale co si budeme povídat… a přiznejme si - i to se může stát) budou chtít dívat.

Kromě mimořádné hojnosti modelů bylo i samotné focení kalendáře mimořadné. Pro mě to byl snad nejmachističtější večírek roku. Patnáct mužů fotilo akty na kalendář, i když rok má jen dvanáct měsíců. K tomu kotel guláše, sud piva a fotbal promítaný na stěnu (ano, řeč je o slavném postupu národního mužstva na Euro '08 a první blýsknutí fotoaparátu odstartovalo i slavnostní ohňostroj nad Letnou). A to vše jen proto, aby pak mohli kalendář rozdávat ženským a ony mohly vzdychnout jako já teď: „Vítej, hrdino!“

Anglie ve Studánkách

2007-12-13T22:43:00.000+01:00

Tuhle jsme jeli lyžovat na Hochficht. Mimochodem – tohle středisko doporučuji každému, kdo nechce až do Alp, už někdy lyžoval v některém českém zimovisku a nemá to sem tak daleko. Hochficht je kopec na rakouské straně Šumavy a museli jsme cestou k němu objet Lipno. Hranice jsme přejeli ve Vyšším Brodě, resp. ve Studánkách. Přechod je to malý, ale tvrdit, že přes něj jezdí jen hornorakouští sedláci nakupovat do Vyšáku trpaslíky nebo padělky, by možná bylo přehnané.

Musím přiznat, že jsem při příjezdu k přechodu trochu zazmatkoval. Zamířil jsem k vzdálenější budce při levém okraji vozovky a až po dvou sekundách mi došlo, že patří protisměru. Zajel jsem zpět doprava a zastavil u správné kukaně. Ano, tušíte správně, kukaň je vpravo od vás coby řidiče. Přemýšlím... asi jsem se s tím ještě nesetkal. Ještě nikdy jsem se při předkládání dokladů nešponoval z okna spolujezdce, aby mi chybělo pár centimetrů k policistově předloktí ledabyle opřenému o rám okna. Naštěstí jsme jeli dva, takže předávku vyřídila spolujezdkyně.

„Tady nejste v Anglií!“ volal na nás policista.
„My né, ale vy evidentně anó.“ hulákal jsem na něj přes spolujezdkyni do kukaně.
„Hmm, takže dokladý prosím. Kam jedeté?“
„Na Hochficht.“
„Co tam budete dělát?“ To přece bylo jasné...
„Lyžovát!“
„A odkud jedeté?“ Prostě se nudil a chtěl se vybavovat.
„Z Buďéjc,“ snažili jsme se předstírat Jihočechy, protože už nás to přestávalo bavit...

Nejspíš to zabralo, protože nás pustil, a pak mi došlo, jak mu asi musí být. Za týden půjde na vánoce domů a po Novém roce kdovíkam k dopravce na silnice zastavovat auta. Už jsem nebyl naštvaný.

A lyžování bylo super.

Rváááčka v Saloonu!

2007-12-11T19:25:00.000+01:00

A ještě jedna zpráva, tentokrát nikoliv jako z pohádky, ale jako z Divokého západu, přišla z Třebíče. Starosta coby správný sheriff popíjel v sobotu 8. prosince nad ránem v Saloonu (rozuměj v non stop herně toho jména). Těžko říct, čím si popudil opodál sedícího cowboye, ten však bez sebemenšího respektu vulgárně (a jasně) řekl, co si o sheriffovi myslí. Sheriff měl ale komplice, který byl ochoten ho bránit a na slovní napadení sheriffa odpověděl ránou pěstí. Došlo ke rvačce (v 6.30 ráno), při níž musela zasahovat policie. Hmm..., smekám svůj cowboy hat. Ale před kým vlastně...?

Třebíč na špici

2007-12-11T18:32:00.000+01:00

Lidé odjinud se často podiví, když zjistí, že Třebíč má takřka čtyřicet tisíc obyvatel. Tolik většinou nečekají. Město se nachází hluboko v údolí a jen občas si nahoře někdo všimne, že v ďolíku u řeky se krčí město. A taky z toho ďolíku není vidět za okraj, málokdo ve městě zná svět za obzorem a všechny novinky tam přicházejí se zpožděním anebo zkreslené. Třebíčané sami celé té situaci říkají Třebíčkov.

A taky do Třebíče nevede žádná kloudná silnice. A obchvaty a průtahy ve městě vesměs nevyhovovaly už v momentě slavnostního přestřižení pásky. A průmyslová zóna se rozkládá přesně na opačné straně, než vede silnice od dálnice. A když už v jiných městech stály na důležitých křižovatkách kruhové objezdy, zkusili jeden postavit i v Třebíči. Pokus nevyšel, ale naštěstí stojí na místě, kde příliš nevadí, a od dalších se raději ustoupilo. A když se zjistilo, že se objezd nepovedl, už tenkrát tehdejší starosta a dnešní místostarosta v novinách prostě oznámil: řidiči si zvyknou!

A jsme zase u nich. Tenhle chlapík a pár dalších způsobili situaci, díky které se Třebíčané (snad poprvé) stávají velkým příkladem ostatním občanům a možná i nebezpečím pro hulváty na jiných radnicích. Nejsou letargičtí, nenadávají jen tak v hospodě a nemávají rukou. Jdou to říct na náměstí nahlas. Svou včerejší demonstrací pinkli balón zpět na radnici. Starosta a místostarostové nakonec nejspíš odstoupí, nic jiného jim nezbude. V možnostech, které Třebíčkov dovoluje, sice nezpůsobili žádnou katastrofu, město udržují celkem normálně v chodu a o případné korupci rozhodne soud. Ale onen pověstný efekt akvária, který je znám hlavně u poslanců, ten způsobil, že představitelé města prostě zmagořili a ve svém jednání ztratili všechnu soudnost. Hlavně proto by měli jít. Doufejme jen, že se mezitím zase neobjeví něco jako prodej nebo záměna mimin...

O chlebu

2007-12-06T13:36:00.000+01:00

Vedle naší fakulty je pekárna a rád si v ní kupuji jeden tmavý hutný voňavý chléb. Když se v té pekárně nadělovala jména, stál asi můj oblíbenec někde vzadu a přišel na řadu až když už pekařům docházely nápady. Anebo, a to je taky možné, do něj vkládají všechen svůj um a ten chléb završuje řadu jiných a vyvyšuje se nad ně. Má totiž (opravdu!) na polici na jmenovce napsáno: triumf. Dá se tak říct, že si v naší pekárně na rohu pravidelně kupuji svůj triumf.

Když jsem před chvílí šel z pekárny, oslovil mě zanedbaný muž, vysvětlil mi svou situaci a požádal o pár drobných. Představil jsem si sám sebe jako klaďase v nějaké pohádce a odpověděl mu: "Rozdělím se s vámi o svůj chléb, pane." Byť jsem v předchozím záznamu použil slovo srát, to, co mi onen pán namítl, do Tuatamu psát nebudu. Zkrátka - zle jsem pochodil, když jsem se chtěl o svůj triumf podělit.

Uhlíř uhořel v milíři! 2

2007-12-04T16:12:00.000+01:00

Mezi zahraničními studenty naší katedry je i studentka z hornorakouského Braunau a nedávno jsme se při jedné příležitosti seznámili. „Ahoj, jmenuju se tak a tak a pocházím z Braunau. To je na Innu u německých hranic. Tam, jak se narodil Hitler.“ řekla studentka. „Ahoj, já jsem ten a ten. Původně pocházím z Třebíče…, to asi neznáš…, to je mezi Jihlavou a Brnem.“ odpověl jsem a chvíli nato, po krátké a už věcné konverzaci jsme se rozešli.

