Vitaj?

Minulý týden nás deštivé počasí vyhnalo ze Slovenského ráje. Když jsme při odjezdu přejížděli potůčky, které si začaly krátit cestu přes silnici, ještě jsme ani netušili, jaká pohroma nás na východě Slovenska vystřídá, jako v onom známém rčení o potopě... Měli jsme ještě pár dní, tak jsme vyrazili na Slovácko jako do úkrytu schovat se do útěšného přítmí vinných sklípků.

Nejen známá velká propagace vín a vinařské turistiky u nás, ale i další zdroje obrázků, lákadel a představ způsobily, že jsme přesně věděli, co chtít a očekávat: špacírovat, nechat se zlákat otevřenými vraty, pozdravit, okoštovat, poklábosit a nějakou tu dobrotu si nakoupit.

Začali jsme na katalogově snad nejfotografovanějším místě - v Petrovských Plžích s tradičními modrými sokly. Značené stezky, perfektní informační cedule. Ale přesto (nebo právě proto) - spíš opuštěný Hobitín a mrtvý skanzen. Žádné otevřené a vstřícné místo, vrata zaryglovaná, nikde nikdo. Ale nesmíme křivdit výjimce, u předposledního sklepa seděl u piva (sic!) vinař, který nás oslovil, pozval a od něhož jsme si odnášeli výborné rulandské.

Avšak ani jinde to nebylo jiné! Jako turisté můžeme obtěžkáni skvělými prospekty putovat krajinou, obdivovat krásu mírných svahů, fotit úhledné řady vinohradů a sklípků, postát u opravených barokních kapliček, ale vrata a dveře, již cestou mineme, budou zavřená. Genius loci tohoto kraje se asi přestěhoval z polních cest a dlouhých návsí na obrázky propagačních materiálů.