Seděli jsme v Segedínu, který leží na kraji Evropské unie, ve starobylé rybí restauraci na břehu Tisy. S Chibebem jsme se viděli naposledy před necelým rokem ve Vídni. Přiletěl do Maďarska jen s eury a byl zaskočený, že v některých zemích EU mají vlastní měnu. Chibeb je Tunisan a povídal nám, jak složité je pro něj cestování do Evropy, pořád jsou prý nějaké potíže s vízem, které ale nakonec vždy den před odletem dostane. „Hranice Evropské unie začínají u nás.“ říká. Kolegové na univerzitě mu závidí, že jezdí často do Evropy. Tuniští úředníci kontrolují zavazadla. Jdou hlavně po knihách a datových nosičích. Vždycky, když mluví o nepříjemných věcech ve své vlasti, mimoděk tlumí hlas, že mu sotva rozumíme, co říká.
S prarodiči se prý moc nevídá. Dědeček je hrdý a nevzdělaný Berber, žije na venkově a do Tunisu nejezdí. „Tunis je normální velkoměsto, dovedete si představit, jak si tam můj dědeček někde ve stínu pod stromem dřepne a rozdělává oheň, aby si uvařil jídlo?“
Povídáme mu, že podobné s úřady a cenzurou to bývalo před časem i u nás. Pak se Chibeb ptal na osmašedesátý, tak jsme se mu snažili vysvětlit, o co šlo. Nevěděl pořádně nic o rozdělení Československa ani o současných třenicích mezi Slováky a Maďary. Netušil, že čeština má nejblíž ke slovenštině, ani že maďarština je mezi ostatními jazyky tak velkým exotem, že se v podstatě nedá naučit. Nevěděl nic o tom, že Rakušané mají Maďary historicky rádi, zatímco nás historicky neradi, ani o tom, že my Češi celkově nemáme rádi nikoho kolem nás. „Hm,“ kroutil Chibeb hlavou, „tak málo místa a takové složitosti...“
Přinesli nám ryby. „No a Tisu nedávno Rumuni otrávili tak, že zežloutla i tráva metr od břehu. Maďaři jim to nemůžou zapomenout,“ pokračovali jsme...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat