Kyselak

Není to dlouho, co si Češi málem zvolili za největší postavu svých dějin fiktivní postavu. Zábavná událost, jakých skvěle vymyšlený koncept národního génia za léta přinesl spoustu. Všem se nám ten cimrmanovský humor tak nějak líbí, je náš a skvěle mu rozumíme. Co však cimrmanovský mýtus vypovídá o nás samých není úplně jasné do chvíle, kdy ho zkusíte vysvětlit cizinci, třeba Němci nebo Angličanovi. Co je tak světoborného na smyšlené smolařské a přesto geniální postavě s německým jménem, která měla žít za starého Rakouska? Zkuste to a budete koukat, jak proniknete do vlastní národní povahy, když ji najednou máte formulovat. A nejspíš se setkáte jen s pobavenými úsměvy.

Rakušané však, ti jsou naši, ti českému cimrmanovství rozumějí. Mají i svého podobného hrdinu. Na rozdíl od Cimrmana skutečně existoval a má pro změnu české jméno. Jmenoval se Joseph Kyselak, čti [kýzelak], a byl by krásnou cimrmanovskou postavou. A dnes ho zná každý opravdový sprejer.

Joseph Kyselak se narodil ve Vídni na sklonku roku 1799. Vychodil gymnázium a zapsal se na filozofii. Brzy s ní zase přestal a postupně vystřídal několik praktikantských a úřednických míst. Až v roce 1825 podniká svou první pěší cestu. V následujících letech během dovolených chodí po krajinách monarchie a o svých zážitcích sepisuje cestopisnou knížku. Umírá bez ženy a dětí na choleru v roce 1831. Kromě těchto pár základních a v archivech dohledatelných biografických údajů se toho o něm mnoho neví.

A co s tím mají společného sprejeři a grafiťáci? Kyselak měl zvláštní zálibu, totiž že jako jeden z prvních v moderní době se během svých cest všude možně zvěčňoval svým podpisem, který vždy vyvedl černou barvou a krásným písmem. Seznam zachovalých podpisů mimo jiné zahrnuje i podpisy z let 1828 v Teplicích a 1829 v Brně. Důvod či příčina této mánie nejsou známy, ale je jasné, že na svou dobu to byl koníček velmi zvlaštní. Tímto, ale také dobou, ve které žil, a svým jménem (naši v kyseláku nakládali zelí), absurditou konání i zarputilou sebestředností získává Joseph Kyselak rozhodně naše sympatie a jsme hrdi na jeho české jméno :-). Legenda říká, že si Kyselak vysloužil i audienci u císaře Františka I., který si nechtěl nechat počmárat celé mocnářství Kyselakovým příjmením. Kyselak prý ovšem mezi svými četnými omluvami a sliby obratně využil nepozornosti císaře i služebnictva a po svém odchodu přichystal císaři Josefu II. překvapení v podobě podpisu na stěně paláce...

Dnes má Joseph Kyselak v Rakousku komunitu fandů, kteří vyhledávají, dokumentují a udržují Kyselakovy podpisy, již se na území starého mocnářství dochovaly. Stal se legendou, kterou se inspirují třeba i spisovatelé: za české Bogdan Trojak v povídce Kyselak, za rakouské Elisabeth Reichart v románě Dům umírajících mužů. Cimrmanům už byl Kyselak vyfouknut, ale fascinace jeho vpravdě cimrmanovským odkazem zůstává. Cimrman je výmysl, ale Kyselak, to byl borec! A kdo ví, třeba si jednou někde na výletě povšimneme zašlého charakteristického nápisu...