Studentka z Hitlerova rodiště Třebíč skutečně neznala, ale přesto, když se teď v duchu k našemu rozhovoru vracím, zneklidněl jsem. Od publikování posledního záznamu v Tuatamu jsem se stačil jednou vyspat a reportéři (pardon, vlastně Reportéři ČT) už přinesli další zprávy typu uhořelého uhlíře…

Dá se předpokládat, že se o Třebíči v poslední době více ví, ale nepřeceňoval bych význam zpráv z třebíčské radnice pro Netřebíčany. Přesto mi vytanuly některé otázky, na nichž bylo zarážející už to, že jsem se vážně zabýval tím, proč mě vlastně napadly. A že si na ně zkouším odpovídat. Mám se za svoje rodiště stydět? Mám se stydět za svou volbu v posledních komunálkách? Mám se stydět za spoluobčany, kterým je všechno ukradené? Mám se stydět za své zastupitele? Studentka z Braunau se za místo svého narození nestydí. Hitler nemohl za to, kde se narodil, a navíc už je to dávno. Ani studentka nemůže za to, odkud pochází, a vskutku myslím, že Hitler je jí více než ukradený.

Braunau i přes své jméno a nejslavnějšího rodáka není hnědé. Třebíči se kdysi říkalo rudá. Nestydím se za ni. Nejen, že v poslední době po zápisu částí města na seznamy Unesco se Třebíčané učí snášet vedle sebe turisty, mnohdy - řečeno s místostarostou Maškem – i barevné (totiž žluté, pardon). Třebíčanům se dostalo lekce, kterou by jim nakonec mohl leckdo v Česku závidět. Je to lekce o tom, že o své věci se má člověk starat, o tom, že není jedno, jak za něj pracují jeho zástupci, i o tom, že si nemůže jen tak nechat srát na hlavu (pardon). Je to lekce krušná a intenzivní, ale velmi přínosná.

Uhlíř uhořel v milíři!

2007-12-02T22:19:00.000+01:00

Taky se ptáte, co je to za blbost? Kdysi jsem viděl jednu ztřeštěnou televizní pohádku, v níž hrál, tuším, Oldřich Vízner krále. Král Vízner v jedné scéně listoval čerstvým vydáním jakýchsi pohádkových novin, jejichž titulky oznamovaly místní katastrofy, které se udály. Vybavuje se mi už jen jedna: Uhlíř uhořel v milíři. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem v pátek 30. listopadu listoval internetovým vydáním Mladé fronty Dnes a všiml si zprávy, která neoznamovala žádnou skutečnou katastrofu, spíš jednu ztřeštěnou historku ze série podobných, které se v poslední době staly v Třebíči: Mluvčí nesmí mluvit.

Taky Vás napadá, co je to za blbost? A kolikpak takových pohádkových novinek ještě přečteme, než před třebíčskou radnici navezou fůru hnoje a než dav své Slavaty a Bořity vyhodí z okna do toho hnoje? Možná jěště hodně, protože vyhazování darebáků z oken se nosilo za dob králů a nikoliv dnes. Ale abychom nikomu nekřivdili, třeba to ti konšelé jak z pohádky, kde Vízner hraje krále, myslí dobře – v novinách totiž říkají, že od pásky přes ústa si slibují lepší komunikaci... Takže - nepřebývá Vám někomu doma vlečka hnoje..?

O celebritě

2007-11-26T23:18:00.000+01:00

Nachomýtli jste se někdy do blízkosti významnější celebrity? Ale opravdu významější… Nemyslím teď takové ty naše, jak se říká, Heleny, Leony, Ilony, Ivety, Lucie či koho, a už vůbec ne nějaké lokální seriálové anebo muzikálové skorocelebritky. Myslím celebrity jak Brno, vlastně jak Londýn nebo Paříž, z nichž ta celebrity - proslulost přímo kape. Každého z nás beztak už někdy napadlo: jaký asi mají život? Můžou se vůbec jít projít? Chodí třeba nakupovat? Prdí před sebou (= před jinou celebrity, se kterou toho času zrovna něco mají)? A zvedají prkýnko?

U většiny z nich si člověk dokáže představit, co asi obnášela jejich kariéra. A věřte, že i spousta odmítačů takových celebrit, kteří to nikdy nepřiznají, má mnohdy celkem slušný přehled. A je to pokaždé stejné. My necelebrity, notabene intelektuálně založené, máme sklony životy, problémy i zásluhy celebrit znevažovat.

Co si ale počít s evidentní celebritou, o níž nemáme ani páru?

Čekající koráb a hloučky čumilů, kdopak to asi bude? Ozzy Osbourne? Mick Jagger? Nebo to princátko Harry obrážející mejdany? Pořád nejde, tak se aspoň vyfotíme s autem…

A co teď? Kdo je tohle? Sbíhají se lidi. Fotí snad úplně každý. Foť ho, vole. A kdo to je? To máš jedno, foť ho! Nějaký moderátor? To těžko. Spíš nějaký zasloužilý rocker, koukni na tu tvář. A všichni ho znají a fotí se s ním samý holky. Nebo vyžilý punkáč. Zestárlý člen Sex Pistols nebo The Clash? To by bylo smutné...

Snažil jsem se ho najít přes internet, ale bez výsledku… A tak - poznáváte ho? Kdo ho poznáte, dejte mi prosím vědět, věnuju vám nějaké to staré dobré „London Calling“ nebo tak... ;)

A teď jsem vám to odřel

2007-11-23T13:29:00.000+01:00

„Podívejte, jak blbě jste se tu postavil. Teď jsem vám to odřel…“ Tato zvláštní věta, kterou jsme nedávno zaslechli na ulici, mě přiměla napsat do Tuatamu první pořádný příspěvek.

Bydlíme v centru jihočeského krajského města v těsné blízkosti důležité pěší zóny mezi historickým jádrem a vlakovým nádražím. Se svým bydlením jsme spokojení, proč taky ne, kam se normálně běhá: do práce, za kulturou, do hospody, na nádraží, tam my chodíme (ehm… nevěřte mi všechno).

Nemám v centru jihočeského krajského města trvalý pobyt a nesmím tak poblíž svého bydliště parkovat. Přímo před mým domem platí dokonce zákaz zastavení, který ukázněně dodržuji a porušuji jen tehdy, když čas od času něco nakládám nebo vykládám, což bývá kvůli kapele a různému cestování i několikrát do měsíce. Nedávno jsem za to našel za stěračem růžové policejní předvolání - dostal jsem je jednoho pátku ve tři odpoledne, dostavit jsem se měl toho dne do čtrnácti nula nula anebo příští týden. Na přilehlé pěší zóně panovalo tou dobou, jako každý pátek, dopravní boží dopuštění. Ale jinak je v naší ulici po většinu času vcelku klid, za tmy jen sem tam vyřvává opilec a sem tam někdo vykrádá auta - problémy, se kterými se v centrech větších měst tak nějak počítá.

Největší nebezpečí však na člověka číhá právě na samotné pěší zóně. A to většinou dopoledne a v průběhu odpoledních špiček. A to přímo pod okny krajské správy Policie. To vás tam totiž můžou i zajet. A nikdo ani nepozvedne obočí, to se vsaďte. „Podívejte, jak blbě jste se tu postavil. Teď jsem vám to odřel…“ volal řidič dodávky na řidiče jiné dodávky uprostřed porůznu postavených i popojíždějících aut, mezi nimiž se proplétali lidé spěchající z práce (na nádraží, za nákupy…).

A to jsem tehdy s pocitem do nebe volající uraženosti vzal ten růžový policejní papírek, popošel doprostřed pěšího dopuštění a demonstrativně jej roztrhal! Ehm… nebo to byla osoba blízká?

Tak jsem si...

2007-11-13T17:35:00.000+01:00

...pomyslel, jestli každý nově založený blog musí začínat tou blbou větou, která člověka napadne jako první. Porozhlédl jsem tedy se po jiných internetových denících a koukám, že asi musí. A že ta moje věta nakonec není ani zdaleka tak blbá. Přesto ji nenapíšu. Howgh.