Člověk a prezident

Hlavní postavou filmu Občan Havel je Václav Havel, to je jasné. V kině sledujeme sestřih filmových materiálů, které v hradním zákulisí v Havlově blízkosti během takřka patnácti let nasbíral Pavel Koutecký. Název filmu má naznačovat civilní pohled na postavu, jež se sama už stala symbolem jedné éry a jejíž jméno funguje jako značka této éry. Chce ukázat, že Václav Havel nebyl jen politik a prezident, ale trochu nás mate.

Normálním občanem je Václav Havel za celý film jen jednou a sice 4. 1. 1997 na žižkovské radnici, kde se žení s herečkou Veškrnovou. Spíš než s občanem nás Koutecký i Havel sám (protože právě on se po celou dobu svého prezidentování dobrovolně neustále vystavoval objektivu kamery) seznamují s Havlem člověkem, prominentní osobou, která má ale stejně jako každý z nás normální lidské vlastnosti. Nejvíce zaujmou Havlova schopnost sebereflexe, nadhled, ješitnost i ona typická nervozita a ňoumovitost. Je dobře, že se filmaři Pavel Koutecký a Miroslav Janek nesnaží volbou záběrů i jinak události komentovat.

Václav Havel nikdy nebyl obyčejným občanem, nýbrž vždy něčím mezi elitářem a prominentem (míněno v dobrém), což i on sám otevřeně konstatuje, když se vyrovnává s napadáním kvůli prodeji paláce Lucerna Chemapolu. Narodil se do prominentní rodiny. Díky nadání, vzdělání a schopnostem působil v okruhu intelektuální a umělecké elity padesátých a šedesátých let a v posledních dvou desetiletích komunistického režimu se stal prominentním disidentem. Nějakým způsobem měl vždy vliv na všechny ostatní, kteří ním buď spolupracovali či sympatizovali nebo se vůči jeho okruhu vymezovali. Změna režimu z Havla učinila symbol návratu demokracie a kontinuity s první republikou. Právě díky tomu, že Havel byl odjakživa zvyklý na pozornost ostatních, na zahraniční média i kontakt s jinými předními intelektuály, můžeme sledovat, že přes veškerou proměnu za oněch více než deset let Havel nikdy doopravdy nezpychne a nezpanští, tak jak to sledujeme dennodenně u mnoha jiných, z lidu povstalých mocipánů.

Jistě, svého mimořádného postavení si je Havel vědom a přijal je už i za své: „Jsem prezidentem pravdy, ne lži.“ říká zcela vážně v debatě v okruhu poradců, před druhým zvolením prezidentem zase konstatuje, že svou práci chápe jako službu zemi…, přesto je stále schopen velmi přesné a vtipné reflexe sebe sama. Toto uvažování a pochybování nad sebou je spolu s vnější proměnou Havla i jeho okolí, které zastupuje i proměnu celé země, tím nejzajímavějším z celého filmu. Dokument začíná u Havla, prezidenta ve svetru a v mraku kouře a končí u Havla, světové intelektuální celebrity. I této proměny si je Havel ve svém uvažování „nahlas“ dobře vědom.

Jako civilní prezident je spojen hlavně se svou první ženou Olgou Havlovou. Pak přichází část filmu věnovaná vnitřní politice, sestavování vlády, která je zajímavá spíše pro současnost, protože si většinu aktérů ještě pamatujeme, ale pro budoucnost bude tato pasáž nejspíš nudná (kdo si za dalších dvacet třicet let vzpomene na Jana Kalvodu, Josefa Luxe nebo nějak více i na Miloše Zemana?).

Teprve s Dagmar Veškrnovou přichází Havel světoobčan. Tu s Rolling Stones, tu s Clintonem, Bushem, Chirakem… Z limuzíny vystupuje Havel ve světlém saku, vyskakují psi, přichází vysoká blondýna Veškrnová v širokém elegantním klobouku. Vedle Clintona vypadá Havel jako malý popleta, ale detail z letadla, kde si Havel prochází projev v angličtině, prozrazuje, jak se věci ve skutečnosti mají, to když Havel zmiňuje, že počmárané projevy plné poznámek k výslovnosti daroval s věnováním Georgi Bushovi.

Václav Havel přes veškerý svůj humor, své sympatie i osobnostní kvality vystupuje ve filmu jako panovník obklopený vousatými poradci a dvorním umělcem (Šípek). Jediným skutečným soupeřem, vůči němuž se Havel musí neustále vyhrazovat je Václav Klaus. Jistě, Klaus je arogantní ješita, ale dělá stranickou, ministerskou, premiérskou i osobní politiku, kterou Havel nikdy dělat nemusel. Klaus se nelísá a nemaže Havlovi med kolem pusy jako Zeman ani neprokazuje dostatečný respekt Havlovu majestátu jako všichni ostatní. Celé je to o to pikantnější, že film vstoupil do kin zrovna v době, kdy Klaus obhajoval své prezidentství a spousta vět, které ve filmu zazněly, dostaly momentálně nečekaný a leckdy vtipný kontext, který ale časem pomine.

Film Občan Havel ukazuje jeden úhel pohledu na nedávnou českou lokální politiku a poodhaluje mimořádnou osobnost Václava Havla, jeho vyzrálost a morální kvality ze zákulisního lidského pohledu. Je určený – tady a teď – současnému českému publiku. Ukazuje málo Havla jako státníka, nevěnuje se vaření zákulisní polévky zahraniční politiky, dělení státu, vstupu do EU apod. Doufejme, že natočeného materiálu zbývá ještě tolik, že se můžeme dalších filmů dokumentujících Havla a zákulisí jeho politiky z větším odstupem a nadhledem ještě dočkat.

****
čtyři z pěti ;)