V Ostravě už je tma a mlha. Sedíme ve dvacáté řadě, několik metrů pod střechou vítkovické arény, a sledujeme druhý Davis Cupový zápas proti Belgii. Několik gamů nám trvalo, než jsme nafoukli podlouhlé plácací balónky, které se na podobných akcích rozdávají, aby diváci nemuseli tleskat. Dalších pár her jsme se bavili tím, jak ty věci (nemám páru, jak se jim česky říká) plácají, jak mění tón, když se přimáčknou a že nejlepší je s nimi o sebe podélně co největší silou švihnout. Pán vlevo pode mnou neříkal nic, ale ostentativně si zacpává pravé ucho. Tak jo.Návyk z hokejových zápasů: "Jdu pro pivo chceš taky?" Pravda, po té cestě do Ostravy (+ tři hodiny procházek po zablokované dálnici) si je zasloužíme. Vlastně jsme do slezské metropole dorazili s tím, že dnes už jen Stodolní až do rána a zítra nudná čtyřhra. To, že jsme stihli Štěpánka, byl malý zázrak. Z chodeb se do haly pouštělo jen po lichých gamech, kdy si hráči krátce sedají, a nejdelší shodu tenisté samozřejmě sehráli, když jsem čekal u dveří s těmi pivy.
Seděli jsme ve dvacáté řadě, usrkávali ostravar a já koukal, jak jsou lavice za základní čárou prázdné, když fanoušci tenisu volí prezidenta. Přemýšlel jsem o Štěpánkových návrhářských vlohách. Pořád tak nějak nevím, co si o jeho tradičním úboru myslet. Že se tenista obleče do národní vlajky, to by mě nepřekvapilo - aniž bych se chtěl někoho dotknout- třeba u slovenských reprezentantů nebo u toho času č. 3 v ATP Srba Djokoviče. Ale máme to my ještě zapotřebí? Aspoň byl Štěpánek z dvacáté řady dobře poznat. 
"Co myslíš, může vůbec tenisová federace uznat prapor za oblečení na mezinárodní zápas?" obrátil jsem se na přítelkyni, která zrovna plácala nafukovacími plácadly. "Vždyť je jak chytrá horákyně, nahej není, a zabalenej v praporu... tak voblečenej taky ne..." Pochopil jsem, že uvažuji zbytečně, protože se na mě podívala a řekla: "Tady je to na nic, to sme mohli rovnou zůstat na pokoji u televize. Jdeme dolů." A mně došlo, jak je ten tenis vlastně daleko a jak mi uniká.
Nikoho jsme se neptali a sedli si ke kurtu hned za příbuzné a přátele belgického týmu (u českých nebylo místo). Měl jsem červené triko, tak jsme k nim jakoby patřili. V tu ránu jsme se stali součástí zápasu. Hráčům bylo vidět do obličeje, slyšeli jsme každé slovo jejich nadávek, každý špatný úder, prožívali každý míč. Na chvíli jsem si ještě vzpomněl na Štěpánkův úbor, když belgičtí fanoušci sem tam po vyhraném míči provolávali: "À la France!" Tu bylo jasné, proč by se valonský hráč do belgické vlajky asi neoblékl. Se zatajeným dechem jsme sledovali utkání až do vítězného konce.
V sobotu byla v Ostravě mlha. Česká reprezentace chtěla mít vítězství v kapse co nejdřív a tak na čtyřhru nasadila znovu své dva nejlepší hráče. 
Brali jsme to jako satisfakci za promeškaného Berdycha v pátek. Bez váhání jsme se posadili na svá místa k Belgičanům. Zápas nakonec trval téměř čtyři a půl hodiny a čeští reprezentanti slavně zvítězili tři ku dvěma na sety v nečekaně vyrovnaném zápase. Ve Stodolní o tom večer neměl nikdo ani páru.
V neděli jsme potřebovali hodně čerstvého vzduchu. V Ostravě byla celý víkend inverze a tak jsme si vyšlápli (skoro až) na Lysou horu, opalovali si tváře, představovali si [fridek], jak se jak med rozpouští v té míse mléka pod námi a vzpomínali na včerejší slavné vítězství nad Valony...
Žádné komentáře:
Okomentovat