Jen jsem vykročil z domu, už jsem ho viděl. I on mne zahlédl. Sice jen koutkem oka, ale přesně zaměřil mou trajektorii. Tykadla se mu zlověstně zhoupla. Věděl jsem, že je zle. V hlavě jsem rychle počítal, jak jít, abych se mu vyhnul, ne, dělat, že ho nevidím, je trapnější než přímý pohled do očí říkající jasné: ne! Už se vyznám. Když člověk bydlí u pěší zóny, rychle se naučí rozpoznávat, kdy projde bez zásahu a kdy bude konfrontace nezbytná. Prakticky denně, většinou i několikrát, si člověka vezmou do hledáčku a spustí dávku proseb, otázek, nabídek... punkáči chtějí cigáro, ožralové drobné, naháněči mobilních operátorů - ti bývají neškodní, většinou oslovují holky nebo si hází míčkem, taky sem tam někdo, koho okradli a nemá na vlak, pak ještě různí podezřelí vybírači na dětské domovy a kdovíco ještě. Člověk si ale vytvoří i pravidelné zastávky – u zpěváka s kytarou, kterého kdysi rekonstrukce ulice posunula od hospody k hamburgrárně a který už se nevrátil zpět, nebo u prodavače časopisu lidí v nouzi. Mladík s tykadly už došel až ke mně. Vida, on je to světlušák, Anetin posel. Pozdravil jsem a zastavil. Souboj pohledů se dnes nekoná.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat